Rozhovor s investorem vily Hermína Michalem Čillíkem

Můžete, pane doktore, obecně říci, jaký vliv na psychiku, na rozvoj osobnosti má kvalita prostředí, ve kterém se člověk pohybuje po většinu času – tedy třeba ve škole, v zaměstnání, doma? Ptám se vás jako lékaře-psychiatra. To je na samostatnou přednášku. Zkusím tedy krátce. Prostředí má na člověka významný vliv. Pro mnoho lidí, kteří třeba hledají nové zaměstnání, je prostředí, ve kterém chtějí pracovat, důležitým kritériem. Prostředí pro bydlení si pak vytváří každý člověk k obrazu svému sám tak, aby s ním byl ztotožněný, aby harmonizoval svoje představy se svými potřebami. Prostředí, které nás obklopuje, má na zdravou psychiku silný vliv.

Jste atypický investor atypického domu. Zdá se z výsledku, že jste při diskuzích o projektu s architekty, při hledání a utváření konceptu protežoval výtvarný, pocitový a filozofický aspekt budoucího lidského hnízda. Atypický investor jsem určitě již proto, že jsem neměl a nemám na investování do podobných projektů dostatek peněz. Rozpočtový limit daný skromnými úsporami a výší hypotéky byl opravdu nízký a já tím tlačil architekty pěkně do kouta. Ale myslím, že jsem je děsil i jinak. Často se totiž vrhám do vody, aniž bych tušil, jak je hluboká. Měl jsem svoji určitou představu a v té jsem preferoval řadu jiných složek, než jsou ty provozní, praktické. Já jsem se na tenhle dům od počátku díval jako na umělecké dílo, na sochu, kterou chci užívat k bydlení.

Upozornili vás architekti na různá úskalí, která tento koncept otevřeného prostoru a nakloněné roviny může přinést? Rozhodně. Probíhal mezi námi dialog, velmi otevřený. Ateliér HŠH byl zajímavě osobnostně namixován – introvertnější Šépka jako hluboce analytická osobnost, Hájek se svojí expresivitou a Hradečný jako realista, který nás stavěl na zem a hlídal i reálné možnosti v závislosti na finančních limitech. O úskalích konceptu jsme mluvili nekonečně. Architekti přistupovali k některým mým zdánlivě nepraktickým požadavkům alternativně a vymýšleli taková řešení, aby byl prostor třeba v budoucnu adaptovatelný v souvislosti s případnou změnou uživatelských podmínek a potřeb.

Dům se rodil téměř deset let. To je doba, za kterou se často názor člověka evolučně promění, nebo se třeba náhle radikálně zcela změní. Byla vaše představa v čase po celou tu dobu trvalá, konzistentní? Na počátku bylo slovo – nejprve jsme v úvahách měli jakousi housenku šplhající po stráni. Chtěli jsme využít dramatické krajiny, příkrého svahu a úžasných výhledů, které tohle místo nabízí. Když jsme však s rozpočtem šplhali přes deset milionů a já měl tři, bylo jasné, že takhle to nepůjde, a přešli jsme ke skromné formě růžového krystalu. Když diskuze skončily, výsledné myšlenky jsem se po celou dobu držel.

Když jsem domem procházel, získal jsem pocit, že je to dům takzvaně na jedno použití. Myslím tím, že je ušitý na míru pro vás a dnešek, pro současnou situaci rodiny, její skladbu, věk. Pro situaci, která je v prosinci roku 2009. Co ale bude za pět deset let? To je těžká otázka, co přinese čas. Ani vy, ani já o tom nemáme přesnou představu. Jen vím, že budeme mít docela dobře modelované svalstvo na nohou, než kdybychom chodili po schodech. Že proměnlivý obraz krajiny a přírody, který je vymezen velkým oknem a je nad všechny televize, bude fungovat. A ostatní se uvidí.

Zabýváte se profesně lidskou duší, psychikou a vlivy, které ji determinují. Máte, teď myslím jako psychiatr, představu o tom, jak může tento navýsost atypický prostor – interiér i exteriér – ovlivnit vývoj vašich dětí, jak na ně bude působit? To nelze předvídat. Jen si myslím, že takto výtvarně pojatý domov jistě podpoří tvůrčí aspekty osobnosti, nemůže mít jiný než kladný vliv. A šikminy v domě, umístění domu ve svahu mohou kladně ovlivnit fyzický stav.

Jistě vám již více návštěvníků položilo otázku, jak budete řešit pohyb po šikmé ploše, když třeba onemocníte, zhmoždíte si nohu? To nevidím jako problém. Bude-li to nutné, přesuneme na potřebný čas své aktivity do horizontálních zón domu, ale také budeme protivenství překonávat a snažit se zdolávat šikminy i v indispozici. Dostalo se mi s manželkou možnosti pobýt po určitou dobu v ekvádorských Andách, kde se na prudkých svazích odehrával život celých generací našich hostitelů, kteří zde plnohodnotně žijí, chovají zvířata, mají zde políčka. Ve stáří mají skvělou fyzičku.

Koncept domu je založen na jednom otevřeném, funkčně propojeném prostoru. Děti se budou v určitém věku patrně dožadovat soukromí, jeho jistá míra je třeba nutná například pro intimní život rodičů… Jsme zvyklí na malé byty. Akustické poměry třeba v paneláku, kde jsem bydlel, jsou nepoměrně horší než zde. Vyhovuje nám, že o sobě víme. Do určitého věku málokteré dítě chce být oddělené od rodičů. A vznikne li potřeba řešit soukromí, nabízí se několik alternativních možností jednoduchou vestavbou.

Dům splní svoji roli, budete chtít změnit adresu. Nemyslíte, že bude neprodejný? Ano. Ten dům je neprodejný. Respektive neprodejný k bydlení. Ale je známo, že každá nemovitost si najde svého kupce. Už teď vím o zájemci, který by měl zájem koupit náš dům jako druhé bydlení, k víkendovým pobytům. Dovedu si také představit, že zde může mít ateliér výtvarník, že je dům vhodný pro firmy k pořádání teambuildingových akcí, že to může být prostor pro zážitkovou turistiku. Ale hlavně – rozhodně nechceme dům prodávat, a řeč o tom je tudíž zcela akademická.

Žijete zde krátce, pár měsíců, tedy jakoby ve zkušebním provozu. Máte nějaký závěrečný komentář? Ten bude stručný. Žije se nám tady fantasticky. Dům předčil naše očekávání.

Převzato z časopisu Architekt 11-12/2009