Rodinný dům ve Svinařích

Dům je umístěn na kraji vesnice, a jeho severní a východní fasáda směrem k silnici má proto záměrně parafrázovat nenápadnou „vesnickou zeď“ – kromě úzkého horizontálního okna je celá tvořena kamennými gabiony. Druhá strana objektu je naopak zcela prosklená, otevřená do zahrady. Půdorysně jednoduchý obdélníkový tvar cca 100 m2 obytné plochy na západní straně opticky prodlužuje zastřešené parkovací stání, které s domem tvoří kompaktní tvar. Na severní a východní straně je jednopodlažní dům ponořen do mírně stoupajícího terénu.

  Vnitřní dispozice je řešena jako otevřený prostor, členitelný zavěšenými skládacími stěnami. Jeden z předělů hlavního prostoru tvoří vložený objekt malé koupelny s prosklenou stěnou do zahrady. Celá jižní fasáda je jedno velké okno do zeleně. Podél vstupu do objektu za gabionovou stěnou je malé pootevřené atrium, které tvoří intimní kulisu jednoho z pokojů. Parkovací stání je zcela otevřeno do zahrady a může být využito i pro letní kryté posezení.   Nosnou konstrukci tvoří porothermové zdivo v kombinaci s ocelovými sloupky. Stropní desky jsou z pohledového železobetonu. Zděné obvodové stěny jsou opatřeny tepelnou izolací a zakryty částečně gabionovou stěnou, částečně obloženy překližkou.   SABINA MĚŠŤANOVÁ, JAROSLAV ZIMA / D3A

SLOVO UŽIVATELE   TEXT MICHAELA RIZOPULU   Přízemní dům se zatravněnou střechou, který má svůj typický rukopis, nelze přehlídnou. Na pozemku, který byl součástí naší zahrady, jsme se rozhodli postavit obytný ateliér, který bude propojen s okolní krajinou a bude navazovat na stávající dům, ve kterém bydlíme již deset let. Na pozemku 2600 m2 měl vzniknout propojený architektonický celek dvou staveb na okraji vesnice, z jedné strany hraničící se silnicí a z jižní strany spojený s polem a brdskou krajinou. Chtěli jsme, aby vznikla kvalitní zajímavá architektura.   Úkolem architekta bylo navrhnout dům dvou tváří. K bydlení, i k práci, uzavřený, i maximálně otevřený do zahrady. Část domu je pod úrovní terénu, a tím bylo dosaženo jeho nenápadnosti z jižní strany do krajiny, což mělo zásadní vliv při získání stavebního povolení. Seznámeni s problematikou schvalování plochých střech v této oblasti jsme očekávali dlouhý nerovný boj s úředníky stavebního úřadu. Jedna z filosofií stavby, že dům bude zároveň kamennou zdí do ulice, se na úřadu zalíbila. Náš cíl se tak blížil bez obávaného souboje, a tak jsme se radovali nad osvícenými úředníky okresu Beroun. Oba jsme výtvarníci, takže žádné dlouhé diskuse o architektovi neproběhly. Věděli jsme hned, koho oslovit. Obklopeni spoustou lidí z oboru jsme měli jedinou variantu, a to oslovit naše dlouholeté kamarády ze studia D3A. Jejich práce léta sledujeme a byli jsme si jisti, že jejich nápady nezklamou. Naše představa byla chápána jako naplnění vysokého cíle – představ o bydlení v přírodě. Je však pravda, že jsme si všichni uvědomovali, že při takové spolupráci mohou nastat nepředvídané situace, chyby, které ovlivní nejen práci s profesionálem, ale především s kamarádem.   Zadání znělo jasně: „Dělejte si, co chcete, za tolik a tolik.“ Na začátku jsme se hned shodli na podstatných i nepodstatných parametrech domu. Koncept byl přijat všemi hlasy. Dílo tak mohlo vznikat velmi svobodně, bez jakýchkoli omezení, ta finanční později přesáhla stanovenou částku. To nás však nepřekvapilo. Chtěli jsme přece architektům ponechat volnost i v těch nejmenších detailech? Kolikrát můj muž ani netušil, jak co bude vypadat. Ta důvěra k architektovi byla tak veliká, že to spíš vypadalo, že si staví dům pro sebe. Že to zní bláznivě? V našem oboru se to však oceňuje! Dům se vymyká tradici zdejší architektury, ale přitom má velkou vazbu na zdejší krajinu, kam se jezdí relaxovat. Je velkou výzvou kvalitní architektury v této oblasti, kde se převážně setkáváme s českou přísností, kterou lze považovat za typickou českou extravaganci. Vyvolává mnoho diskuzí ze strany místních obyvatel, ale dostává se jí i velké odezvy osvícených lidí, kteří se nedomnívají, že jde o benzínovou pumpu nebo snad dílo bláznů. Mnoho kolemjdoucích jednoduše zazvoní a my je s podrobným výkladem provedeme domem. I tak se dá vzdělávat česká společnost.   Dům funguje jako jeden otevřený prostor, který lze rozčlenit skládacími stěnami, a tak vznikne prostor pro další místnosti a soukromí. Hranice mezi interiérem a exteriérem jsou potlačeny jedním dlouhým zasklením do zahrady. Z místností lze vyjít ze všech částí domu přímo do zahrady, garážového stání i vnitřního atria. Stěny byly využity převážně pro vestavěné skříně a kuchyňský nábytek, takže nikde neuvidíme žádné zbytečné plochy a doplňky. Důležitou roli sehrála instalace světel do všech částí místností, a to tak, aby vypíchla jednotlivé detaily třeba podlah (terasa), betonového stropu, tmavých omítek a zahrady. Topení je chytře zabudované do podlah, takže neruší čistotu celého prostoru. Součástí domu je garážové stání, které lze využít v letních dnech jako posezení pod betonovou pergolou. Architekt občas nadřadil svoji estetickou vizi nad potřeby a praktičnost, ale ta byla vstřícně pochopena. V současné době v domě probíhá zkušební provoz a noví obyvatelé domu musí hodně měnit své pražské zvyky. Zatím bydlíme v našem současném domě, ale časem ho využijeme pro vlastní pracovní potřeby a bydlení. Žádný dramatický příběh mezi investorem a architektem se za dobu stavby neodehrál. Občas však docházel dech nad stavební firmou a později dalšími subdodavateli, kteří nás měli více za rukojmí než za živitele jejich rodin. Že v létě se pije, aby se řemeslník osvěžil a v zimě zahřál, jsme už znali z předchozí stavby. Jediné 100% dílo byla hora prázdných láhví ve tvaru pyramidy. Nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců ve stavebních firmách se řeší jednoduše snížením náročnosti podmínek nutných k přijetí. Stavba je vždycky stres. Minimálně několikrát za celou realizaci se s někým pohádáte. Firmy se učí obhajovat neobhajitelné a zvykly si odevzdávat špatnou práci, o perfektnosti a dokonalosti nemůže být ani řeči. Pro investora je vždycky dobré mít jednu neutrální osobu, která je stále pod tlakem… tu jsme však podcenili. Už na samém začátku byl obrovský problém zadat projekt stavební firmě. Celý proces hledání nás zdržel o rok.Některé firmy si řekly o nehorázné ceny a ty další rovnou přiznaly, že na takové stavby nemají zaměření. Objevily se i takové, co pracovaly den a po obědě už nepřišly do práce. Celá realizace se táhla necelé tři roky. Jme rádi, že naše děti už přestaly řvát jména všech řemeslníků.   To, co odlišuje architekturu od stavitelství, je koncept. Architektura musí přece být specifická pro každý případ a místo. Dneska se tu kolem nás rozpíná prostor, který nemá hranice mezi městem a venkovem, nemá kvalitu urbánního prostoru, ale není ani venkovským osídlením. Úkolem architektů by mělo být budovat pomalý prostor v rychlém světě. Současná stavební produkce selhala i za našimi hranicemi pozemku. Ze zemědělské půdy se během jednoho roku staly stavební pozemky a my bili na poplach! Vznikl prostor pro naši myšlenku, naprosto nepřijatelný. Nedalo se však couvnout. Dlouho jsme koketovali s myšlenkou, že projekt dokončíme a všechno tady prodáme.   Začala tu kolem nás postupně vznikat „sídelní kaše“. Po pár neúspěšných pokusech ovlivnit investora šesti staveb bylo vše ztracené. Čím dál více jsme si uvědomovali svou bezradnost, se kterou lidé staví své domy a protože nemají po ruce žádnou tradici, tápou a lepí jedno k druhému. Kulturní tradice by měla být cosi samozřejmého, zažitého. Už jen běžný pohled na novostavby a úpravy domů v našich vesnicích, které byly přece všechny povolené stavebními úřady, dokazují, že tomu tak není. Dům splnil naše požadavky, ztrácí však na své kráse kvůli svému zastavěnému okolí. To se odrazilo negativně na celém konceptu tohoto díla.