Rozhovor s brněnským architektem Zdeňkem Fránkem

Odkud a kdy se vzalo vaše rozhodnutí věnovat se architektuře?

Už jako děcko jsem toužil stát se architektem. Samozřejmě jsem si také prodělal období, asi jako každý, kdy jsem chtěl být popelářem a podobně. Účastnil jsem se v dětství zeměpisné olympiády, kde jsem zpracovával Brazílii, a tam se mi zalíbilo dílo Oscara Niemeyera. A doma jsme měli na stěně obrázek Villa Rotonda od Andrea Palladia. To mi tehdy připadalo jako hezký dům na bydlení, takže jsem si chtěl někdy v budoucnu postavit podobný. Další zdroj je dost kuriózní. Nějací příbuzní nám vozili tehdy oblíbený časopis Schöner Wohnen. Nám tento časopis ztělesňoval západní standard bydlení. Ale to je rok 1969, 1970.

Jak pokračovala vaše studia?

Na gymnázium jsem se už hlásil s úmyslem studovat na vysoké přímo architekturu.

Architekturu jste studoval v Brně. Byly tam tehdy osobnosti, které na vás měly vliv?

Několikrát jsem se také hlásil na Akademii výtvarných umění, tam jsem ale neuspěl. Miloš Axman mi tehdy sdělil, že neprokazuji dostatek talentu. Takže jsem šel na architekturu, ale na tehdejší fakultě architektury v Brně nebyl nikdo, kdo by mě inspiroval. Ta generace Bohuslava Fuchse už byla pryč. Působili tam lidé, kteří tam jsou dodnes, a ti mně neměli co předat. Akademismus je tam program, a jak lze pozorovat v Brně, i současné realizace tamních pedagogů ustrnuly v akademické podobě. Studenti jsou tam ale skvělí.

Existoval pro vás někdo, kdo vám byl v tvůrčím ohledu majákem?

Jediný člověk, který mi ukazoval cestu, byl Imre Makovecz, který svým surrealistickým jazykem uspěl všude po světě, podobně jako Milan Kundera, ale Makovecz stavěl a angažoval se v Maďarsku.

Jaké byly vaše tehdejší inspirační zdroje?

Hodně jsem se inspiroval malířstvím a vlastně vším kromě architektury. Zcela mě minula funkcionalistická linie. Dnes ji vnímám trochu jinak. Zajímal mě tehdy Rudolf Steiner a jeho Goetheanum v Dornachu. Steiner a theosofie pro mě měli pel zakázaného ovoce, a možná proto se mi to líbilo. A dalším mocným zdrojem bylo české baroko, které má pro mne obrovské kouzlo dodnes. A samozřejmě Hans Scharoun, Alvar Aalto a Frank Lloyd Wright. O této architektuře se dlouho nehovořilo, protože se zde razila linie české přísnosti. Ale to se změnilo a pozornost se znovu obrátila k organické architektuře, o které se hovořit zdálo téměř trestuhodné. Ale to jsou proudy, které jdou mimo mne. Snažím se o svůj jazyk a pohybovat se mimo proudy. Co je tím jazykem pro architekta? Mám určité zdroje, které přetavuji do svých prací. Jedním ze zdrojů je příroda nebo svět jako takový, vizuální vjemy ze světa stvořeného a jejich ohlasy v literatuře, ostatní druhy umění, ale i věda, která samozřejmě ovlivňuje architekturu v maximální míře čím dál více. Když to ale zjednoduším a abstrahuji, mojí snahou je najít ideální obydlí pro člověka nebo zorganizovat prostor určený pro člověka. Jak byste popsal svůj dosavadní vývoj? Mojí první realizací byla restaurace ve Sloupu v Moravském krasu, vysoká asi šest metrů. Všimli jsme si v kanceláři, že se podobá výškové budově, kterou právě projektujeme. Obě stavby, ač se jedná o první a zatím poslední a jsou diametrálně odlišné, mají společnou fyziognomii, společný formální jazyk, který je na obou jasně čitelný z konstrukcí. Obě stavby jsou velmi podobné. Vrátil jsem se ke stejnému archetypu. Mezi těmito stavbami jsem dělal organickou architekturu. Změnou režimu se vyjasnila spousta věci, předtím byly moje projekty demonstrativní. Poukazovaly na nejslabší místo režimu, což byla duchovní stránka. Na ten zlom zareagoval celý svět. To je vidět například u Zahy Hadid, kde je patrný přechod od konstruktivismu, od vyloženě abstraktních forem k přírodním formám. Viděl jsem její retrospektivu v Guggenheimově muzeu. Osmdesátá léta byla zastoupena jejím konstruktivismem a pak bylo vidět, jak přešla k organickým tvarům. Já jsem narazil na hradbu nesouhlasu se svou až radikální organikou. Začal jsem dělat geometrické stavby, na nichž jsem si potřeboval ověřit minimalistický jazyk a zúročit svou modernistickou zkušenost. Ale i v těchto stavbách jsou stále cítit mé kořeny. Letos se začnou stavět dva kostely v Litomyšli a Černošicích. Několik betonových domů, minimálních kostek, se spoustou organických prvků, navrhuji právě teď. Je to psychologizace a zhutnění minimalistických a jasných forem. Které to jsou domy? Jeden je dům v Ráječku. Je to minimalistická betonová bedna, do které je vsazena dřevěná krabice. Dřevěná vytváří slupku k bydlení a ta betonová se nad tím vším vznáší a nese ten dům. Do té dřevěné bedny jsem vestavěl všechno, co klient potřeboval k životu. Veškerý nábytek je výklopný, zasouvací do stěn. Betonová to nese, má svaly, dřevěná je chytrá, vytváří teplý domov. Podobný dům bude i v Praze-Podolí. Je to také brutální betonová kostka a do ní vložená obytná, něžná struktura. Soustava betonových stěn vytváří dojem otevřených dveří. V Praze-Podolí projektuji ještě jednu stavbu a ta je hodně „barokní“ a obsahuje i zcomputerizovaný antický sloup. Když jste se zabýval sakrální architekturou, co lze nazvat duchem v architektuře? Duch by měl prostupovat každou stavbou, ale u sakrálních staveb je prostor jinak vymezen než třeba u rodinného domu. U sakrální architektury je nutná symbolika. To jsou ale otázky, které teď neřeším. Snažíme se s kolegy a studenty stanovit si nějaký program. Myslím, že program je to, co v architektuře teď chybí. Jen se kopíruje. Všichni od všech. Vyžaduje sakrální architektura výtvarné doplnění, například v podobě křížových cest, oltářů a podobně? Myslím, že kostel vůbec nemusí mít nutně takové doplnění. Shodou okolností jsou oba kostely, v Litomyšli a Černošicích, pro církev bratrskou. Obě stavby budou dostatečně nápadné, takže není potřeba zdůrazňovat symboliku. Výtvarné postupy mám zabudované už v architektuře. Když se podíváte na architekturu Herzog & de Meuron, tak oni používají výtvarné postupy. To je vidět na olympijském hnízdě, jehož výtvarný princip vymyslel Olafur Eliasson. A naopak výtvarníci čím dál víc inklinují k architektuře. Hranice mezi architekturou a výtvarným uměním se v poslední době stírá. Schodiště od Michelangela smazává hranice mezi sochařstvím a architekturou. Také spousta věcí od Olafura Eliassona je vlastně architekturou. Co je vám z výtvarného umění nejbližší? Spoustu projektů jsem udělal podle Paula Kleea. Některé grafické zkratky jsem načerpal u Antonia Tapiese. V posledních letech mě hodně zajímá sochař Anthony Cragg. A Cragg je tak všestranný, že každý si z něho může vzít svou vlastní inspiraci. Existují ještě jiné oblasti lidského ducha, které vás ovlivňují? Samozřejmě hudba, ale člověk nasává veškeré podněty. Fascinuje mě postup vědy. Zajímá mě způsob, jakým se vytvářejí objekty do kosmu. Díky digitalizaci a dokonalým mikroskopům je možno nahlížet do struktur mikroorganismů a ještě menších částic. Málo smrtelníků má ale možnost promítnout tyto poznatky do nových konstrukcí. Je to drahé. Jak souvisejí konstrukční postupy s tvaroslovím staveb? Na jedné straně mám určitou zásobárnu nebo databanku vjemů a forem, na druhou stanu nejde o tvar, protože všechno okolo nás má nějakou formu. Ve mně zápasí dva proudy. Jeden je proud klasické architektury, staletími ověřené. Přirovnal bych to k Francisu Baconovi, který používá klasickou malbu umístěnou v klasickém interiéru formou rozmazání. Dosahuje tím jakosti řekněme Rubensových obrazů. Bacon posunul klasickou malbu dál za modernismus. Na druhé straně experimentální proud, ten bych demonstroval na Marcelu Duchampovi, který to vzal z druhé strany. Pohybuji se mezi oběma proudy. Když se podíváte na první Kaplického stavby, tak on úplně odhlédl od tradiční architektury, ale pak se k ní znovu vrátil. Až bude architekt muset vyprojektovat stavbu na Marsu, tak tam žádná antika moc nemá místo. Necítíte rozpor mezi stále dokonalejším technickým zázemím a někdy archaickým výrazem budov? Mám na mysli třeba ČSOB. ČSOB se mi nezdá konzervativní, ale naopak se mi jeví jako budova budoucnosti, protože vlastně už ztratila tvar. Je to zaplněné údolí. ČSOB se může rozšiřovat na všechny strany, může vyplňovat prostor. Myslím, že je to naprosto mimořádná stavba. Je to vlastně kus světa. Je to dokonale zorganizovaný prostor. Je tak stabilní a subtilní zároveň, že kdyby tam někdo něco změnil, tak se celá stavba přizpůsobí. Žije svým životem. Navíc je to univerzální tvar, bez barev. Do nejvyšší jakosti dovedená česká přísnost. Právě na tomto domě je vidět, že česká přísnost tvořila mohutný proud. A doufám, že dál bude. A není česká přísnost vágní kategorie? V žádném případě. Po převratu to byla obrana proti tomu, že všechno bylo možné, že se přestalo rozlišovat, co je dobré, nebo špatné. A Architekt byl časopisem tohoto proudu. A Josef Pleskot a Emil Přikryl jsou nejlepší exponenti tohoto proudu. U řady jiných je to klišé. Lze podle něčeho odlišit českou scénu od té zahraničí? Tady není osobnost typu Koolhaase, která by dokázala českou architekturu prosazovat v zahraničí. Velkou práci v tom odvedl archiweb. U nás neexistuje pro to systém. Je to velmi odlišná situace například od Slovinska, kde se scházejí zahraniční hvězdy. A přitom to není proto, že by u nás neexistovala kvalitní architektura. Naopak. Myslíte, že u nás je architektura málo institucionalizovaná? U nás hlavně stát nic nedělá a naopak podráží architektuře nohy. Už hlava státu jde opačným směrem. Naopak třeba Nicolas Sarkozy se nechá fotit se zahraničními hvězdami a domlouvá se s nimi, jak obnovit lesk Paříže. U nás je celá situace namířená proti architektuře. To by bylo, pane redaktore, téma na rozhovor nebo úvahu! To jsou problémy, jimiž se opravdu zabývám, protože se setkávám s lidmi, kteří poškozují českou architekturu a rozhodují o věcech, jimž nerozumí. Toto by bylo zajímavější téma než moje osoba.

ZDENĚK FRÁNEK *26. 8. 1961 v Boskovicích STUDIA 1980–1985 Fakulta architektury VUT v Brně ODBORNÁ PRAXE 1986–1989 – ÚHA Blansko 1989 zakládá firmu Zdeněk Fránek architect & associates VÝBĚR Z REALIZACÍ A PROJEKTŮ (R realizace / P projekt) 1992 víceúčelový sál ve Velkých Opatovicích R 1998 sanatorium ve Slavkově R 1998 rodinný dům v Hodoníně R 2004 tělocvična základní školy v Jaroměřicích u Jevíčka R 2004 obchodně-společenské centrum Rohlenka P 2004 rodinný dům pod Chocholou, Brno R 2005 dům se žebříkem v Moravském krasu R 2005 rodinný dům na Červeném kopci, Brno R 2005 dům s ateliérem, Brno R 2005 kongresový sál, Žďár nad Sázavou R 2005 bytový dům Eucon, Praha-Žižkov R 2005 rodinný dům v Táboře R 2005 betonový dům, Praha R 2005 rekonstrukce objektu Omnipol, Praha P 2006 Interiér restaurace U Zámečku v Blansku R 2006 rodinný dům v Plzni P 2007 bytové domy Metra v Blansku, P

Psáno pro časopis Architekt 10|2008

Humanizace zdravotnických staveb | Pohotovost – Emergency fakultní nemocnice Hradec Králové | Dostavba výzkumných laboratoří CEM IKEM Praha | Revitalizace pivovaru 2100, Broumov | Přestavba pivovaru na rezidenční areál, Dobříš | Univerzitní centrum, Zlín | Nové sídlo ÚOHS, Brno | Rozhovor s brněnským architektem Zdeňkem Fránkem | Velké pražské Benátky, Karlín, Libeň, Palmovka | Poprvé v New Yorku | Kunststadt Olmütz / rozhovor s Miroslavem Urbanem nad návrhem města kurátorů | Zelená architektura / green architecture / GJF Praha | Jiné domy 007 / GJF Praha | Od snu k realizaci / k 80. výročí brněnského výstaviště | Extra – Muros: okouzlení architekturou | Olomoucké dny architektury a stavebnictví | Šumná a bezbranná 2003–2009 | Za architektem Martinem Roubíkem | Teoretická pevnost Colina Rowea dobytá lstí recenzenta | Architekt a podnikatel František Kavalír |