Rozhovor s Frankem Brammerem z Franken Architekten

Související článek: >> Frank Brammer (GER) – Parametrický design a výrobaDominik Herzán: Pane Brammere, rád bych se Vás nejdříve zeptal, proč jste se rozhodl studovat právě architekturu. Předně musím říct, že ani jeden z rodičů není architekt. Původně jsem vlastně chtěl být novinářem, ale později jsem o tento obor ztratil zájem a vybral si architekturu, neboť mě přitahovala tím, že v sobě spojuje technické a sociální aspekty. Důležitá je také estetická složka. Architektura je komplexní obor, takže jsem vlastně nemusel řešit dilema, kterým směrem se specializovat.EA: Co bylo tím mezníkem, který Vás přesvědčil seriózně se zabývat digitální architekturou, parametrickým designem, sktiptováním atd.? S CADovými programy jsem se setkal jednak při studiích v Hong-Kongu, jednak v Darmstadtu, ale považoval jsem je spíše za řemeslný nástroj. Zásadní zlom nastal v momentě, kdy jsem nastoupil u Bernharda Frankena (Franken Architekten, pozn. red.). To byl nepochybně krok dál. Připojil jsem se k jeho týmu a přístup mě docela zajímal.EA: Dokázal jste si představit, co přechod na parametrický design obnáší? Ano, od začátku jsem věděl, že je třeba soustředit se na cíl, na výsledek. Vlastně jsem nastoupil v půlce procesu, právě před realizací jednoho návrhu, takže kolegové, kteří již museli mít vše rozmyšlené, mi leccos osvětlili.EA: Je podle Vás v oblasti digitální architektury velká konkurence? Koncem minulého a začátkem tohoto století existovala v Německu poměrně malá scéna, všichni se v podstatě navzájem znali. Každý pracoval individuálně, nicméně všichni měli přehled o tom, co dělají ostatní. Vlastně ani dnes, kdy je konkurence větší, se tolik nesoutěží o klienty, ale o posouvání myšlenek dál. To že se sktiptováním a parametrickým designem zabývají takoví velikáni jako Zaha Hadid nebo Coop Himmelb(l)au, jistě inspirovalo mnohé dnešní studenty a absolventy.EA: Dá se říct, že patříte k první generaci digitálních architektů. Je nová generace v něčem jiná? Řeší jiné úkoly? Vyvíjí si dnešní studenti a čerství absolventi vlastní systémy, nebo pokračují ve starých přístupech a dále je rozvíjí? Na poli digitální architektury byly od začátku přítomny velmi různé přístupy. Některé se inspirovaly programem Life, který simuluje chování objektu v závislosti na tom, jak se chovají sousední objekty. Mladí v tomhle ohledu nejsou příliš odlišní od starší generace, reagují na to, co je obklopuje, takže tématem je třeba vztah architektury k životnímu prostředí. Dá se ale říct, že zatímco první generace se více soustředila na tvar, ta druhá se mnohem více zabývá texturami. Tento jev navíc v posledních letech nabírá na síle.EA: Domníváte se, že digitální architektura se během příštích let či jedné dvou dekád stane mainstreamovou záležitostí? Nevím, neumím předpovídat budoucnost. Nejspíše bude jednodušší přenést diagram do reality, objeví se nové nástroje pro proces vlastní realizace, trh se aklimatizuje. Je možné, že digitální architektura je jen módou a časem ji vystřídá něco zcela jiného, další módní vlna. Důležité je ale říct, že digitální architektura není lepší než ostatní, je to jeden z přístupů, a také ji nelze aplikovat na vše.EA: Digitální architektura je další vrstvou vlastního návrhu. Znamená to, že architekt potřebuje na návrh delší dobu, nebo se spíše proces navrhování zkomplikuje, „zhustí“? Existují značné tlaky na to, aby byl návrh vytvořen ve srovnatelném čase s architekturou nedigitální, takže to spíše zvyšuje nároky na komunikaci. Doba návrhu je ale srovnatelná.EA: Rozumějí klienti digitální architektuře? A nebo jinak – jak ji vnímají? Nemáte pocit, že ji redukují na efekt, na design? Naše kancelář má dva typy klientů – jedni se nezajímají o digitální architekturu jako takovou, na druhou stranu jsou klienti, kteří chtějí něco zvláštního, znají nás z dřívějších realizací a digitální architekturu očekávají. Nedokážu říct, jestli mají klienti hlubší teoretické porozumění, možná je jen zajímají určité tvary. Lépe se nám jedná s takovými klienty, které zastupuje jedna osoba a ta má vše na starosti, neboť ta má silnou představu a je stále velmi blízko celému procesu. Existují ale i korporátní klienti, s nimiž jsou jednání trošku obtížnější, neboť jejich zástupci, kteří s námi jednají, musí nové fáze předkládat ke schválení nějaké vnitřní komisi. V takovém případě mnohem více hrozí nebezpečí, že výsledkem bude spíše kompromis.EA: Na rozdíl od výtvarného umění, kde umělec nemusí být vázán zakázkou a má možnost se vyjadřovat zcela svobodně, je architektura závislá na klientech. Ty zpravidla velmi zajímají náklady na metr čtvereční. Digitální architektura jistě nepatří, co se poměru cena-výkon týče, k těm nejúspornějším. Extrémní design digitální architektury reprezentuje moc a bohatství zákazníka. Existuje tedy nějaká zpětná vazba, která by korigovala náklady, nebo platí, že čím dražší, tím lépe? Vždy existuje tlak na celkový rozpočet. Rozhodující ale není cena za metr čtvereční nebo krychlový, ale v případě výstavních pavilonů pro autosalony náklady na počet návštěvníků. Kromě toho rozpočty na výstavní stánky rok od roku klesají, takže musíme vytvořit srovnatelný efekt při nižších celkových nákladech.EA: Například v Československu byla v době komunismu u realizací většího významu vyčleněno tuším pět procent rozpočtu na „umělecké zpracování“, což zahrnovalo jednak možnost použít dražší než nejlevnější materiály, jednak začlenit například nějaké umělecké dílo. Digitální architektura oproti té běžné jistě taky navyšuje rozpočet. Můžete orientačně říct, jak významné je toto navýšení oproti standardním cenám? Velikost navýšení rozpočtu oproti běžné architektuře se velmi liší. Například náš návrh vládních budov do Reykjavíku má rozpočet srovnatelný s klasickou stavbou stejného objemu. Digitální architektura nemusí být nutně dražší. Více může stát návrh, ale tím, že digitální podoba výkresů je již přímo informací pro výrobní stroje, může být výroba levnější, navíc lze někdy použít i levnější materiály, než používá konvenční architektura. To je asi hlavní trend. Digitální architekturu bychom ale neměli srovnávat s konvenčními domy, ale spíše s televizními reklamami a komerčními médii. Samozřejmě čím blíže má digitální architektura k soše než k domu, tím je cena jednotková cena vyšší.EA: Sám jste začínal s klasickou architekturou a postupně jste se prosadil i na poli architektury digitální, takže můžete srovnávat. Na co by jste upozornil ty, kteří mají ambice prosadit se na poli digitální architektury? Na co si mají dávat pozor? Vždy je třeba být vnímavý během celého procesu návrhu, hlídat si termíny, program. Digitální architektura má ráda rozsáhle monolitické struktury, takže je třeba v každém kroku udržet celý proces flexibilní, aby bylo možné kterýkoliv z kroků opravit či pozměnit. V opačném případě je třeba hodit starý návrh do koše a začít znovu. Také je třeba dávat pozor, aby tvary, které člověk vyvíjí, odpovídaly požadavkům, které jsou na ně kladeny. Digitální architektura je alespoň v těchto ohledech oproti té klasické náročnější.