Zemřel architekt Ivo Oberstein. Navrhl sídliště, kde lidé nemusí bloudit
Stodůlky, Lužiny, Nové Butovice, Velká Ohrada – sídliště Jihozápadní Město má několik částí a přes 65 tisíc obyvatel. Architekt Ivo Oberstein se většinu svého profesního života věnoval tvorbě jeho urbanismu. Roku 1968 zvítězil v urbanistické soutěži, v práci pokračoval až do 90. let. „Věděl jsem, že za tím projektem musím stále jít, jinak ho nepoznám,“ vzpomínal. Ivo Oberstein zemřel 6. ledna 2024 ve věku 88 let. Rozhovor vznikl v roce 2004 v rámci výzkumu Ústavu dějin architektury a umění FA ČVUT.
EARCH.CZ / Lenka Popelová , 19. 1. 2024
Urbanismu Jihozápadního Města jste se věnoval přes dvacet let. Jak to začalo?
Když jsem v roce 1968 vyhrál soutěž na Jihozápadní Město, dal mi architekt Voženílek cennou radu a tou jsem se pak řídil: že s tím projektem musím stále „jít“, jinak z něj nakonec nic nezbude a ani jej nepoznám. Dal jsem na jeho slova a tím se určil osud nejen můj, ale i osud mých kamarádů, které jsem přesvědčil, aby se přidali a táhli to se mnou od roku 1969 až do roku 1990, kdy jsem šel dělat hlavního architekta.
Dostali jsme tehdy na začátku vlastní místnost, kam se vešlo jen tak tak prkno s plánem Jihozápadního Města ve dvou tisícině. Okolo už zbývala jen úzká ulička na průchod. Začali jsme pracovat na velice přesném modelu a díky tomu jsme si vytvořili základ pro pozdější vývoj návrhu – například trasu metra jsme měli umístěnou v terénu téměř přesně tak, jak dnes skutečně vede.
Více k tématu
Jaká byla první představa o Jihozápadním Městě?
Při práci na soutěžním návrhu mi velice pomáhalo, že jsem to území dobře znal, prochodil jsem ho a často se vracel ověřovat v terénu nápady a myšlenky. To hlavní byla trasa metra navržená těsně pod povrchem a vedená přes údolí na estakádě. Trasa měla "otevřený konec"; ostatní návrhy předkládaly trasu s oboustrannou obytnou zónou do tvaru U, bez tohoto otevřeného konce, navrženého pro případné prodloužení metra na západ. Hlavní koncepce vycházela z úcty ke krajině! Prokopské údolí a Dalejské údolí s přírodním parkem vytvářejí krásný jižní okraj území. Terénní konfigurace volných polí byla dobrou základnou pro zajímavou kompozici obytných souborů. Stanice metra s navěšenou vybaveností – centry obytných čtvrtí – pak určily celkovou kompoziční urbanistickou osu.
Architekt Hrůza vašemu plánu Jihozápadního Města v jednom článku v Architektuře ČSSR vytýkal jistou přeurbanizovanost, která se podle jeho názoru projevuje v nadměrné složitosti půdorysného a prostorového uspořádání. Vaše řešení však bylo především reakcí na zaběhnutý stereotyp.
Návrh jsme dělali tak, aby nebyl koncepčně vágní. Koncept může být složitý, ale musí být promyšlen do podrobností. Když není mnoho chyb v urbanistickém konceptu, není potřeba jej předělávat a je dost času řešit detailně osazení budov a jejich vztah k parteru, je čas i na řešení architektury, barevnosti budov...
Naštěstí se tento názor objevil jen v architektonickém časopise. Jinak jsme z toho mohli mít problém. Nikdo z nás nebyl ve straně a měli jsme v tehdejší politické situaci štěstí, že si nás nikdo moc nevšímal. Nikdo z těch slavných architektů tehdy sídliště nechtěl dělat. Třeba Prager, když slyšel "panelové sídliště", okamžitě spolupráci odmítal. Ale my jsme se snažili situaci využít. Pomohla nám řada příznivých okolností a dobrých vztahů, které jsme si časem vytvořili i v oblasti stavební výroby. Dělali jsme ten projekt s přesvědčením, že něco musíme napravit...
„Navrátit se k městu s ulicí, která by měla příjemné měřítko městského prostoru,“ jak jste se vyjádřili v článku v Architektuře ČSSR. Píšete tam, že moderní architektura sice dala každému právo na vzduch, slunce a zeleň, ale na druhé straně rozbila městskou strukturu, která se utvářela po celá staletí. Vámi navržená urbanistická forma tedy vychází i z teoretických postojů.
Tenkrát se hodně mluvilo o ztrátě pocitu města. Tím, že jsme navrhli a prosadili u stavební výroby rohové sekce, vytvořili jsme zde předpoklad pro diferencování prostorů – vnitřní prostor a prostor ulice, která by měla jméno. Když jsme dělali průzkumy třeba v Ďáblicích a Bohnicích, často se mě lidé bloudící po sídlišti ptali na adresu. Nevyznali se tam, prostě bloudili. Proto jsme se snažili, aby v našem návrhu prostory, jako například centra a ulice, byly jasně vymezené – aby to byly "jasné adresy".
Pro realizaci vašeho návrhu tedy bylo důležité, že se vám podařilo prosadit výrobu rohové sekce.
Chtěli jsme, aby se zase daly vyrábět. Aby se nestavěly jen řádky a byla možnost prostor uzavřít či polouzavřít. Tím jsme se trochu navraceli k blokové zástavbě. Běžné řadové sekce jsme doplnili o sekci koncovou a rohovou (úhel 90º a 135º). První jsme použili ve Stodůlkách. Obytná skupina měla vnitřní dvůr a ulici s obratištěm a se vstupy do domu. Počet obyvatel v území se díky rohovým sekcím zvýšil, což jsme také použili jako vhodný argument, proč je zavádět.
V uvedeném článku se zmiňujete i o hledání vhodného pražského prostorového modulu.
Na průsvitku jsme si kreslili různé prostory v Praze – Pařížskou ulici, Staroměstské náměstí, Vinohrady a poměřovali jsme si je s prostory, které jsme navrhovali.
Ovlivnily vás v tomto směru názory Jane Jacobsové, která se také zajímala o problematiku uličního prostoru?
Ne. Naše východiska byla jiná než její. Nevím, kde Jane Jacobsová bydlela, když ale psala knížku o návodech, jak navrhnout koncepci bydlení ve městě, myslím, že o životě fakticky moc nevěděla a o našem už vůbec ne… Ještě bych podotkl, že v šedesátých letech měli přístup k literatuře ze Západu jen někteří architekti.
Stodůlky jsem dělal s Václavem Valtrem, později jsem spolupracoval i s Pavlem Dydovičem na Nových Butovicích. Milan Klíma a Ivan Hořejší dělali Lužiny, J. Malátek s Ivo Loosem nám pomáhali s prvním konceptem Velké Ohrady. Panely byly sice všechny stejné, ale přece jen má každý architekt trochu jiný přístup k řešení. Myslím, že se to povedlo a rozdíly mezi jednotlivými částmi Jihozápadního Města jsou znát. Velkou Ohradu nakonec dělal Jan Bočan a Zdeněk Rothbauer. Naše původní koncepce z konce šedesátých let byla daleko volnější. Mělo to být milé, rezidenční městečko s malými, pětipodlažními bloky a rodinnou zástavbou směrem k Dalejskému údolí. Architekti Bočan s Rothbauerem měli však jiný koncepční názor a navrhli devět bloků tvořících jakousi tvrdou kru. Na diskuse s nimi nerad vzpomínám.
Jaký byl standard bytů na JZM – pokoušeli jste se i o nějaká atypická řešení?
Standard bytů měl tehdy podle dlouhodobého plánování narůstat cca o 2 m² obytné plochy za pětiletku (tzv. 5 LP). Pro byty na JZM pak vycházela průměrná obytná plocha okolo 65 m². Ve velikostní skladbě tvořily největší procento byty 3+1; v šedesátých letech to byly nejčastěji 2+1.
Mohli jste, po svých zkušenostech, ovlivnit, kolik bytů se zde ročně postaví?
Od počátku byly projekty organizace výstavby součástí naší činnosti. Řídili jsme proces výstavby tak, aby se nestavělo víc než 2000 bytů ročně a neutrpěla tím krajina, příroda. Jak už jsem se zmiňoval, věděli jsme o problémech Jižního Města, kde se postavilo 6000 bytů za rok a krajina i příroda to odnesly, což je tam dodnes znát.
Na realizaci Jihozápadního Města jste nakonec pracoval dobrých dvacet let. Jaký je to pocit – vidět takhle zpětně celou realizaci?
Když se ohlížím zpět, cítím štěstí i smutek. Pomohlo mi zmíněné počáteční Voženílkovo popostrčení i dostatek odvahy jít do neznáma. Na začátku devadesátých let se rozšířily technologické možnosti. Obytné domy se navíc opět staly předmětem architektonického zájmu a někteří tvůrci, kteří takovými úkoly předtím pohrdali, se opět těmito záležitostmi začali zabývat. Když jsem vyhrál soutěž na Jihozápadní Město, první cena obnášela 72 000 Kčs. Když jsem ji v srpnu 1968 přebíral ve Fondu českých výtvarných umělců, pod okny se proháněly sovětské tanky.
Rozhovor vedla Lenka Popelová v rámci výzkumu Ústavu dějin architektury a umění Fakulty architektury ČVUT a vyšel v knize Šedesátá léta v architektuře očima pamětníků. Redakčně kráceno.
