Rozhovor s autory konverze tovární budovy AF BKK
Přinášíme rozhovor s Martinou Buřicovou a Štěpánem Kubíčkem ze studia caraa, autory povedené konverze tovární budovy AF BKK.
Julius Macháček , 12. 11. 2009
Průmyslové stavby a areály z devatenáctého a první třetiny dvacátého století mají v Čechách a zejména v Praze kvalitu odpovídající tehdejší úrovni českého průmyslu. Tyto stavby definovaly charakter celých čtvrtí a měst, jež je (v některých případech bohužel byl) jejich podstatnou kulturní a architektonickou hodnotou. Cítíme respekt k tomuto odkazu a obdivujeme půvab industriálních staveb.
Bývalé průmyslové objekty a areály mají ohromné možnosti využití, nabízejí rozmanité způsoby konverze a přitom jsou nabyty energií svého historického vývoje. Zpravidla se jedná o atypické variabilní stavby s velkými konstrukčními rozpony, do kterých lze podle potřeby umístit různé, nové funkce bez zásadních zásahů do stávající konstrukční struktury.
Podstatné je tyto stavby používat, zhodnotit je a definovat jim novou funkci. Architektonických přístupů k nevyužívané průmyslové stavbě je samozřejmě mnoho a závisí na řadě parametrů, ať již na souvislostech s okolím, na technickém stavu objektu, na požadovaném způsobu využití, na představách investora a dalších aspektech. Pro nás se jedná o práci s hodnotnou „památkou“, ke které s pokorou přistupujeme a snažíme se odhalit, zachovat a zdůraznit její podstatu a kvalitu. Na tento základ doplňujeme novou, současnou, jasně čitelnou vrstvu.
Za nešťastné považujeme podobnou stavbu pouze zakonzervovat a udělat z ní skanzen. Taková stavba je pak bez dalšího života – je mrtvá.
Každá rekonstrukce je samozřejmě nesmírně náročná, ale odstraňovat tyto stavby, které jsou nositeli průmyslového dědictví a předsocialistické stavitelské kultury, a zároveň mají v sobě ohromný potenciál dalšího využití, je fatální chybou. Bohužel tak investoři za přihlížení městské správy ve velkém činí a likvidují tím identitu příslušné lokality, což se ostatně stalo i ve Vysočanech.
Opačný přístup zvolili majitelé „vybydlené“ továrny ve Vysočanech. Jak jste se k této zakázce dostali?
Oslovil nás jeden ze spolumajitelů tiskárny, která zdevastovaný areál zakoupila a přesídlila do něj. Začala průběžná spolupráce nejprve drobnými úlohami – například návrhem interiérů obchodního oddělení. Poté jsme navrhli kompletní přestavbu jednoho z menších objektů areálu tzv. černého domečku, kde vznikly administrativní prostory pro vedení firmy. O tom jste informovali v ARCHITEKTU číslo 8 / 2006.
Poté co jsme absolvovali tuto zatěžkávací zkoušku, nás majitelé pověřili návrhem přestavby největšího, čtyřpodlažního objektu areálu.
V čem spočívalo zadání investora?
Zrekonstruovat stávající objekt tak, aby vyhovoval budoucímu, potenciálnímu, blíže nespecifikovanému, rozšíření provozu tiskárny. A taky aby to bylo krásný… Tady, jak vidíte, se musíme oba pousmát. Žádné klasické pevné zadání, podle kterého bychom měli pracovat, tedy vlastně nebylo. Již na předcházející spolupráci jsme pochopili, že klientem je velice dynamická firma, ve které často dochází ke změnám jejích potřeb a priorit. Věděli jsme tedy, že nová užitná plocha musí být maximálně flexibilní s univerzálně využitelným technickým vybavením budovy a dostatečným sociálním zázemím.
Zároveň jsme cítili, že přestavbou areálu pomáháme budovat jakousi firemní kulturu, identitu, chcete-li corporate identity. Uvědomili jsme si, že partnerem nám není pouze vedení firmy, ale všichni její zaměstnanci.
Již v rámci studie jsme se snažili zpracovat a klientovi představit maximální počet možností způsobů využití objektu a o variantách vedli společně dlouhé diskuze. Investor chtěl kupříkladu zprvu umístit do objektu tři byty, následně se pak rozhodl pro zbudování jednoho loftového prostoru, kterému říkáme ateliér. Využití plochy střechy jako rekreačního prostoru pro zaměstnance bylo jednoznačné, sportoviště se měnilo od squashového kurtu přes bazén až po basketbalové hřiště. V klientovi jsme nalezli partnera, pro kterého není důležitý pouze výsledek, ale i proces návrhu, což je obdivuhodné a pro nás velice přínosné.
Stavba probíhala poměrně dlouho a kontinuálně, neustále, i v jejím průběhu, se projekt měnil, přicházely nové nápady od nás i od investora. Bylo to sice velice náročné, ale na druhou stranu nás to nutilo k trvalému, průběžnému přemýšlení o celku i o detailech. Stejně náročné to bylo samozřejmě i pro dodavatele stavby, bez jehož pochopení, trpělivosti a vytrvalého zapálení pro výsledek bychom se neobešli.
Principem návrhu jsou dva navazující kroky přestavby – očištění a doplnění. Zásadní a určující bylo obnažení, znovuobjevení půvabu stávajícího průmyslového objektu. Zcela nekompromisně jsme museli objekt nejprve očistit od všech chaotických balastů a nánosů, které zde vyrostly za léta socialistického hospodaření. Přístavky zvenčí i uvnitř, různé vestavby, všudypřítomné prvky různých technologických instalací – objekt sloužil jako výzkumný ústav barev a laků. Podstatné bylo zachování rytmu, velikosti a výrazu okenních otvorů. Výroba replik všech oken s tabulkovým rastrem, s požadavkem na současné tepelně izolační parametry byla náročná, nicméně pro průmyslovou budovu jsou tato okna zcela určující. Nová je vrstva jednoznačně materiálově a výrazově určených přístaveb a nástaveb. Dostavba věže nákladního výtahu na severní fasádě, spojovací mostek, nástavba ateliéru na střeše severního křídla a nástavba hřiště jsou definovány jednotným, kontrastním, ocelovým, konstrukčním systémem přiznaným na fasádě a obvodovým pláštěm z pozinkovaného vlnitého plechu. Ocelový konstrukční systém dostaveb a nástaveb odpovídá železobetonovému skeletu stávající budovy a navazuje na něj jako jeho pokračování.
Výsledek je prostý, jednoznačný, surový, průmyslový. Bez designu.
V jakém stavu byla statika a nosné konstrukční prvky budovy?
Stavebně technický průzkum objektu neobjevil žádné podstatné poruchy pětasedmdesát let starého železobetonového nosného skeletu, chlapík v dobré kondici. Řešili jsme pouze požadavek klienta na únosnost podlah pro paletový vozík plný papíru (1000 kg) a to zesílením stropní desky. Trámky, průvlaky, sloupy i základy vyhověly.
Interiér je zcela současný. Co bylo pro vás vodítkem při jeho koncipování?
Interiér celého objektu je utilitární, čistý, průmyslový. Interiéry jednotlivých pater se liší podle jednotlivých pater, směrem nahoru stoupá jejich náročnost. Barevnost musí odpovídat použitým materiálům.
Materiály a detaily jsou použity jednoduché odkazující na průmyslovou historii objektu. Podlahy tvoří konstrukční leštěné betonové desky se vsypem (v halách), nebo cementové stěrky (v sociálním zázemí), omítky stěn a stropů jsou natřeny bílou barvou, v některých případech je železobetonový skelet zvýrazněn světle šedou barvou. Vnitřní dveře a obklady na sociálkách jsou ze surového pozinkovaného plechu. Ve spodních dvou podlažích jsou přiznané kabelové pozinkované žlaby pro instalaci doplňkových elektrorozvodů nebo technologických rozvodů pro případně instalované tiskařské nebo knihařské stroje.
Zvolili jsme základní černobílou barevnost – základ, který bude doplněn provozem. Pokusili jsme se v objektu použít namísto informačního systému street art, bohužel to nevyšlo, z konceptu pro celý areál zbyla pouze malba obličejů na objektu do ulice Poděbradská od pana Cimali, která vznikla jakou součást festivalu NO NAME.
Samostatnou kapitolou je dvoupatrový, prostorově překvapivě velkorysý, ateliér s novým vloženým schodištěm, který bude reprezentativním a společenským centrem areálu. Zde jsou na podlahách použita dubová čpavkovaná prkna a interiér dokladuje rozmanitost možností využití bývalých průmyslových prostor. Navrhovali jsme i nábytek jak pro loft, tak také kuchyně pro personál, které jsou v každém patře. Řešili jsme atypická osvětlovací tělesa. Byla to komplexní práce.
Když se teď, po letech práce ohlédnete, jste s dílem spokojeni?
Máme k té fabrice po těch letech intenzivní intimní vztah, rádi jedeme kolem a vidíme, že někdo hraje na střeše basket, že se vevnitř svítí a pracují tam lidé. Věříme, že tam místní zaměstnanci chodí do práce také docela rádi, že se ztotožňují s oživenou identitou historického průmyslového areálu…
psáno pro Architekt 10/2009
