Rozhovor | s autory Zastupitelského úřadu ve Vilniusu

Atraktivnosti tohoto typu úlohy nasvědčovala také vzestupná tendence v počtu účastníků jednotlivých klání. A tak zatímco první soutěže se zúčastnilo 26 architektonických týmů, byla druhá soutěž v popředí zájmu 39 architektů v případě Tbilisi a počtem 36 týmů (mnohem více si jich ovšem vyzvedlo soutěžní podmínky) bylo soutěžní klání obsazeno v londýnském soutěžení. Dnes, téměř čtyři roky po vyhlášení první ze tří architektonických soutěží Vás zveme na prohlídku výsledku jedné z nich. K této prohlídce vedle cesta dlouhá více než tři roky a jaká byla z pohledu architekta a projektanta, který zmiňovanou soutěž vyhrál a stavbu také realizoval? Na to jsem se zeptala Markéty Smrčkové, Jindřicha a Tomáše Starého členů z vítězného týmu architektů z ateliéru Lennox architekti.Co se týče názvu vaší kanceláře, má to nějakou souvislost s populární zpěvačkou Annie Lennox? My jsme se nemohli dohodnout, jak se budeme jmenovat. Nechtěli jsme, aby to byly zkratky jmen nebo jen čísla architektů jako 4a nebo 3d, ale přáli jsme si název , který by něco vyjadřoval.Vybrali jsme si jméno hlavního hrdiny z románu od Raymonda Chandlera „Loučení s Lennoxem“. S Annie Lennox to tedy žádnou souvislost nemá.Pod soutěžním návrhem architektonické soutěže konané z přelomu roku 2000 a 2001, který získal 2. zvýšenou cenu a fakticky tak vyhrál jsou uvedena tato jména: Tomáš Myslivec, Markéta Smrčková, Tomáš Starý, Jindřich Starý. V jakém obsazení funguje Váš tým v dnešních dnech? Tomáš Myslivec, ten zastupuje kancelář IPK, kde jsme dříve pracovali.Jedná se o liberecký ateliér, pod jehož záštitou jsme vlastně projekt zastupitelského úřadu realizovali. V té době jsme byli těsně po škole a ještě jsme neměli autorizaci. V dalších fázích návrhu s námi kooperovali ještě dva architekti Jiří Stejskalík a Michal Schwarz. V dnešní době jsme zase tři, ale nebráníme se i spolupráci s nadanými studenty.Ne vždy bývá v českých zemích zvykem, že vítězný návrh z proběhnuté soutěže je také realizován, byly ve vašem případě podobné tlaky nebo byla domluva s investorem v tomto směru bezproblémová? V jistém směru se dá říct, že dohoda byla bezproblémová. Smlouva se po skončení soutěže uzavřela velice rychle. Ministerstvo bylo určitě dobrý klient, jako celek. Problém nastal v tom, že se nejednalo o jednu osobu investora, ale investora zastoupeného více osobami, vesměs pouze s dílčí odpovědností. Ty měly někdy až protichůdné názory a bylo jim obtížné vyhovět. Do celého procesu vstupovali jak zaměstnanci různých odborů ministerstva (Investiční odbor, Odborem zvláštních úkolů (bezpečnost)), tak i Zastupitelského úřadu v Litvě, včetně velvyslance samotného. Chtěli jsme je maximálně uspokojit, a tak jsme postupně nakreslili tři studie. Každá ze zúčastněných stran přinášela připomínky, které prošly sítem selekce a pak byly zpětně zahrnuty do projektu. Parcela poskytovala málo místa a ministerstvo si přálo mít úřad, administrativu, byty a rezidenci koncentrované na jednom pozemku. Jak se ukázalo po skončení soutěže, bylo třeba vytvořit i části, kde by obyvatelé měli dostatek potřebné intimity a soukromí. Nakonec jsme projekt kvůli tomuto požadavku přehodnotili a dělali „převrácené“ mezonetové byty s vlastními terasami .Po realizaci Zastupitelského úřadu v Budapešti, se začal klást větší důraz na funkčnost stavby. Tak, aby se tam lidé cítili příjemně. A to nejenom v reprezentační část, ale i v části určené pro privátní život.Zastupitelský úřad ve Vilniusu má reprezentovat Českou republiku, ale přesto brali jste při návrhu ohled i na místní zvyklosti? Jediná společenská zvyklost, kterou jsme tam „doprojektovali“ je sauna. Diplomatická jednání mají hodně společenských úrovní. A pro ty neformální setkání je výborné místo sauna. V severských státech to prostě funguje takto.Ovlivnil zářijový útok na newyorkská dvojčata vaši koncepci projektu, museli jste z bezpečnostních hledisek váš návrh razantněji přepracovávat? Jak proběhl zářijový útok na New York, tak jsme začínali dělat „prováděčku“, kde jsme samozřejmě s potřebnou bezpečností dle zadání investora počítali. Ministerstvo má několik kategorií zabezpečení v jednotlivých zemích. Litva je v podstatě bezpečná krajina a teď už je i součást Evropské unie.Takže se jí výrazné změny netýkaly a projekt jsme nemuseli nijak měnit. Bylo třeba jsme zašpičatit plot, a to je jediné, co se předělávalo.To jsme se dostali od soutěžního návrhu dále k projektu. Jaké stupně projektové dokumentace váš ateliér zajišťoval? Zajišťovali jsme všechny stupně dokumentace. Samozřejmě jsme měli i další spolupracovníky. Na stavebním povolení se podíleli statik z IPK a odborníci ze SILu. Navíc jsme si najali kontaktní kancelář v Litvě, která nám vše na místě projednávala. Po stavebním povolení následovala ještě dokumentace pro výběr zhotovitele a pak teprve realizační projekt, na těchto fázích jsme spolupracovali s libereckým SIALem a SILem a pražskými zahradními architekty Terra floridus. Jak probíhala samotná výstavba, předpokládám, že vás investor pověřil též autorským dozorem? Ano, ale byl to trošku problém. To je snad jediné, co se nepodchytilo na začátku při uzavírání smlouvy. Měli jsme omezené peníze a tak jsme jenom jednou za měsíc cestovali do Litvy. Nakonec se ukázalo, že by bylo potřeba, abychom tam trávili více času. Bohužel to nám ministerstvo neodsouhlasilo.Jaké byly Vaše dojmy z výstavby samotné? Výstavba trvala dva roky. PSJ Holding měl dva české zaměstnance na místě stavby a ostatní pracovníky si najali z místních zdrojů. Práce měla různou kvalitu a bylo ji třeba hlídat. Myslíme si, že v globálním hledisku mají české firmy lepší úroveň. Některé věci se musely řešit na místě, ale během kontrolního dne, kdy jsme byli přítomni, bylo strašně málo času. Nakonec to dopadlo nad očekávání dobře. Hlavně musíme pochválit litevskou firmu, která vyrobila dřevěná okna, ta jsou skutečně nádherná. Musíme říct, že jsme měli celkem velké slovo i přesto, že jsme nejezdili na všechny kontrolní dny, a to nám umožnilo udržet potřebnou kvalitu.Jak probíhala komunikace architektů a projektantů, „na dálku“ s realizační firmou PSJ Holding? Přeci jenom tak daleko zase tak často architekti nestaví. Jak fungoval tento „vztah na dálku“? Permanentně jsme byli na telefonu a na e-mailu. Téměř denně jsme mluvili se stavbyvedoucím i s technickým dozorem. Protože žádný projekt nemůže postihnout všechno, a tak bylo stále nutné něco doplňovat. Myslíme si, že kdybychom byli na stavbě víc, tak by nám to ušetřilo hodně času stráveného nad projekční částí. Písemně a graficky jsme řešili věci, které se dají na stavbě jednoduše ukázat. Takže to byla zkušenost hlavně co se týče komunikace? Určitě. My jsme měli na začátku hodně vysoké nároky a myslíme, že dodavatel, tedy především jeho hlavní subdodávka (Ranga), to podcenila. Domníváme se, že pro dodavatele by bylo určitě výhodnější, kdybychom byli na stavbě. Některé věci se musely zbytečně předělávat a pak to také stálo více času. Jaké chystá váš ateliér nové projekty k realizaci, případně jestli nám můžete představit některé z dalších projektů realizovaných během doby, kdy vznikal zastupitelský úřad ve Vilniusu? Jsme mladý ateliér. Před realizací konzulárního úřadu jsme neměli zkušenosti s žádnou velkou stavbou. Soutěž nám dala šanci. V té době to pro nás byla hlavní zakázka. Po ukončení práce na zastupitelském úřadu jsme se vrhli do soutěže na Fakultu architektury pro ČVUT v Praze. Dnes pracujeme na mnoha menších akcích (interiéry, rodinné domy, atd.) A teď se nám rýsují dvě větší zakázky pro investora z Kutné Hory. Hodně štěstí a mnoho dobrých nápadů do dalších realizací. Děkuji za rozhovor.www.lennoxarch.czNa vlně zastupitelských úřadů zůstaneme i nadále a připravujeme další rozhovor, tentokrát s architektem Janem Bočanem, podle jehož vítězného soutěžního návrhu se nyní realizuje Zastupitelský úřad ČR v Tbilisi a v Gruzii. Také se pokusíme zjistit, v jakém stavu je posledně jmenovaná soutěž na rekonstrukci a dostavbu ZÚ v Londýně, která byla asi nejvíce postižena změnou bezpečnostních podmínek po již zmiňovaném teroristickém útoku z 11. září 2001. Ale o tom všem až příště.