Rozhovor s Orenem Sagivem

Zároveň bude vystupovat v Bělehradě na akci od Quadriennale nazvané Expandující scénografie a na další související akci Intersekce: Intimita a spektákl je hlavním architektem. Aby toho nebylo málo, věnuje se kromě vlastní tvorby na menších i větších projektech studentům na Akademii Bazalel v Jeruzalémě.

O.S.: Je to dlouhý příběh... studoval jsem totiž zároveň s architekturou výtvarná umění. Už před studiem jsem hodně umění praktikoval. Kreslení, malování i sochařinu. Architekturu jsem začal studovat v Jeruzalémě na Akademii Bezalel a po třetím roce studia jsem přešel na Cooper Union v New Yorku, kde jsem začal studovat i výtvarná umění. Dokonce jsem na jeden rok přerušil architekturu, abych se mohl věnovat pouze umění. Velmi mě to obohatilo, hlavně když se nyní věnuji scénografii. Řeším prostor, ale v měřítku instalace a v průběhu času, který je mnohem rychlejší, díky čemuž se má práce může stát koncepčnější, ryzejší a excentričtější.

M. Č.: Pracujete také na domech, interiérech apod.?

O. S.: Dříve ano, ale během posledních dvou let téměř vůbec. Dělal jsem například jeden větší projekt, a to renovaci uměleckého centra v Holonu. Byla to stará škola, kterou jsem změnil s velmi malým rozpočtem na umělecké centrum s digitálním uměním. Stavěl jsem také nějaké rodinné domy, ale v posledních dvou letech se věnuji především scénografii, designu uměleckých exhibicí a choreografii.

M. Č.: V České republice existuje spousta regulací, restrikcí a norem, které architekta omezují a usměrňují. Cítíte se při scénografické tvorbě svobodnější, máte více možností a můžete popustit uzdu fantazii? Nebo jste taky limitovaní normami apod.

O. S.: Také se setkávám se spoustou restrikcí. Když například vymýšlím uměleckou exhibici, jedná se o veřejný prostor - není to divadelní pódium. Musím následovat stejné restikce, jako v architektuře, např. normy o bezpečnosti apod. Myslím ale, že scénografie má možnost lépe následovat koncept, který má co do činění s prostorem a já ho mohu lépe vyjádřit. Myšlenka je daleko víc zřejmá, jako například u posledního projektu před pár dny ve Švédsku, kdy se jednalo o hru se světlem. Ve scénografii je mnohem jednodušší vytvořit hravý prostor, který nám něco předvádí a něco nám ukazuje. Mám na mysli pocity, emoce a zážitky pro návštěvníky. Takže to není jen o restrikcích, nejedná se o fantazírování a nemohu si dělat jenom co chci. Je to jiná kategorie. Chci vytvářet hravý prostor, který něco ztvárňuje, což je v architektuře mnohem náročnější.

M. Č.: Učíte na Akademii Bazalel v Jeruzalémě. Co učíte za předměty, jak je učíte a jaká je Vaše hlavní myšlenka, kterou se snažíte přenést na studenty?

O. S.: Mám na starost architektonický ateliér, který je osm hodin týdně. Učím první ročník a zároveň pravidelně píši náplň předmětu.

M. Č.: Máte každý semestr stejná témata, nebo se střídají? O jaká témata jde?

O. S.: Jedná se o různá témata, ale se stejným konceptem. Snažím se vymýšlet odlišná cvičení, aby to studenty neznudilo. Mým hlavním cílem je, aby se “přepnuli”. Chci, aby se změnili. Aby udělali velký krok od lidí, kteří se vyjadřují slovy, po lidi, kteří se vyjadřují obrázky a modely. Podle mně je to základ, aby se člověk mohl stát architektem. Když se setkám v prvním ročníku se svými novými studenty, kteří ještě o architektuře nic neví, vždy se jich zeptám: "Co dělá architekt?” Oni odpovídají: "Staví domy. “ A já na to: "Ne ne, dělníci staví domy.” Snaží se znovu odpovědět stylem: "Architekti navrhují domy.” Já: "Co myslíte tím navrhováním domů? Já se ptám, co dělájí, co vytvářejí?”... Nerozumějí otázce, tak se jich po chvíli ptám, co dělá švec (boty), malíř (obrazy), atd.. a znovu položím otázku o architektovi. Poté už odpoví správně: "Architekt dělá výkresy, modely, vizualizace.”

Architekt vytváří média na základě svých nápadů, podobně jako řemeslník vytváří produkty. A jednoho dne možná někdo převede tyto média s nápady do skutečných budov. Mým cílem tedy je, aby se přepnuli z verbálního projevu a řeči těla na projev založený na těchto médiích (a ne pouze symbolech). Jedná se o informace, které jiným způsobem nepředáte. Například jeden z prvních úkolů je změřit tělo pomocí materiálů jako médií, které předají informaci o své velikosti (viz. fotografie). Některým se podařilo vymyslet úplně nový způsob, jak to udělat. Bádali, promýšleli, kreslili si, realizovali to, až přišli na originální řešení! To je ta hlavní myšlenka, že nepřebrali něco, co už viděli, ale sami k tomu tímto delším procesem došli. Kdybych jim zadal navrhnout nějaký konkrétní dům, využili by své dosavadní znalosti a toho, co už někde viděli. Toto je integrace, protože jsou nuceni se naučit, jak něco navrhnout. Nikdy je v prvním semestru nenutím dělat půdorysy, řezy apod. Doufám, že je učím podstatu těchto aktivit - proč vlastně mají kreslit půdorysy, řezy a jak je mají dělat? Snažím se, aby pochopili jádro věci. V druhém semestru přidávám program týkající se kultury a abstrakních nápadů. Dám jim v zadání nějakou sílu a oni musí najít způsob, jak ji vyjádřit.

O. S.: To je těžká otázka, o které jsem nikdy nepřemýšlel. Asi mám raději velké projekty, jako Intersekce tady v Evropě (speciální projekt pro Pražské Quadriennale, kde je O. S. hlavním architektem, pozn. redakce), což je dvouletý proces. Nebo také pracuji na Izraelském muzeu v Jeruzalémě, které se renovuje, aby se mohlo opět otevřít veřejnosti. Tady navrhuji veškerý prostor pro otevírací výstavu, což je sedm expozicí na 4000 m2. Když pracuji na velkém projektu, jedná se vlastně o spoustu menších, které mohu přetvářet, zdokonalovat, vracet se k nim po časovém odstupu a celkově jít hodně do hloubky nápadu. Konečná verze je naprosto jiná než ta první. U malého projektu se realizuje hned první nápad, který Vás napadne.

M. Č.: Takže máte pod palcem celé velké muzeum.

O.S.: Ne, dělám jen uměleckou část. Ještě jsou tam geologické exhibice a plno dalších, kde jsou jiní architekti.

M. Č.: Co se týká Pražského Quadriennale, tak jste velmi aktivní nejen prakticky, ale i teoreticky. Mluvíte na seminářích v Praze a v Bělehradě. Budete se také podílet na workshopech a ostatních aktivitách Quadriennale?

O. S.: Doufám, že ano. Určitě se o tom budeme ještě bavit.

M. Č.: Jste členem umělecké skupiny Artists Without Walls (Umělci beze zdí), která se snaží o dialog mezi umělci z Izraele a Palestiny. Jak to funguje?

O. S.: Řekli jsme si, že umělci by měli být avantgardní. Měli by reprezentovat něco, co se možná neděje přímo nyní, ale co se stane v budoucnu. Kooperace, dialog a přátelství. Inspirovali nás k tomu dobrovolní izraelští doktoři, kteří začali navštěvovat Palestince a pomáhat jim po zdravotní stránce. Někteří z Palestinců, hlavně děti, si neuvědomují, že všichni Izraelci nenosí zelené uniformy a že jsou to také lidské bytosti. Takže tito medici se nesnaží něco demonstrovat, ale udělat něco dobrého. Stejně tak my, umělci, se snažíme vytvářet něco kreativního, co by pomohlo k lepší situaci mezi námi. Snažíme se potkávat s lidmi.

M. Č.: Takže spolu organizujete i výstavy?

O. S.: To jsme dělali dříve. Bohužel během posledních dvou let to díky mnoha vlivům moc nefunguje. Dříve jsme měli společné akce, např. u velké zdi rozdělující naše území v Jeruzalémě, kde jsme z každé strany projektovali v reálném čase stejný obrázek, abychom vytvořili “okno”. Jinak jsme se snažili navzájem poznávat a scházet se, což vytváří silnější pouto než obrovské exhibice.

M. Č.: Byl jste v porotě soutěže na Divadlo pro 21. století v Lublani. Bylo těžké vybrat  vítěze? Jak jste vybíral?

O. S.: Chvíli to trvalo. Nebylo to jednoduché, musel jsem všechny návrhy důkladně prozkoumat. Po této analýze byl vítěz víceméně jasný. Udělali jsme velmi důkladný průzkum programu divadla a pozemku, který vítězové skvěle využili a zároveň otevřeli celý blok.

M. Č.: Cílem akce TACE je představit divadelní architekturu centrální Evropy a ukázat, že ještě před dvěstě lety byla architektura čitelná, znamenala a představovala hodnoty daného státu a národa, a na základě drobných architektonických prvků bylo zřejmé, z jaké země daná budova pochází. V dnešním světě je i divadelní architektura globální, často bez jasných znaků dané kultury. Je to škoda?

O. S.: Dnes už neexistuje žádný kánon nebo pravidla, jak postavit nějaké divadlo na určitém místě. Myslím, že během posledních sto let se už nejedná o národní znaky. Je to součást modernismu, názoru, co to vlastně je divadlo a jaká je jeho funkce. Divadlo je součástí globálního vývoje a není důvod se dívat zpět a dožadovat se, aby se nic neměnilo. Nemyslím si, že se už nejedná o identitu národa. Jde o kulturu, která se dnes projevuje v širším kontextu než v jednom státě a pro jeden národ. Při návrhu divadelní budovy by se měl brát největší zřetel na dané místo a okolí. Což je mimochodem to, co se mi tak líbí na vítězném návrhu soutěže TACE.

Dnes jsou stále v architektuře rozdíly, ale už se neváží na dřívější kánony a formy. Dnešní kultury tvoří se svými nuancemi architektonický jazyk a identitu. Tvoří jej ale rozdílnou cestou a jsou důležité, protože pomáhají k bohatosti a pestrosti. Ale pravda je, že se tyto rozdíly dekódují hůře, než dříve.

Díky za rozhovor.