Rozhovor | Miloš Florián

Jako pedagog působíte na Fakultě architektury už delší dobu, ale letos poprvé vedete vlastní ateliér. Jaká je jeho vize?Vize ateliéru možná spočívá v tom, že se budu snažit být otevřený jakémukoli názoru na architekturu, což na jedné straně znamená svobodu, ale na druhé straně to vyžaduje individuální zodpovědnost. To znamená, že pokud student přijde s určitou ideou nebo nápadem, který se vymyká běžným zkušenostem nebo postupům, jež vídáme kolem sebe, nebudu mu bránit myšlenku rozvíjet. Ten dotyčný bude ale muset vynaložit větší energii a úsilí na zrealizování svých představ, protože obvykle nenajde ve svém nejbližším okolí dostatečné odborné zázemí. Bude muset nahradit tento „nedostatek“ svojí osobní pílí a já se budu snažit takové přístupy podporovat a pomáhat realizaci těchto individuálních představ.Takže určitá volnost, která zároveň vyžaduje odpovědnost. Nemá smysl tady znova zmiňovat různé materiály nebo názory na architekturu, protože ty se, stejně jako současné postupy navrhování nebo grafického ztvárnění, postupně vyvíjí.V ateliéru se objevil jak projekt vycházející svou estetikou z modernismu, tak projekty z kategorie volných nebo tekutých forem. V čem si myslíte, že pro dnešní dobu mají tyto přístupy opodstatnění?Je to dokumetace toho, že se něco mění. V důsledku změn nastává situace, že různí lidé mají rozdílné názory na to, jak by se architektura měla dělat. To jen potvrzuje, že neexistuje žádný jediný možný názor. Určitá volnost, kterou si představuji u studentů tohoto atelieru, by měla vést k tomu, aby se sami profilovali v osobnosti. Musí si vytvářet názor na architekturu diskuzí, studiem literatury a svým studiem ve škole a tento názor zformulovat v představu architektury. Měly by vznikat spíš osobnosti než skupinky epigonských architektů. Každý by měl mít svůj názor, ten obhajovat, prosazovat, projektovat, diskutovat s ostatními a tím se samozřejmě dál zdokonalovat. Myslím si, že není správné dívat se na studenty během studia jako na takzvaně nedospělé lidi. Když se vrátíme do 20. let dvacátého století, kdy vznikal a zaváděl se do českého prostředí nový styl funkcionalismus, tak jej zaváděli studenti tehdejší Fakulty architektury a pozemního stavitelství, kteří ještě studovali. Bylo jim stejně jako je studentům v současné době a byli schopni zavést a vyprofilovat tento ve své době progresivní styl. Do svých třiceti let zrealizovali nejvýznamnější stavby svého života. To v dnešní době chybí a chybí to proto, že se na lidi ve věku dvacet, třiadvacet, pětadvacet let pohlíží jako na mladé, nezkušené. Jako na lidi, kteří se musí ještě stále učit. Jsou to ale lidé, kteří mají spoustu energie a tudíž by měli mít nejsvěžejší pohled na tvorbu, na svět. Měli by mít chuť něco změnit a tudíž prosazovat jasné, konkrétní názory, které by měnily nebo upravovaly zaběhnutá schémata, jak ve zpracování projektů, tak při realizaci staveb.Jak hodnotíte výsledky pracíza první semestr existence ateliéru?Hlavní náplní atelieru měla být práce se sklem nebo aplikace skla jako konstrukčního materiálu v rámci projektu. Výsledné práce jsou dobré, ale aby došlo k odlišení těchto projektů od ostatních, bude se muset víc pracovat s detailem skleněných konstrukcí.Z hlediska vizuální podoby projektů jsem si uvědomil, že se málo pracuje se světlem. Je to vidět na pracech ve školních ateliérech i v reálné praxi. Ani v publikovaných soutěžních projektech toto nenajdete. Jsou výjimky, ale téměř nikdy se nejedná o sofistikovaně propracovaný koncept osvětlení.Často se pracuje se světlem jenom denním a nepracuje se s umělým světlem. Práce s umělým osvětlením viditelným zvenku by pomohla zdokumentovat, že se jedná o stavbu ze skla a různé způsoby nasvětlení můžou dokumentovat širokou škálu využití tohoto materiálu. Pokud budu mít projekt, který pracuje se skeletem ze skleněných trubic, tak se mi naskýtá několik způsobů osvětlení té stavby. Mám skleněné trubice, skleněné stropní desky, skleněný plášť. Pokud osvětlím jen skleněné trubice a zbytek nechám ve tmě, dostanu „levitující“ pocit – sloupy se vznášejí ve vzduchu a projekt získává specifický výraz. Potom pro podobný pocit mohu osvětlit třeba ty stropní desky a potlačit sloupy nebo mohu nasvítit fasádu a utlumit interiér. Dům bude mít pokaždé jiný výraz.Další věc je práce se sklem jako s prvky, které vytváří mediální fasádu, nebo se samostmívacím sklem, které chrání stavbu a rozvádí denní světlo. Z nastíněných možností je patrné, že se sklem a světlem se dá vytvořit flexibilní působení výrazu stavby a takto zdokumentované projekty se budou odlišovat od těch ostatních „běžných“ staveb, protože ty tyhle možnosti nemají.Jak vnímáte vztah skla a ostatních materiálů.Jaká je budoucnost skla?Musím ještě říct jednu věc, která souvisí s předchozí otázkou a to, že se u studentů musí zlomit jakási nedůvěra vůči sklu. Stále vnímáme sklo pouze jako obalový materiál a ne jako materiál, který může být nosný a může mít podobné nebo stejné vlastnosti jako ocel, dřevo nebo i cihla. Pokud budu ke sklu přistupovat stejně jako k ostatním materiálům, tak se osvobodím. Mohu volně pracovat a vytvářet odvážné projekty. Je důležité to zlomit a nebát se, protože sklo nabízí velké možnosti a bude nabízet i nové, protože sklo jak jej známe, se začíná proměňovat do dalších materiálů. Co se týče spojení s ocelí nebo se dřevem, mohu pomocí síťových nebo skořepinových konstrukcí vytvářet prakticky jakékoli tvary. U cihel nebo betonu tak to je v podstatě obdobné. Co se týče betonu, tak to je v podstatě kapitola sama o sobě, protože se tam dosahuje jiné kvality práce s tímto materiálem než třeba před deseti nebo dvaceti lety. Beton se dnes ztužuje nejenom ocelovou výztuží, ale také pomocí skleněných, uhlíkových či jiných vláken a je možné také vytvářet rozmanité prostorové tvary.Vy osobně kromě architektury sleduje obory, které s ní zdánlivě nesouvisí jako jsou nanotechnologie, kybernetika a další. Co vás k tomu vede?Na to se těžko odpovídá. Každý člověk je nějak jinak uzpůsobený, nebo jak já říkám „naprogramovaný“ do života. Já jsem naprogramovaný tím směrem, že mě tyto věci zajímají. V podstatě nejsem schopen se držet jednoho tématu nebo názoru, ale neustále svůj zájem rozšiřuji o další a další témata. Souvisí to s tím, co jsem říkal už o skle, které nelze chápat jako zakonzervovaný materiál, ale transformuje se do jiných materiálů. Zajímám se i o obory, které jsou zdánlivě vzdálené, ale ve skutečnosti si myslím, že s architekturou souvisí čím dál tím více. Ať je to kybernetika, ať je to biologie, genetika, fyzika, chemie... Myslím si, že to potvrzuje i proces, jehož jsme svědky na scéně vědy, kdy se jednotlivé obory začínají dotýkat a prolínat. Podle mého názoru by se tento pohled měl zavést i do vzdělání architekta. Je to širší otázka, která souvisí s postavením a fungováním architekta v současném i budoucím světě. Myslím si, že současná podoba fungování studia a formování architektů už v podstatě neplatí a platit nebude. Architekt bude muset začít působit trošku jinak než dosud, neboť bude muset pracovat s různými nástroji – ať už s nástroji, které takzvaně generují návrh, tak s nástroji, které budou stavbu realizovat. Takže mám k architektuře trošku volnější vztah. Vnímám ji jak v té zhmotnělé formě, tak například v projektu ve formě abstraktního obrazu. Myslím si, že i takové projekty je možné vytvořit, a já se budu pohybovat mezi barevnými plochami nebo barevnou mlhou, podobně jako se dnes pohybuji v domě, který má tvar kychle, kvádru, koule... Je to jen o kvalitě poznání v tom či onom časovém úseku, o tom jak umím vyrábět materiály. Dnes je vyrábíme určitým způsobem, v budoucnu je budeme umět vyrábět tím, že budeme manipulovat molekuly a atomy a podle požadavku vyrábět materiály pro tu či onu stavbu, pro to či ono prostředí. Už dnešní trend funguje tak, že jsou požadavky na různé komponenty pro každou stavbu jiné. Snad proto se objevují v architektuře tendence zavádět postupy ze strojírenství, z automobilového nebo leteckého průmyslu, protože tam se tímto způsobem už pracuje. Děkuji za rozhovor.