Roubaix – současné město kultury

Zodpovědným řešitelem celého projektu je Bob Hawkins z English Heritage, Jednotlivá setkání, jako intenzivní metodická příprava finální publikace, probíhají in situ a mají svůj program rozdělený na několik částí. Tou první je kolokvium, na němž vystupují především fundovaní činitelé, místní autority, většinou zodpovědní za celý program konverze v tom kterém městě. Město je tak představeno ve veliké šíři politických, ekonomických, sociálních, společenských souvislostí a také jako dynamický organismus včetně současného a budoucího urbanistického a architektonického řešení. Významnou roli hraje i strategie dalšího rozvoje a v první řadě zdroje financování.Tou druhou je návštěva mnoha míst s již vyřešenou, zahájenou či připravovanou konverzí s odborným výkladem, obvykle autora nového řešení. Zevrubná prohlídka jednotlivých příkladů je skvělou, velmi intenzivní metodou systémové a týmové práce, jež předznamenává závěrečnou část – debatu a metodickou přípravu kapitol závěrečné publikace, teď již především samotných účastníků projektu.První setkání se konalo v Barceloně ve slavné kolonii Güell, jež svým signifikantním způsobem navodilo celou šíři poznávaných měst s průmyslovým zázemím, neboť ve svém původním řešení se jednalo o náznaky realizace sociální utopie. I když se tohoto setkání VCPD neúčastnilo, byla ze strany španělských kolegů vyjádřena vřelá ochota se nám při eventuelní návštěvě města stejně intenzivně věnovat a se všemi problémy i současnými výsledky nás blíže seznámit.Oč rozdílné je vlastně město Roubaix. Především onen rozměr sociální utopie zde chybí. Město je výsledkem reálného a pragmatického světa kapitalismu, se všemi jeho důsledky – krize (textilního průmyslu v šedesátých a počátku sedmdesátých let), transformace (imigrace především alžírské populace ve stejných letech) a pokusu – strategie jeho současného pojetí.Především enormní krize průmyslu ze šedesátých let z něj vytváří opravdovou „paysage de friche“ čili krajinu průmyslového úhoru, opuštěných a vyprázdněných objektů přádelen a ostatních souvisejících továren textilní typologie. O to ambicióznější program nastupuje – z průmyslového města vytvořit město kultury s mnoha aktivitami na místní, regionální úrovni. Za těmito kroky je obrovská snaha institucionalizace nejen samotného metodického přístupu, ale postavení problému integrace kultury jako problému politického, jako součást volebního programu na lokální, regionální úrovni a jeho opravdové realizaci. Tady je třeba připomenout, že historicky město vzniklo jako protiváha většího Lille, i když dnes zaniká díky vytvoření aglomerace Lille – Métropole (do Roubaix, stejně jako do dalšího města Tourcoing jezdí metro z centra Lille, takže ani pomyslné hranice mezi nimi již neexistují). Obnova města děje se v principu na základě porušení minimálně dvou dogmat:1) Odmítnutí principu tabula rasa a s tím spojené realizace zcela nové architektury jako v šedesátých letech.2) Odmítnutí dalšího rozšiřování metropoleObě odmítnutí vyvolala potřebu uvažovat o průmyslu jako o kulturním statku, a s tím spojené památkové ochraně průmyslového dědictví . Bylo nutné vytvořit podmínky pro rekonstrukci města samotného se zachováním paměti místa, která nespočívala pouze v ochraně architektury, ale především samotného kontextu.Nutno podotknout další zajímavost. Ve Francii neexistuje pravidlo, nařízení či vyhláška, jež by zavazovala investora zpracovat historickou analýzu konvertovaného místa, stavby, tedy obdobu jakéhosi stavebně historického průzkumu. Záleží většinou na architektovi, zpracovateli finální dokumentace, nebo možná i na jisté osvícenosti investora, zdali takovou historickou dokumentaci vůbec nechá zpracovat. Požadavek paměti se tak vlastně systémově vyhýbá podrobnějšímu zkoumání, požadován je vnější obraz místa, jakási volnější retence paměti, jež mnohdy uvolňuje ruce, nelpí na partikularitě problému. Ne nadarmo mnozí na kolokviu připomínali nedostatek zadání těchto témat alespoň na akademické úrovni, v akademické rovině místních univerzit, které by alespoň základní nedostatky tohoto typu úspěšně suplovaly (doktorské teze apod.)Ač se jedná o regionální a místní potřeby konverze, přesto je to program národní, financovaný především z veřejných zdrojů. Ve Francii je kultura především financovaná státem.Cílem celého programu je tedy vytvořit z průmyslu součást kulturního dědictví, zachovat i tu dosud opomíjenou industriální paměť ve městě, pracovat s obyvateli, kteří se stanou součástí celého projektu a pro něž se stane takové dědictví jejich hrdostí a pýchou.Samozřejmě, při debatách byl teoreticky dotčen i problém budoucího využití, tedy změny obsahu. Tato otázka s konverzí bezpochyby souvisí. I když samotný název konverze již předem vymezuje metodické pojetí, respektive uchopení daného problému, přesto se této teoretické otázce s mnohoznačnými odpověďmi nevyhneme.Z čistě památkového hlediska platí, že nejlepším řešením pro ten který objekt bývá schopnost udržet i původní obsah. Je ale pravdou, že několikapatrové budovy textilního průmyslu jsou ukázkou jakési protofunkcionalistické architektury, umožňující jistou univerzálnost. Při zachování konstrukční struktury, rekonstrukci či restaurování vnějšího pláště, lze jistě bez problému vnitřní obsah změnit. Což se také děje. Zvláště je-li tak od základu měněn obsahově celý kontext.Navštívená a analyzovaná místa v Roubaix.· Archiv světa práce (Archives du Monde du Travail), původní přádelna Motte-Bossut, monumentální dílo průmyslového komplexu, úspěšně konvertované podle vítězného soutěžního projektu Alaina Sarfati

· Dvě dělnické kolonie courée Dubar a Dekien, a dále tělocvična , díla rané protoindustriální epochy, dnes před rekonstrukcí

· Conditionnement publique, rozlehlý areál sloužící původně skladování, dosoušení a oceňování bavlny a lnu, dnes ve stadiu realizace a konverze na kulturní centrum podle návrhu architekta Patrika Bouchaina.

· Bývalá přádelna Roussel, dnes Škola tance od architekta Jeana-Charlese Hueta. Obdivuhodné dílo s prvky Art Deco

· Manufaktura Flandres, dnes soukromé muzeum textilu – Tissage Craye· Bývalá textilka Crouy, přestavěná na obytnou zónu společně s novou výstavbou podle návrhu architekta Michela Colboc· Původní městské lázně v Roubaix ve stylu Art Deco, jedno z mála děl, které svým věhlasem, stejně jako místní radnice ze začátku dvacátého století, překročily hranice města i regionu, dnes velmi úspěšně konvertované na Muzeum uměleckého průmyslu (architekt Jean-Paul Philippon)

Kolokvium se konalo v nedávno zrekonstruované budově Vysoké školy uměleckoprůmyslové a textilní (E.N.S.A.I.T – Ecole Nationale Superieure de l´Art, Industie et Textile)

Příští pracovní setkání je připravováno italskými kolegy, dotkne se dvou průmyslových měst, Scchio u Benátek a Terni u Říma.