Foto: eArch Jak vznikal stavební program?
Stavební program jsme začali vytvářet zhruba v roce 1998. V roce 1999 se přetavil do definitivní podoby. Na něm participoval pan architekt Liška, bývalý ředitel odboru výstavby na ministerstvu školství, který do projektu vnesl hodně racionality. Důležitou úlohu sehrála moje předchůdkyně, ředitelka Jaroslava Lukešova, která vytvořila dokument, na jehož podkladě v roce 2000 vláda schválila projekt. Někdejší náměstek ministra a dnešní rektor Západočeské univerzity v Plzni Josef Průša povolil financovat architektonickou soutěž.
Jak probíhala samotná soutěž? Šlo o urbanisticko-architektonickou soutěž, takže šlo o to, aby knihovna zapadla do Engelova urbanistického konceptu a nezablokovala možný vývoj ve svém okolí. Porota pod vedením Tomáše Bezpalce, v níž zasedal i Miroslav Masák, myslím vybrala z 45 předložených návrhů dobře. Vítězný návrh Projektil architekti zaujal především tvarovou jednoduchostí. Objekt se blíží kouli, což je těleso s největším objemem při daném povrchu.
Jaké byly soutěžní podmínky? Soutěžní podmínky byly stanoveny dobře, nicméně v podmínkách roku 1999. Byť jsme se snažili hledět hodně dopředu, takže jsme usilovali o maximální flexibilnost stavby. Záměrem bylo vytvořit maximálně jednoduchou stavbu s přebudovatelnými vnitřními prostorami. Snažili jsme se rovněž o to, aby byla stavba provozně co nejméně náročná, nicméně se špičkovými technologiemi, které by provoz zjednodušovaly, nikoli abychom jim museli otročit. Souhrnně, aby byla knihovna maximálně soběstačná a ekonomicky provozovatelná s co nejmenšími náklady. Od samého počátku bylo definováno, že mělo jít o budovou s veřejnou sociální funkcí. Měly vzniknout prostory, které v současném kampusu chybějí – restaurace, konferenční a výstavní sál. I po této stránce se s tímto zadáním projekt vyrovnal dobře, neboť celý parter plní veřejné funkce, do jedné části prostoru se ještě vložila pobočka Městské knihovny v Praze.
Co se nepovedlo? Ze soutěžního návrhu bohužel zmizela budova určená k parkování. Park na Flemingově náměstí měl být intimnější, byť otočený do ulice.
Jak se odrazí přestěhování z Klementina do nové budovy v Dejvicích na knihovnickém provozu? Je to naprosto dramatický rozdíl. Předpokládáme, že do skladu téměř nebudeme pro knihy chodit. V suterénu máme méně využívané publikace. V horních patrech budeme mít na začátku provozu něco přes 300 00 svazků. Je to současná literatura. Přitom máme poměrně velkou prostorovou rezervu. Jakmile se kniha půjčí z dolního skladu, opatří se vším potřebným a zařadí se do volného výběru. Pokud by se ukázalo, že nahoře je málo místa, přemístíme knihy, které se dlouho nepůjčovaly, zpět do suterénu. Předpokládáme, že studenti nebudou příliš hledat v katalogu, ale knihy si najdou v příslušném regálu. Samozřejmě, katalog bude k dispozici i nadále.
Změní se přestěhováním profesní či věková skladba uživatelů knihovny?
Dvě třetiny uživatelů klementinské knihovny tvořili studenti, ale chodili sem i aktivní důchodci, kteří pracovali na svých publikacích, pracovníci z různých ústavů, ale i technicky vzdělaná či vzdělávající se veřejnost. Domnívám se, že v Dejvicích výrazně stoupne počet studentů. V Klementinu byla návštěvnost zhruba 100 000 osob, v Dejvicích počítáme s osminásobkem, možná i devítinásobkem. Oproti Klementinu je počet studijních míst desetinásobný, rovněž tak počet svazků ve volném výběru.
Myslíte, že se může v blízké budoucnosti změnit způsob jejího využívání? V každém případě je kapacita dostatečná. V této chvíli jsme zvědaví na to, jak budou knihovnu studenti, profesoři, badatelé a jiní využívat. Hlavni roli knihovny v dnešním světě je to samotné místo, nikoli ten obsah. Ten je samozřejmě také důležitý, ale je dostupný i z jiných zdrojů. Důležitější je, že se například studenti mohou v tomto prostoru socializovat v tom americkém slova smyslu. Studijní místa jsou k dispozici v nejrůznější škále.
Jak zacházíte se starší produkcí? Nemáte konzervační fond? Máme historický fond, ale ne konzervační. Ten přepokládá povinný výtisk, který má Národní knihovna, proto její potřeba skladového prostoru neustale roste, což naštěstí není náš případ. Chováme se spíš jako akademická knihovna, která nakupuje a vyřazuje. Neustále svoje fondy revidujeme, a co je mimo profil knihovny, ať už jazykově, nebo oborově, vyřazujeme. Prostorovou rezervu tedy máme poměrně slušnou už proto, že nepředpokládáme, že by se nějak dramaticky vyčerpala.
Foto: eArch V Národní knihovně chybí celá řada základních děl k jednotlivým tématům dějin vědy. Máte fond vhodný pro historiky vědy? Fond dnešní knihovny vznikl jako profesorská knihovna při stavovské inženýrské škole, kterou řídil a jako jediný představoval Christian Willenberg. Po založení stavovského polytechnického ústavu v roce 1806 František Josef Gerstner fond uspořádal a systemizoval do ucelené knihovní podoby. V roce 1831 pověřil Gerstner pozdějšího průkopníka kvasné chemie u nás Karla Josepha Napoleona Ballinga, jenž zkategorizoval knižní fond podle oborů, vytvořil autorsky rejstřík a zavedl knihu výpůjček. Ve fondu převládalo vojenské inženýrství vzhledem k původnímu zaměření polytechnického ústavu, který vychovával technický dorost pro fortifikace a dopravní komunikace. Naše nejstarší tisky pocházejí ze 16. a 17. století, takže máme knihy od vědeckých a myslitelských kapacit té doby, jako Pascala, Leibnize, máme i Dürerovo dílo o optice a mnoha další. Oborově se jedná především o fyziku, architekturu a další.
Jaká je skladba fondu NTK? Knižní fond máme utříděný tématicky podle klasifikace Kongresové knihovny ve Washingtonu, jež se používá ve všech univerzitních knihovnách ve Spojených státech, ve Velké Británii, Nizozemí, skandinávských zemích. Doufám, že do fondu začleníme i fondy ČVUT a VŠCHT, respektive knihovny těch fakult ČVUT, jež jsou v Dejvicích.
Jaké světové knihovny vám sloužily jako referenční? Nedá se říci, že bychom od někoho konkrétního opisovali. Udělali jsme solidní průzkum, byli jsme se podívat ve varšavské univerzitní knihovně, která se také nakonec rozhodla pro volný výběr, a na klasifikaci Kongresové knihovny.
Jak probíhal dialog s Projektil architekti?Hodně jsme debatovali, ale nakonec jsme se vždycky dohodli. Často se zdálo, že jsme příliš ustoupili, nemyslím, že jsme vždy dosáhli kompromisu, který provozu posloužil. Projekt se vyvíjel a beze změny zůstala zachována pouze slupka s tou výjimkou, že se parkování zapustilo pod zem, takže místo jednoho máme tři podzemní podlaží. Hlavně musím zdůraznit, že tato stavba měla štěstí na kvalitní tým, ať už to byl statik Miloslav Smutek, nebo Jan Žemlička, který vymyslel celou vzduchotechniku a systém tepelného hospodářství. Štěstí jsme ale měli i na realizátory.
Vedli jste dialog jen o vnitřních dispozicích, nebo i o použitých materiálech? Hlavně jsme debatovali o podlahách. Pánové přišli s barevností podlah podle statických výkresů. My jsme se domnívali, že by bylo lepší, kdyby byla kvůli snadnější orientaci patra barevně odlišená jednoduchými barvami. Architekti argumentovali tím, že i když mají patra stejný půdorys, liší se natolik, že jsou navzájem rozeznatelná.
Jak posuzujete navigační systém knihovny?Diky navigačnímu systému je celá budova srozumitelná pro své uživatele. Začíná to tak trochu Plečnikem, pak Asplundem, kdy z pevného parteru vstupujete ke světlu poznání.
Psáno pro časopis ARCHITEKT 08 09 2009
