Rozhovor | Ladislav Lábus

Jak jste se dostal k povolání architekta, ovlivnilo Vás rodinné zázemí?Otec byl architekt, takže jsem znal tuto profesi asi trošku lépe než jiní, kteří neměli tuto zkušenost. Zároveň jsem nepatřil k těm jednoznačně rozhodnutým, ale spíš jsem byl hodně univerzální. Během studia jsem přemýšlel, jestli nezměním školu a nepůjdu na nějakou jinou. Lákala mne filozofie nebo jiný humanitní směr.Přikládáte větší důraz technické nebo naopak výtvarné stránce návrhu?Myslím si, že by to mělo být v symbióze a snažím se nemyslet na to, jestli je naše práce dost výtvarná nebo technicky pokroková. Moderní architektura doplácí na to zbožňování jednoho, nebo zviditelňování druhého. Čistě výtvarné nebo technicistní domy jsou vlastně úlet a svědčí o vykořeněnosti profese architekta. Nemá to v sobě zpětné vazby, běžnou sebereflexi normálních potřeb člověka.V domě s pečovatelskou službou V Českém Krumlově jste se inspiroval kresbami Egona Schieleho, dá se říct, že jste podlehl většímu vlivu výtvarného umění?Je pravda, že v tomto případě inspirace uměním byla takto přímá, ale zase nešlo tak úplně o vlastní dílo, ale zaujalo nás co a jak zobrazuje. Schiele vystihuje podstatu Českého Krumlova. Když jsme hledali, jak reagovat na to, že stavíme v Českém Krumlově, tak nás upoutali jeho kresby domů jako určitá syntéza charakteru místa. Ve stísněných podmínkách města, které má složitou topografii se jednotlivé domečky lepí na sebe. Většina staveb má malé objemy. Tak nás napadlo vrstvit na sebe patra tak, jak je to vidět na projektu.A barevnost interiéru?Interiér je výrazněji barevný pouze ve společenské části. Snažili jsme se dělat místnosti pokud možno malé, poskytnout raději více provozů, ale dělat je poměrně ve skromných podmínkách. Měli jsme pocit, že když je málo lidí ve velkém zařízení, působí prostor neútulně. Chtěli jsme, aby se lidé ve společenských prostorách cítili jako doma, i když nejsou zcela zaplněné. Za vzor jsme měli staré venkovské hospody, kde máte často pocit, že jste se omylem ocitli přímo v kuchyni. Různorodost a domácí atmosféru jsme podpořili také tím, že jsme jednotlivým místnostem dávali různou barvu. Tím jsme prostor zateplovali a ještě víc zmenšovali, a z toho důvodu jsme použili tak výraznou barevnost.Kde čerpáte inspiraci?To je těžké říct, nápad většinou, pokud se svými otázkami nasměrujete do správné polohy, odněkud téměř samovolně přichází. My se snažíme hledat inspiraci v zadání, ať už jsou to lidi, provoz nebo místo. Nechceme si příliš vymýšlet něco unikátního nebo něco, co by bylo příliš uměle vytvořeným, vykalkulovaným nosným příběhem, ale zároveň jsme rádi, když má projekt určitý koncept nebo nějakou jasnou základní, celou stavbou prostupující společnou myšlenku. Inspirace není samozřejmá věc, někdy ji musíte hledat, ale zároveň to nesmíte dělat moc usilovně, pak se před vámi jakoby schovává. Někdy to přijde, že od začátku máte ideu nebo nápad, jak reagovat a někdy se to skládá složitěji. Máme rádi, když myšlenka jen tak vypluje a najednou vidíte, že právě toto řešení odpovídá tomu zadání.Vzpomenete si na někoho, kdo Vás ve Vaší práci výrazně ovlivnil?V mládí to byl Louis Kahn. Obdivuji ho do dneška. V pozdějších letech Louis Baragán, Aldo Rossi, Alvaro Siza a mnoho dalších. S postupem času je pro mne stále obtížnější jmenovat významné architekty. Nedá se již mluvit o vlivu, nejde již o hledání, ale spíše o sledování způsobu myšlení a práce, které vám jsou blízké. Je pravda, že jsem nikdy moc neinklinoval k těm technicistním high-tech stylům. Naopak mám velice rád architekturu bez architektů. Ať už se jedná o lidové, alternativní nebo exotické stavby.Moderní architekt se vrací k lidovým stavbám?To rozhodně ne, ale to neznamená, že bychom se z nich nemohli poučit, zvláště, když je tento obdiv a úcta tak univerzálně platná v celé společnosti. Zřejmě tyto stavby představují něco co u současné architektury postrádáme - samozřejmost, služebnost a z toho plynoucí přirozenou krásu. Neznám ošklivou chalupu. Protože vznikala z přirozených potřeb. Stavebník si ji stavěl sám pro sebe. Náš proces přípravy staveb je nesmírně složitý, navíc už nestavíme sami pro sebe, ale z větší části se už jen investuje. Profesionálně vyškolení lidé si vydělávají financováním, přípravou a realizací staveb. Tudíž jsme už zcela jinde a všechno se dělá mnohem složitějšími postupy, tudíž chladnějším způsobem. Mohl byste srovnat studium architektury na stavební fakultě a fakultě architektury?Myslím si, že pro studium architektury je důležité, aby bylo univerzální. Mělo humanitní, přírodovědné i technické základy a zahrnovalo v sobě i výtvarnou složku. Struktura malých kanceláří, které dnes převládají, nutí lidi být univerzální, takže vzdělání architektonické je prostě potřebné. Na stavební fakultě v Praze vznikalo studium architektury postupnou transformací oboru pozemní stavby na obor, který se blíží nebo chce být architektonickým vzděláním. Ta postupnost je na tom bohužel vidět. V Brně, kde začali mnohem později, chystají model studia, který je opravdu nerozeznatelný od toho, co se učí na fakultě architektury. V Praze na stavební fakultě vznikalo studium původně s myšlenkou, že to nemá být "běžná" architektura, absolvent měl být jakýsi prostředník mezi architekty a inženýry, alespoň tak bylo tehdy argumentováno. Od počátku však bylo zřejmé, že časem se to bude čím dál víc přibližovat architektonickému vzdělání. Studentů architektů je u nás dodnes poměrně málo, v praxi byli architekti suplováni absolventy oboru pozemního stavitelství, který nemá ve světě obdoby a v současné době se ruší, resp. transformuje na čisté stavební inženýrství a architekturu. Druhá otázka je, že je absurdní, aby na jedné vysoké škole byly dvě fakulty, které poskytují architektonické vzdělání. Na každé fakultě si jakoby hrají na vlastním písečku. My to pociťujeme v tom, jak studenti , kteří se nedostanou na fakultu architektury, jdou na stavební fakultu na obor pozemní stavby a architektura a během studia se často znova zkoušejí na dostat na architekturu. Tlak z této strany je evidentní, zato u studentů na architektuře tato snaha není. Takže i to o něčem svědčí. Je smutné, že škola nedovede poptávce vyhovět a nutí studenty absolvovat obdobné obory s menší prestiží.Jaký máte názor na prezentaci Vašich projektů v médiích?Příliš vyhraněný názor na to nemám. Mám rád, když se projekty prezentují graficky ne příliš nápadně, ale kultivovaně. Takový ten klipový způsob prezentace mi trošku vadí. Tam asi končí moje netečnost a v podstatě to nechávám na těch časopisech, jak si s tím poradí. Je trošku rozdíl mezi odbornými periodiky a denním tiskem .V denním tisku je zřejmě tvrdší prostředí a člověk si musí dávat pozor na každé slovo. Nemluvě o titulku, který je absolutně mimo vliv autorizace i samotného redaktora. A pak se zděsíte, jaký titulek se rozhodli dát k vašemu textu. I v seriózním denním tisku mám trochu problém s tou snahou věci vulgarizovat a tím se vyrovnat ve sledovanosti bulváru. Je trapné, když se vám redaktoři omlouvají, že je to po nich vyžadováno. Časy se sice mění, ale způsoby zůstávají stejné, dříve se vyžadovalo dodržovat předepsaný ideologický přístup, dnes vulgarizace.Máte nějaký oblíbený materiál?Při zpětném ohlédnutí po naší práci si uvědomíte, že v našem ateliéru máme rádi přírodní materiály. Ještě jsem nepoužil plastová okna, i když bych to možná rád uměl. Používáme dřevo a kov v přírodních úpravách a atypické, nesystémové výrobky. Omítky a beton také považuji za přírodní produkty. Zajímají nás nejobyčejnější materiály, neimponují nám zdobené obkladačky. Takže, ačkoli vytváříme moderní formy, používáme většinou tradiční prostředky. Teď často projektujeme rekonstrukce, tradiční atypicky zpracované materiály a výrobky se tam perfektně hodí i když jsou moderně designované, netrčí ze stavby jako systémové prvky. Naše poměrně moderní nehistorické formy to zřejmě pomáhá začlenit do historického prostředí.Máte hodně známých realizací, láká Vás ještě nějaká zakázka?Já se realizuji v mnoha rovinách, takže jakoby nestrádám neuskutečněním svých plánů a vizí. Mám různé aktivity, a to mi pomáhá přemýšlet a realizovat se na různých platformách i vysloveně nearchitektonických. Z hlediska architektonické zakázky přemýšlím dlouhodobě o nějakém větším celku, a to jak pro bydlení nebo jako administrativní soubor. Kdy člověk nedělá jenom objekt, ale vytváří prostředí. Projekty, které postrádám, mám však možnost zadávat ve škole studentům. Často zadávám věci se sociální tematikou, různé domovy důchodců, ústavy pro mentálně postižené. Zajímá mne pěstovat schopnost empatie vůči uživatelům našich staveb a schopnost sledování širších souvislostí a zohledňování společenských aspektů. Proto zadávám stále častěji projekty téměř urbanistického měřítka. Měl jste několik přednášek s podtitulem „architektura lidskosti“.Pro mne to je opravdu klíčové téma, zejména v té obecné rovině, působení moderní architektury. Já ji na jednu stranu obdivuji a tvořím, zároveň mi často něčím vadí a cítím, že mnohým lidem neimponuje, nebo ji nemají rádi. Mají pocit, že je arogantní, tvrdá, takže to mě vede k přemýšlení, proč se lidi tak rádi cítí ve starém prostředí. Zároveň s překvapením sleduji, jak se situace a naše postoje mění a opakují. V současné době je zejména u mladé generace znát příklon nejen k modernímu designu, ale i k vysloveně radikálním, futuristickým formám.Jaký je váš názor na funkcionalistické vily, považujete je také za studené, jako někteří odborníci?Já tu otázku nechápu. Vila „Palička“, kterou jsme rekonstruovali na Babě od architekta Marta Stama má velice komorní a příjemné měřítko. Když se podíváte na plány ostatních funkcionalistických vil a srovnáte to s dnešní produkcí, zjistíte, že jejich standart se podobá spíše té naprosto běžné produkci dnešních typových domečků, než nějakým atypickým vilám, které se publikují. Rozměry místností byly velice skromné. Já necítím, že by na mne funkcionalistická vila působila chladně, naopak chladně může působit vila z devatenáctého století svými neskromnými proporcemi. Mně připadá, že v individuálním bydlení i stavbě bytových domů byl funkcionalismus nejúspěšnější, zklamal tam, kde šlo o větší urbanistické celky.Vzpomenete si na nějaký projekt, který považujete za nejobtížnější ve Vaší profesní kariéře?No, asi nejkomplexnější a nejkomplikovanější byl Langhans ve Vodičkově ulici. Tam se jednalo o velmi složitou rekonstrukci zahrnující novostavby, přístavby a nástavby, navíc ve strašně stísněných podmínkách. Tenhle dům nemá pouze čtyři fasády, ale museli jsem řešit snad třicet fasád! Zvolili jsme přitom takový složitý systém, kterým jsme si práci rozhodně neusnadnili, ale naopak záměrně jsme podporovali rozmanitost v různých částech domu, kterou jsme chtěli reagovat na jeho malebnost, související s tradičním vrstvením a složitou strukturou historických staveb. Velké domy jsou dnes investovány, projektovány i realizovány systémovým způsobem v obecné rovině i při řešení detailů.Vymyslíte si optimální systém a ten použijete na celý dům. Takzvaná „systémová“ řešení tady záměrně nebyla použita ani v detailu. Tento objekt byl projektovaný jako několik svébytných domů dohromady, což na úrovni projektu i realizace znamenalo podstoupit velmi obtížný proces. A máte rád, když projekt skýtá nějaké omezení?Já mám rád omezení. Když mi je z venku nikdo nedává , tak si je sám vytvářím, tím jak si kladu nová kritéria a parametry. Já nerad stavím na zelené louce, mám rád, když se dá na něco navazovat a svým způsobem mám rád v zadání nějaké specifické omezující podmínky. Najít pro ně klíč, nabídnout takové řešení, za které by se člověk nemusel stydět. My nejdeme návrhem hlavou proti zdi. Většinou postupujeme tak, že se snažíme námi navržený projekt dále formovat pomocí diskuse s klientem, na úřadech a později s dodavatelem. To považuji za jednoznačně cenné, protože v dnešní době je systém projektování velmi technokratický, systémový, vede to k tomu, že se věci zjednodušují, ten systém odmítá pojímat anomálie nebo připomínky. My se v našich projektech neustále snažíme hledat pochybnosti a mám zkušenost, že připomínky, které vám připadnou nesmyslné, nebo protichůdné, když se nad nimi opravdu zamyslíte a dovedete je včlenit do projektu, tak to většinou bývá obohacení.Prof. Ing. Arch. Ladislav Lábus ( 1951 v Praze) vystudoval Fakultu stavební ČVUT v Praze obor architektura.Od roku 1990 učí na Fakultě architektury, kde se o tři roky později stává vedoucím Ústavu navrhování. V roce 1991 zakládá vlastní ateliér LÁBUS AA. Je nositelem řady prestižních ocenění jako je Grand Prix OA, Stavba roku nebo nominací na cenu Mies van der Rohe.