Rozhovor s Barborou Škorpilovou o designu a interiérech
Rozhovor s designerkou a architektkou Barborou Škorpilovou z pražského studia Mimolimit přinesl únorový Architekt.
Michal Janata , 6. 4. 2009
Do jaké míry jste při designování interiéru vázána širším prostorovým kontextem? Záleží na situaci. Když je co respektovat a obdivovat, přistupuji k danému zadání s pokorou. Někdy je třeba navrhnout téměř „neviditelnou“ věc v zájmu zachování celistvosti celku. Jindy nechávám vyznít jednotlivé staré, cenné elementy. Když ale navrhujete např. kavárnu do shoppingu centra, není většinou co respektovat. Máte široké spektrum záběru. Jeden z posledních vašich projektů, rezidenční areál ve Vysokém Újezdě, byla vaše první urbanistická studie? Dostali jsme již rozdělené území, takže jsme dělali jen architekturu jednotlivých domů. Za těchto podmínek se architektura vytváří v určitém slova smyslu jako design, protože se musí počítat s velkou opakovatelností. Jsou přenositelné konstrukční principy například z nábytkového designu do architektury? Konstrukční principy ne, ale způsob uvažování o realizaci v jistém smyslu ano. Každý použitý materiál nebo úkon se musí pečlivě zvážit. Většinou se jeho moc násobí několikrát. Je to jen v jiném měřítku, ale s tím rozdílem, že naše domy by měly ve výsledku ve vzhledu fasády odrážet individualitu klienta. V čem se liší navrhování interiérů pro administrativní budovy a pro jiné typy staveb? Navrhování interiéru pro mne vždy začíná a končí u kvality klienta. Je to on, kdo mé práci dává prostor. Administrativní budovy nikdy nebyly mým snem, ale zkušenost z poslední zakázky je úžasná (asi proto, že klient žádné klasické kanceláře nechtěl) a asi se hned tak nezopakuje. Jsem ráda, že jsem měla možnost na projektu pracovat. Jak velkou roli hraje zadání klienta? Existují klienti, kteří jsou v daném oboru velice vzdělaní a dokážou zadat práci lépe než jiní. Vždycky je ale nezbytné zadavatele co nejvíc pochopit a následně jeho přání přetavit do architektonického návrhu. Dnes otevírá cestu odvážnějším řešením vizualizace, které klientům usnadňují rozhodování. Ale v blízké budoucnosti se asi změní kritéria toho, co je a co není odvážné vzhledem k situaci, která bude na trhu příští dva nebo tři roky. Bude se realizovat méně projektů a asi se budou hledat pokornější řešení. Celá společnost nejspíš bude muset akceptovat určitou skromnost. Dá se sériově, a tedy levně vyrábět kvalitní design? Nevím, zda bude podhoubí pro nové série, protože jejich uvedení na trh vždycky vyžaduje velkou investici. Jestli ale začnou v Čechách vznikat, tak jim moc držím palce. Očekávám, že velcí producenti nábytku se však spíš přizpůsobí situaci, která pro tyto nové projekty nebude moc příznivá. Ve vašem spektru disciplín je těžištěm vedle interiérů i nábytkový design nebo šperk? Šperku jsem se věnovala pro zábavu vždycky jen několik dní v roce. Byly to dvě tři kolekce, ale od roku 2005 jsem nic v této oblasti neudělala. Pro mě je design a šperk jenom hobby nebo prostředek pro vyzkoušení vlastností nového materiálu, nic, co by mě živilo. Na druhou stranu si myslím, že interiér umíme hodně dobře, ale architekturu se budeme učit ještě dlouho. V tom hraje obrovskou roli zkušenost. Když jsme u ní, dokáže škola zprostředkovat něco, co může nahradit nebo posílit zkušenost? Na začátku je škola vždycky důležitá. Studovala jsem u Bořka Šípka a u Martina Rajniše, což mě hodně nasměrovalo k tomu, co dnes dělám. Ale vždycky je taky nutná velká míra energie, kterou člověk musí být schopen investovat.
Podle jakého klíče si vybíráte zakázky?
Klienti si většinou vybírají mne (nás). V životě se mi děje jedna věc – když si něco hodně přeju, většinou se to stane… A pak to musím zvládnout. Co se týká rozhodnutí o zakázce – na začátku si vždy snažím představit, že s tímto člověkem strávím minimálně půl roku a mělo by nás to oba obohacovat a bavit. V zásadě neexistují ošklivá zadání, většinou je jen potřeba najít způsob, jak je řešit.
Jakou roli u vás hraje geometrie a na druhou stranu imaginace?
Většinou je za tím důvod. Myslím si, že neděláme samoúčelné tvary. Když je někde křivka, oblina, tak to má svůj důvod.
S jak velkým spektrem materiálů vlastně pracujete?
Materiály jsou naše posedlost. Sledujeme, kde je co nového, a vymýšlíme, co s tím. Ty nové zkoušíme nejprve v malém měřítku. Na druhé straně mám ráda ty, co umí stárnout – ty přírodní.
Jak moc se odvíjí tvarové řešení od materiálů?
Když mám na návrh čtrnáct dní a na realizaci tři týdny, tak nemohu moc navrhovat křivky, protože je nikdo ani nestačí vyrobit. Chce-li například někdo restauraci za tři týdny, tak se to promítne do toho, že nemůžeme vytvořit podkladové vrstvy, protože nestačí vyschnout. Současné technologie ale umožňují realizovat prakticky jakékoli tvary. Důležité je si určit, co je hlavním tvarovým nositelem prostoru.
Jakou roli hraje velikost prostoru?
Je to záležitost proporcí. Když projektujete byt, který má tisíc metrů čtverečních, má to jiné proporce než byt o sto padesáti metrech čtverečních. Vždycky je ale třeba se hned na začátku dohodnout s klientem na jeho požadavcích. Čím víc člověk zná, tím je odvážnější v kombinacích nebo také pokornější. Ráda bych pracovala na čistě minimalistickém interiéru, pokud bych dostala takovou zakázku. Jiný přístup k práci potom máte, když řešíte designový prostor o více než 30 000 m2. Uchopit tak velký celek, aby se nerozdrobil na detaily a působil příjemně na uživatele, je těžké.
Psáno pro Architekt 02 | 2009
