Foto: eArch Jaký byl přínos Františka Cubra pro vaši pozdější architektonickou tvorbu?
S profesorem Cubrem jsem se setkal už za studia na ČVUT. Tam jsem u něj absolvoval v předmětu interiér a výstavnictví a chodil na jeho přednášky. Zpětně si uvědomuji, že nám tehdy, v polovině šedesátých let, předváděl diapozitivy s pracemi Carla Scarpy, kterými byl zřetelně zaujat. Myslím, že jsme je moc nevnímali, naše pozornost patřila jinému pojetí architektury. Na AVU jsem ho zažil jako mimořádně laskavého učitele s velkým pochopením nejen pro to, co děláme, ale i pro naše životní osudy. Bylo to těsně před a těsně po invazi v roce 1968 a život s námi trochu mával. Já jsem svoje studia na AVU na rok přerušil a zůstal v Cáchách, po návratu jsem nastoupil do Sialu a studium kombinoval s prací. Profesor Cubr o tom věděl a snažil se mně tuhle duplicitu usnadnit mimo jiné tím, že jsem mohl ve škole pracovat na stejných tématech jako v Sialu. Myslím, že mne ovlivnil spíš nepřímo. Znal jsem a respektoval jeho práci, jeho kultivované názory a metody byly ale v té době pro mne přehlušeny intenzivní atmosférou Sialu.
Pracoval jste v ateliéru Gottfrieda Böhma, možná jako jediný český architekt. Jak hodnotíte jeho originální tvorbu a viděl jste jeho loňskou výstavu v Kolíně nad Rýnem? Není Böhm jedním z největších solitérů minulého století?
Já jsem do Cách jezdil od roku 1965 a měl jsem tam známé mezi studenty architektury. Ti mně pomáhali najít prázdninové práce, které přinesly trochu peněz pro další cestování po Evropě. Gottfried Böhm měl tehdy profesuru na Rheinisch-Westfaelische Technische Hochschule v Cáchách (RWTH), kde vyčníval nad ostatní profesory svojí originalitou. Němečtí studenti ho ale myslím nevnímali příliš pozitivně. V době, kdy se všichni snažili o racionální prefabrikované stavby, sloužící pokud možno sociálně orientovaným účelům, Böhm stavěl sochařsky tvarované betonové kostely se stěnami o tloušťce dva metry a ve stylu, který se vztahoval spíš ke středověku než k výdobytkům kosmické éry. Byl většinou pokládán za anachronického výstředníka. Mě ale jeho práce fascinovala právě proto, že byla tak odlišná od všeobecně uznávaného standardu. Na katedře, kterou na RWTH vedl, pracoval se svými asistenty na řadě soutěží i realizačních projektů. Já jsem tam stihl strávit asi devět měsíců. Spolupracoval jsem na nějakých soutěžích, kreslil některé výkresy a stavěl model pro obytný soubor v Chorweileru. Kromě toho měl Böhm hlavní kancelář v Kolíně nad Rýnem, v té jsem ale nikdy nepracoval. Později, když už jsem u Böhma nepůsobil, pracovali v jeho kolínské kanceláři moji vrstevníci a přátelé Katarína Hrankovičová z Bratislavy a Miroslav Volf z Prahy. Ti emigrovali, byli u Gottfrieda Böhma mnoho let a spolupracovali s ním na řadě projektů. Gottfried Böhm dostal v roce 1986 Pritzkerovu cenu jako první a zatím i jediný německý architekt. Tím myslím byla nade vší pochybnost prokázána jeho originalita a význam nejen v německém, ale i ve světovém kontextu. Když dnes vodím na jeho stavby studenty, jsou jimi mnohem více zaujati než jejich němečtí kolegové v šedesátých létech.
Od až skulptivní, „útesové“ architektury je k technicistnímu zaměření Sialu hodně daleko. Proč takový vývojový skok? Byla to volba pod vlivem okolností, nebo programová volba?
Návrat z kultivovaného a přátelského prostředí od Böhma do okupovaného Československa na podzim roku 1969 byl pro mne studená sprcha. Zhruba jsem tušil, do čeho jdu. Emigrovat jsem nechtěl, měl jsem v Čechách rodiče a bratra a taky jsem si naivně říkal, že odejít mají Rusové, ne já. Že to bude ale tak dlouho trvat, si tehdy připouštěl málokdo. Sial byl pro mne při pohledu z Německa jasná volba. Na české scéně jsem neviděl nic srovnatelně přitažlivého. Na Ještědu vznikala věž evidentně mimořádné kvality a někteří moji přátelé ze studií už v Sialu pracovali. Vyprávěli o skvělých lidech a vize lidského prostředí v zachmuřeném Československu byla nade všechno lákavá. Na podzim roku 1969 se nás v Liberci vynořila skupina asi šesti nebo osmi mladých lidí, často přicházejících ze zahraničí podobně jako já. To byl začátek Školky. V Sialu byla intenzivní atmosféra velké kanceláře, opřené o zřetelně technické uvažování. Ta byla umocněna vlivem mladých, nezkušených architektů, k nimž jsem patřil i já. Hubáček nebyl sochař jako Böhm. Proti politickým tlakům hledal racionální postupy, které měly umožnit přežití ateliéru nepohodlného politicky i svojí architektonickou úrovní přesahující horizont normalizačního Československa. V tomto prostředí vládly jiné názory a bylo nutno hledat jiné cesty než v blahobytném a stabilizovaném Německu. Já jsem byl ještě zcela nezformovaný a můj vývoj probíhal v Sialu další tři desítky let. Na Gottfrieda Böhma jsem ale opakovaně vzpomínal s respektem, i když jsem kreslil zcela jiné věci. Letmo jsme se setkali ještě jednou, v Berlíně v roce 1980 při soutěži na Tegeler Hafen, kde byl členem poroty.
Jak byste popsal svou éru Sialu a jak byste charakterizoval tu plejádu výrazných osobností?
V Sialu jsem byl třicet let, od podzimu 1969 do podzimu 1999. Za tu dobu jsem prošel jak osobním vývojem, tak různými pracovními souvislostmi. Začínal jsem jako elév, potom vedl skupinu na Jedlové a v roce 1985 na Hubáčkovo naléhání převzal jeho funkci vedoucího ateliéru 2 Stavoprojektu Liberec s více než šedesáti lidmi. Po roce 1989 jsem se snažil o obnovu samostatnosti Sialu, a když se to podařilo, byl jsem jedním ze zakladatelů Sialu jako soukromé kanceláře. Odešel jsem z něj v době, kdy moje pracovní nasazení zakládajícího děkana Fakulty architektury na TU v Liberci výrazně převládalo nad činností v Sialu.
Za těch třicet let jsem se setkal v Sialu s desítkami lidí, kteří mne více nebo méně ovlivnili. Ti hlavní z nich byli zakladatelé kanceláře – Karel Hubáček, Miroslav Masák a Otakar Binar. Stejný nebo i větší vliv ale na mě mělo prostředí mých vrstevníků na Jedlové. Mirko Baum, Petr Vaďura, John Eisler, Emil Přikryl, Martin Rajniš, Dalibor Vokáč, Zdeněk Zavřel, Helena Jiskrová, Václav Králíček a Jiří Špikla tvořili základ téhle sestavy. Naše soužití, přátelství i vzájemná konkurence nás všechny formovaly. Každého ovšem trochu jinak. Od otevření Jedlové vonící novotou v roce 1971 až do mrazivého dne v roce 1983, kdy jsem jako poslední zamykal dveře už prázdné a chátrající budovy, prošla tímhle inkubátorem ještě řada dalších jmen. Celý ateliér navíc kromě architektů zahrnoval i desítky inženýrů a projektantů jiných profesí. Různorodost lidí byla jedním z kladů Sialu. Lidé přicházeli a odcházeli. V pozdních sedmdesátých a raných osmdesátých létech emigrovalo asi deset lidí z tehdy padesátičlenného ateliéru. Když jsem se později stal jeho vedoucím, ptal se mne Martin Rajniš, který byl v té době již na volné noze, jak se cítím. Řekl jsem mu, že jako ředitel zoologické zahrady, který se musí starat o velké lvy, žirafy, tuleně, velbloudy, hady a jiné tvory.
Foto: eArch Podílel jste se na projektu obchodního domu Ještěd v Liberci. Jak vnímáte jeho likvidaci? Měl se zachovat a byl z urbanistického hlediska přiměřený potřebám dnešního Liberce?
Obchodní dům (správně středisko) Ještěd se začal stavět v době, kdy jsem do Sialu s ostatními školkaři přišel. Když Hubáček viděl, jak trochu tápeme v kanceláři a naše dobře míněné nadšení nenese příliš konkrétního ovoce, rozhodl se, že nás přitáhne ke skutečné práci. Několik z nás nasadil na projekt OD. Já jsem dělal lineární podhledy, pasáže, informační systém, zařízení terasy cukrárny a jiné doplňky. Byly to vlastně moje první malé realizace a užil jsem si s nimi všechny starosti. To byla Hubáčkova škola. Strčit těm mladým ohařům nos do problémů, aby přes něj dostali. Na tom projektu pracovala řada lidí, byl to jeden ze záchranných člunů, které Sial měl na obranu před svou likvidací. Výsledek mně tehdy přišel hodně heterogenní, celková podstata hmotově složité budovy ale ve mně vyvolávala vzpomínky na Böhmovu práci a rozhodně se vymykala šedi doby. Pro Liberec byl bezesporu přínosem. Nejen proto, že to za těch časů byl prakticky jediný obchodní dům ve městě, ale i pro svůj vzhled, který sice vyvolával řadu reakcí, posléze byl ale lidmi přijat a považován za svého druhu ikonu města. Když mělo dojít na jeho zbourání, podal jsem žádost o udělení památkové ochrany. Ta nejdřív vypadala nadějně, následně ale byla na popud majitele, města i kraje odmítnuta. Dům byl zbourán, aby uvolnil prostor pro komerční development. Z mého úhlu pohledu zcela zbytečně. Rozsáhlý projekt by jistě bylo možno realizovat i při zachování téhle unikátní stavby a najít pro ni vhodné využití. Znamenalo by to ovšem umístit do ní namísto jednoho velkého provozu plejádu menších obchodních, restauračních a možná i kulturních zařízení. Taková možnost, pokud vím, ale nikdy nebyla prověřena. Kuriózní přitom je, že o podobnou pestrost trochu těžkopádně usiluje nová zástavba na tomto místě. Komu ten mile rezavějící dům tak vadil? Libereckým občanům ne, řada z nich se vyslovila pro jeho zachování.
Jak moc to změnilo urbanistický statut vašeho Paláce Centrum hned vedle?
Ostrůvek domů mezi Jánskou ulicí a třídou 1. máje jsme začali v Sialu projektovat postupně s cílem doplnit jeho torzo do celistvé podoby. Ideálem byla kompaktní forma, jejíž půdorysný tvar navozoval asociace s lodí. Proto dostala i „příď“ směrem k nádraží. Jako protějšek k této špičce jsme navrhli přístavbu ke štítu kulturního domu. Ty dvě hmoty měly tvořit pomyslnou vstupní bránu do centra města. Nemyslím, že nová výstavba na místě bývalého obchodního domu na tom něco změní.
Už od počátku své projekční dráhy jste navrhoval administrativní budovy (jako např. pojišťovnu v Liberci). Má tento stavební typ odlišné znaky od jiných druhů budov?
Kancelářské budovy podobně jako velké bytové domy jsou ve své podstatě amorfní stavby. Je možno s nimi pracovat různými způsoby. Vždycky jsem se snažil pro jejich návrh vycházet ze vztahů k okolí. To platilo i pro libereckou pojišťovnu. Ta byla přístavbou k vedlejší budově stejného uživatele a na protější straně ulice měla výzvu v podobě monumentální novorenesanční spořitelny. Svůj úkol jsem tenkrát na počátku osmdesátých let viděl v odpovědi na toto prostředí a v udržení drobnějšího detailu fasád. Hrozilo ovšem reálné nebezpečí, že zde bude postavena typová stavba z montovaného skeletu, užívaného pro školy a samoobsluhy na sídlištích. Proto jsem ten dům oblékl do lehké atypické fasády, užívající levné a jednoduché materiály – ocelové rámy s průmyslovým zasklením a předsazenými slunolamy. Řemeslné provedení fasády bylo bohužel hanebné, odpovídalo standardu doby. Když pojišťovna v devadesátých létech zbohatla, předělal jsem její plášť i vnitřek. Nová fasáda je reminiscencí na původní provedení, tentokrát v trvanlivějších materiálech a v lepší kvalitě.
Jaká byla vaše spolupráce na bytovém domě IBA s Johnem Eislerem a Emilem Přikrylem?
Ten dům byl výsledkem úspěchu v soutěži IBA Tegeler Hafen, na kterém nás pracovalo víc. Martin Rajniš ale po soutěži z ateliéru odešel a Dalibor Vokáč emigroval. Když jsme v roce 1982 dostali od ředitele IBA, profesora Kleihuese, příležitost účastnit se projektu Wohnen am Berlin-Museum, zbývali jsme již jenom tři. Návrh domu byl svázán regulačními podmínkami širší zástavby. Mezinárodní složení celého projekčního týmu (Němci, Rakušan, Švýcaři, Japonec, Američan) zodpovědného za celý projekt vedlo k poněkud složitější, ale zajímavé a poučné spolupráci. Ta se odbývala pod patronací IBA v Berlíně, kam autoři jednotlivých dílů zástavby přijížděli se svými návrhy a ty na místě konfrontovali a koordinovali. Do hry vstupoval navíc investor se svými požadavky. Pro nás to byly tehdy zcela nové situace a zážitky. Svůj návrh jsme byli nuceni hned po prvním kole zcela předělat a i v průběhu dalších fází projektu byl upravován. John Eisler odešel po koncepční fázi návrhu v roce 1983 do USA a my jsme s Emilem Přikrylem postupně vedli projekt do konce, k realizaci. Naše vzájemná spolupráce byla veselá. Emil pracoval v Praze, já v Liberci. Počítače neexistovaly, a tak jsme si při kreslení řadu detailních informací a rozměrů telefonovali. Celou dobu jsme ovšem vnímali Johna jako spoluautora, i když jsme s ním neměli spojení. Existuje dokonce snímek Pavla Štechy, na kterém stojíme před hotovým domem a nepřítomnému Johnovi v našem středu dáváme ruce na ramena.
Řada vašich projektů se nerealizovala – Sluneční domek pro Astronomický ústav ČSAV v Ondřejově, soutěžní projekt Tegeler Hafen pro IBA Berlin, Messepalast Wien, stavby nové lanové dráhy a České boudy na Sněžce, Bahnhof Spandau v Berlíně, Baugebiet Spitze v Halle/Saale, návrh na přestavbu budovy Reichstagu v Berlíně a na altán do Stromovky v Praze . Jakou ztrátu či možná zisk jednotlivé projekty znamenají?
Na to, že se naše návrhy nerealizují, jsme byli za minulého režimu zvyklí. Všichni jsme měli ve svém šuplíku řadu takových projektů. O to víc jsme se ovšem snažili o opak a vážili si každého úspěchu. S nadšením jsme stavěli modely, které sice nikdo nechtěl, které ale pro nás byly aspoň částečnou náhradou za realizace. Pokud jde o soutěžní práce, které zmiňujete, tam je neúspěch součástí hry, jejíž podmínky architekt svou účastí přijímá. Jistě bych byl nadšený, kdyby se aspoň polovina z těch věcí postavila. Každá realizace přináší neocenitelné zkušenosti a posouvá autora výrazným způsobem. Někdy může posunout i ostatní. Tady mám na mysli například ondřejovský domek, který byl ve své době o dvě desítky let před tím, co u nás později přišlo. Mohl dát celou řadu zajímavých odpovědí na otázky související s energeticky úsporným navrhováním a urychlit vývoj v tomto oboru.
Dají se vaše realizace charakterizovat jakohigh-techové a mašinistické tvarosloví?
Na Jedlové jsme všichni koukali do stejných časopisů a po večerech vášnivě probírali společné vzory ze světové architektury. Řada z nich dělala to, co se řadí do zmiňovaných kategorií. Technicismem prosycená atmosféra v Sialu to jistě podporovala. V tomto duchu každý z nás udělal několik návrhů. Nejvíc asi Mirko Baum a John Eisler. Když se dívám na své realizace, příliš high-techu a mašinismu na nich nenacházím. Je to proto, že v době, kdy bych býval o to stál, jsem stavěl málo. Později jsem si začal uvědomovat i jiné výzvy a hodnoty. Pokud se ovšem bavíme o jednoduché a technicky logické architektuře, tak ta má stále moji podporu.
Byl jste děkanem FUA TUL. Jak vnímáte její postavení v rámci ostatních vysokých škol architektury technického a uměleckého směru?
Když jsem Fakultu architektury na tehdejší Vysoké škole strojní a textilní v Liberci počátkem devadesátých let zakládal, byl jsem fascinován příležitostí, kterou jsem dostal. Měla to být první nová škola architektury v Čechách po brněnské, založené v roce 1919. Krátce předtím jsem jeden semestr učil na Michiganské univerzitě v USA. To bylo vůbec poprvé, kdy jsem si regulérně stoupl před studenty. Atmosféra Ameriky a americké školy mne uchvátila. Při zakládání liberecké fakulty jsem vycházel právě z těchto zkušeností. K nim patřily i pojmy, které jsem si vytkl jako hesla a cíle pro novou školu: malá, otevřená a dynamická. V jejich naplnění jsem viděl i podstatu toho, co by ji mělo odlišovat od tehdejších ostatních škol architektury. Mojí snahou bylo najít takovou podobu školy, která by obohatila spektrum nabídky architektonického vzdělávání v Čechách. I dnes, po patnácti létech její existence, pokládám původní cíle za platné. Oproti raným devadesátým létům, kdy architekturu v nějaké podobě bylo možno u nás studovat na pěti místech, je dnes takových adres devět a další, jak se dozvídám, jsou připravovány k otevření.
Ze staveb, které uvádíte na svém webu jako klíčové, jsou některé, které považujete skutečně za milník ve své tvorbě?
Každá stavba, kterou mám za sebou, mně něco dala. Často jsou negativní zkušenosti důležitější než potěšení z pozitivního výsledku. Člověk jistě vzpomíná na svoji první realizaci, tou byla v mém případě liberecká pojišťovna. Na kulturní dům v České Lípě, který mne stál patnáct let života od návrhu po realizaci, už myslím s uvolněním. Mrzí mne ale stále jeho nenaplněné využití. Výrazným přelomem pak byl i berlínský dům, který mně přinesl konfrontaci s tržním prostředím a s mezinárodním publikem. Pochopitelně nosím v hlavě i zatím poslední realizaci – Informační centrum liberecké univerzity. Doufám, že bude mít pokračování a že se nám podaří dodělat dalšími stavbami celý kampus.
prof. ing. arch., akad. arch. *14.09.1944 v Kladně
vzdělání
2000 jmenování profesorem na VŠUP v Praze
1993 habilitace na Fakultě architektury ČVUT v Praze
1971 absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, obor architektura, ateliér prof. Cubra
1967 absolvent ČVUT, Fakulta stavební v Praze, obor architektura
hlavní realizace
2007 Informační centrum Technické univerzity v Liberci
2001 Český dům v Malmö (Suchomel, J., Pelcl, J.)
2001 Obchodní dům Atlas (původně budova Agrobanky) v Liberci, (Suchomel, J., Šaml, M.)
1998 Palác Syner, Rumunská ul. v Liberci (Suchomel, J., Šaml, M., Syrovátko, J.)
1997 Palác Centrum, tř. 1. máje v Liberci, (Suchomel, J., Syrovátko, J.)
1997 Přestavba budovy České pojišťovny v Liberci
1994 Budova Eurostavu a Universal Banky v Liberci
1993 Továrna EUROPLAST ve Frýdlantě v Čechách, (Kousal, R., Suchomel, J., Syrovátko, J.)
1992 Budova České pojišťovny v Teplicích 1990 Dvouplášťová fasáda budovy Vítkovic v Brně
1990 Kulturní dům v České Lípě,
1985 Obytný dům pro Internationale Bauaustellung v Berlíně (Eisler, J., Přikryl, E., Suchomel, J.)
1983 Oblastní závod České státní pojišťovny v Liberci
psáno pro Architekt 10/2009
