Rozhovor s Mauricem Nio

Dominik Herzán: Pane architekte, můžu se Vás, spíše soukromně zeptat, v jakém jste se narodil znamení? Vaši odpověď samozřejmě nemusím publikovat, ale osobně mě to zajímá.Maurice Nio: Ale to je dobrá otázka! Myslím, že je důležitá. Jsem štír, a ti v sobě mají zvláštní rozpor, rozpor mezi základními a vysokými energiemi. Je to charakter, který má rozdělené pocity. Na jednu stranu je to člověk normální, obyčejný, lidský, na druhou stranu sofistikovaný, teoreticky založený, spirituální. To je velmi důležité napětí. Bez napětí nemůže nic vzniknout. Pro mě je podstatné, aby určité napětí bylo i v mých projektech, nejen v osobnosti. Vždyť nejde jen analyzovat, racionalizovat, prostor by měl být nejednoznačný, překvapivý nebo záhadný. Odkud pocházíte? Narodil jsem se v Indonésii. Víte, v Asii lidé věří, že věci mají duše. Je to pro ně normální stav. Jídlo se obětovává na ulici bohům, ale jedí ho psi. Je tam silně zakořeněný vztah mezi skutečným světem a světem andělů, duchů, něčím, co přesahuje.Ve svých přednáškách a knihách mluvíte o prázdném prostoru uprostřed, připomíná mi to Tao-Te-Ťing od Starého Mistra, popřípadě Zhuangovy (Čuangovy) spisy. Máte úplnou pravdu! Na přednášce jsem hovořil o svých učitelích a mistr Čuang je nesporně jeden z mých velkých učitelů. Znáte příběh s Čuangem a motýlem?Nevzpomínám si. Ale můžeme se podívat (po chvíli hledání nacházíme v knize inkriminovaný text Vnitřních kapitol).Zdálo se jednou Čuang Čouovi, že je motýl, jenž poletuje kolem, motýl se cítil být motýlem, sám se sebou spokojený, dělal, co se mu zlíbilo, nevěděl, že je Čou. Náhle procitne a ustrne, je Čou! Neví, zdálo se Čouovi, že je motýlem, nebo se zdá motýlu, že je Čou? Čou a motýl, to přece musí být rozdíl! Tomu se říká proměnlivost věcí!Víte, co je zvláštní? Na přednášce jsem zmiňoval Jacopa Pontorma, velkého malíře manýrismu a jeden jeho obraz, který pro mě byl velmi důležitý. Mám pocit, že je určitá paralela mezi konfuciánstvím a renesancí na jedné straně, a taoismem a manýrismem na straně druhé. Renesance byla racionální, hledala jasné věci, manýrismus se vyhýbal středu, ale on tam byl stejně přítomen.Hovořili jsme o napětí – co pro Vás znamená? Jak s ním zacházíte? Jaké místo má během procesu navrhování? V každém případě je důležité nejprve absorbovat všechna důležitá a relevantní fakta, rozhodně není dobré hned skicovat, člověk by si měl vzít nějaký čas na přemýšlení. V určitém momentě stejně pozná, jak by měl projekt vypadat, kam by měl směřovat, pochopí jeho duši. Vlastně tím člověk dává projektu šanci, aby si ho našel. To je důležité, že nehledám řešení, ale řešení si najde mě. Ne, že já jsem architekt, architektura si najde mě.Připomíná mi to jin-jang, kde se vyměňuje černá za bílou. Když člověk věci alespoň na chvíli otočí naruby, poskytnou mu novou perspektivu, nový úhel pohledu. Ano, důležité je najít moment překvapení. Vím, že to zní divně, najít moment překvapení, překvapení nelze cíleně vyhledat, protože potom by to už nebylo překvapení, ale je opravdu velmi důležité, že řešení konkrétního projektu si najde mě.Samozřejmě, řešení by mělo být krásné, ale to samo o sobě není onou esencí projektu.Bavíme se o protikladech. Vy jste se narodil v Indonésii, ale působíte v Holandsku, i v tom je určité napětí, ne? Indonésie je země plná zmatků, život tu plyne pozvolna. V Holandsku jsou lidé racionální, funkční, nesní tolik. I jídlo je dost jiné. Jídla v Indonésii jsou kořeněná, ostrá, v Holandsku spíše suchá, skoro funkční. Země se nejlépe poznávají podle jídelních zvyků. V mé architektuře se tento rozpor určitě projevuje – chci kombinovat racionalitu Holandska se sny Indonésie.Lao-C´o ve své knize hovoří, i když zvláštním způsobem, také o protikladech. Obdobně jako Herakleitos ve Zlomcích. Vůbec je s podivem, jak dva myslitelé v naprosto stejné době, na zcela jiných místech, dospěli k tak podobným myšlenkám. Četl jste knihu od Erwina Schrödingera? (Co je život. Duch a hmota. K mému životu, pozn. aut.) Velmi inspirativní kniha. Píše o tom, jaký je svět, že není rozdílu mezi duší a hmotou. Stejný čas, jiná místa, Vesmír je vždy propojen.Myslíte atmosféru, která je přítomná a člověk si to z ní, když je citlivý, dokáže vytáhnout? Přesně tak. Co evoluci dělá evolucí není náhoda, ale přítomnost energie. Ani to, že jsme se setkali mi dva a že prší není náhoda.Zeptám se Vás teď na něco trošku jiného. Ve svých esejích kritizujete modernu, uvádíte, že její prvotní a přehnaný optimismus se vyčerpal, a postmoderna byla svým způsobem nevyhnutelnou reakcí. Co se bude za pár desetiletí kritizovat na postmoderně? Moderna selhala v tom, že nevytvořila symbolický prostor, ale pouze funkční prostor. Zničila symbolický svět. Postmoderna na to zareagovala, bohužel povrchností. Také ji chybí hlubší symbolická úroveň. V určitém smyslu to tedy bude tatáž, a přitom jiná kritika.Myslíte, že architekti tedy berou architekturu jako hru? Ano, snaží se být popovými hvězdami, vidím to v Holandsku, kde se objevují naprosto cynická řešení. Postmoderní architekti berou architekturu jako určitou hru, zejména „retro-architekti“. Ti neberou historii jako bohatou inspiraci, ale zachází s ní svévolně. Postmoderna se stane nudnou velmi brzy. Víte, chyby jsou důležité k tomu, aby se člověk posouval dál, aby se poznával. V Holandsku vzniklo v 70. a 80. letech spoustu špatné architektury, chybí jí urbánní, architektonický i mentální kontext, člověk má sto chutí to vše zbourat. Třeba v Praze si takové experimentování nedokážu představit, ale Rotterdam je plný moderny a postmoderny, koukám na ni z okna. Když už mluvíme o Rotterdamu – koná se tam vzpomínková akce u příležitosti vybombardování města Němci. V místech, která ohraničovala zničené území, byly k nebi vztyčeny světelné kužely. Albert Speer manifestoval nacistickou velkolepost a okázalost stejným způsobem. Copak lze připomínat takovou tragickou událost tak hloupým způsobem? Není to šílené?Pokud člověk nezná historii, může mu to snad připadat velkolepé. Smutné je, kolik lidí historické souvislosti nezná, neboť jim stačí klouzat po povrchu. Povrchnost je vůbec novodobým rituálem. Všechno je podřízeno okamžitým vjemům, okamžitému rozhodování. Dokud lidé nepochopí, že občas je dobré se zastavit a zamyslet se, nebude to lepší. Což mě navádí na otázku, co pro Vás osobně znamená slovo rituál? Máte nějaký? Myslím, že rituál je důležitý, ne snad jako nějaký bod, ale proto, že má moc – v dobrém slova smyslu – deformovat okolí. Rituál dokáže člověka nasměrovat. Život není lineární proces, je spíš zakřivený. Rozhodně je špatně žít jej z bodu A do bodu B, cesta by měla být složitější. Rituál definuje, jak křivka oné cesty bude vypadat. Do určité míry to jde kontrolovat. Ale důležité také je nebýt otrokem svého rituálu. V každém případě člověka něco ovlivňuje, formuje, kontroluje. Komunikace s energií je rituál, výsledkem pak může být architektura, která dokáže oslovit. Není nutné, aby tomu člověk, který je s architekturou konfrontován, rozuměl, stačí, když to cítí. Nemusí být vzdělaný, stačí, když je vnímavý, otevřený. Víte, co mě překvapilo? Že se po mé přednášce nerozpoutala výraznější diskuse. Čím to je, že studenti neměli skoro žádné otázky?Těžko hledat nějakou jednu konkrétní příčinu. Ale vliv může mít systém vzdělávání. Když se student zeptá pedagoga, jak má něco udělat, často se mu dostane odpovědi v tom smyslu, že on chce být tím architektem, takže ať si to vymyslí. Osobně jsem se s tím, zejména v nižších ročnících, nejednou setkal. Je to zvláštní ambivalence vedení k jistotě a nejistotě zároveň. Navenek mají být mistři, uvnitř jsou zmatení. Určitě to jde nazvat problémem komunikace. Dalším možným výkladem je nelinearita politického vývoje v České republice. Každá generace ve dvacátém století měla svoje stigma – první světovou válku, Mnichov, druhou válku, únor 48 a normalizace v padesátých letech; naděje Pražského jara v roce 68 byly utnuty příjezdem vojsk, a v roce 89, když lidé nadšeně očekávali demokracii, objevil se tu kapitalismus. Kromě toho v éře socialismu člověk nemohl vědět, jestli soused není agentem Státní bezpečnosti, lidé žili ve strachu. Rodiče dnešních studentů tou atmosférou byli poznamenaní, formovala je. Myslím, že důležitým motivem je strach z komunikace. Což je koneckonců zajímavé téma – jak má podle Vás architektura komunikovat s lidmi? Nebo jaké má možnosti komunikovat? Nevím, jak uchopit otázku, nechám to jako téma. V architektuře je komunikace to nejdůležitější. Nejde jen o to vyprovokovat, to dělají projekty, které nemají co říct, které jsou bezradné. Když člověk vytvoří stůl jako je třeba tenhle, pak to není kladení otázek, prostě si sedneš. Když vytvoříš projekt na hranici normálnosti, pak nutíš lidi ptát se, to je způsob, jak s lidmi komunikovat. Nelze jednoduše sednout a navrhovat, musí to přijít za tebou. Všechno záleží na komunikaci, otázka tedy zní, jak navrhnout komunikaci. V Holandsku mě vnímají trošku jako exota, koukají na mě s určitou nedůvěrou, neví přesně, co si o mě myslet. Zajímavé je, že větší uznání cítím například z Itálie.Čím myslíte, že to je? Vždyť o Holandsku se mluví jako o současných Athénách architektury. Možná proto, že Italové mají tak bohatou kulturu, historii. Možná nedokážou udělat novou architektonickou revoluci, ale dokážou rozpoznat, co lidé dělají, poznat kvalitu. Nevím, co jim brání.Poznámka I: Ač původně nic nenasvědčovalo tomu, že se mi s Mauricem Niem podaří udělat alespoň krátký rozhovor, když tisková konference kvůli technickým potížím odpadla, bylo setkání s ním velmi příjemnou zkušeností a doufám, že bylo obohacující nejen pro mě, ale zprostředkovaně tímto způsobem obohatí i další z řad těch, kteří architekturu berou, nebo chtějí brát vážně. Samozřejmě jsem se mohl ptát na mnohem konkrétnější věci, ale přišlo by mi to jako promarněná šance dostat se blíž k tomu, co je v architektuře opravdu podstatné. Když jsme se loučili, Maurice Nio na mě spiklenecky mrkl a utrousil, že naše setkání nebyla náhoda. Holt, Vesmír je jen jeden. Poznámka II: Pro zájemce uvádím ještě česká vydání knih, o kterých jsme se s Mauricem Niem bavili. Jsou velmi inspirativní.Mistr Zhuang – Sebrané spisy, Maxima, 2006, překlad Oldřich KrálHerakleitos – Zlomky, Hermann & synové, 2006, překlad Zdeněk KratochvílLao – C´- Tao Te Ťing, DharmaGaia, 1997, překlad Berta KrebsováErwin Schrödinger – Co je život? Duch a hmota. K mému životu. VUTIUM, 2004