Rezidenční bydlení na Vinohradech

Navazovala na bývalý Měšťanský pivovar na Královských Vinohradech, který byl po požáru přestavěn architekty z firmy CMC na Korunní dvůr (2003–2006) a který odstartoval proměnu někdejšího industriálního výběžku podél Korunní třídy na moderní obytné komplexy. Samotná výroba sladkostí se po druhé světové válce přesunula do Modřan a v někdejší Orionce se usídlil Ústav sér a očkovacích látek (Sevapharma). K ukončení výroby krevních derivátů v tomto areálu došlo v roce 1998, a protože opuštěný areál podle odborníků na památkovou péči neměl z jejich pohledu dostatečnou historickou hodnotu, byla povolena jeho demolice. Pozemek získal developer, jenž se zde rozhodl vybudovat rezidenci.

Architekti si dali za cíl přizpůsobit podobu nově se rodícího areálu tradiční městské zástavbě, a proto pro něj zvolili formu bloku, který svým charakterem z každé strany reaguje na nejbližší okolí. Konkrétně to znamená, že směrem ke Korunní třídě se jedná o mohutný devítiposchoďový dům s balkony, kdežto do boční Říčanské a Benešovské ulice, kde jsou většinou vilové domy, se rezidence snižuje na pět poschodí, a balkony na hlavním průčelí střídají lodžie. Dalším prvkem, pomocí nějž se autoři chtěli vyhnout přílišnému objemu stavby, jsou postupně ustupující horní podlaží. I tak se do rezidence podařilo umístit tři stovky bytů nejrůznějších velikostí, přičemž nejvyšší apartmány nabízí kruhový výhled na celou Prahu.

Areál je řešen jako kondominium. Znamená to, že všechny vstupy do něj se dají uzavřít, což přispívá k pocitu bezpečí jeho obyvatelů. Určujícím prvkem severní fronty, směřující na Korunní třídu, se stal vstup do rezidence ve formě jakési brány dosahující výšky přes tři běžná patra. Pohledově kompaktní celek otevírá, takže nepůsobí jako odtažitá, neprostupná bariéra, ale naznačuje, co se děje v jeho dvoru. V tomto pojetí se odlišuje od tradičních vinohradských domů, jejichž vnitrobloky jsou vesměs utajené a určené jenom pro nájemníky. Vstupující prochází prostornou, moderně zařízenou recepcí, jejímž zajímavým motivem je rozměrná fotografie továrny na čokoládu Františka Maršnera, připomínající kořeny místa. Nešlo o izolovanou připomínku. Tento „čokoládový genius loci“ se rozvíjí dál ve výzdobě přízemí každého z osmi vchodů do rezidence formou tapet s motivy obalů navržených legendárním výtvarníkem Zdenkem Rykrem. Ten je autorem nejen dodnes používaného loga firmy Orion, ale též nejrůznějších variací na populární orientální téma spojovaného se sladkostmi. Zakázková tvorba Rykrovi umožnila věnovat se svobodně malířství, v meziválečném období patřil nejvýznamnějším českým surrealistům. Na jeho černouškovi popíjejícím horkou čokoládou je i po osmdesáti letech cosi tajemného a kouzelného.

Architekti mají k umění blízko a snaží se jej do svých projektů začleňovat, není pro ně schematickým výtvarným doplňkem, ale prostředkem, jak posílit svébytnost místa, v němž působí. V tomto směru je pro ně klíčovou spolupráce se sochařem Michalem Gabrielem, jednou z nejvýraznějších postav skupiny Tvrdohlaví, jež se začíná datovat rokem 1999, kdy CASUA vyhrála soutěž na druhou etapu pěší zóny v Hradci Králové, jejíž součástí se stala kašna z leštěné chromniklová oceli. Další kašna – tentokrát bronzová – vznikla v roce 2001 pro Českobratrské náměstí v Mladé Boleslavi. Jedním z nejvýraznějších společných počinů je pak vedle Památníku odboje v Brně zejména pomník Otty Wichterleho, osazený v roce 2006 před Makromolekulárním ústavem na pražských Petřinách (není bez zajímavosti, že slavnou budovu se závěsovými stěnami navrhoval architekt Karel Prager, u něhož začínal Oleg Haman ve druhé polovině osmdesátých let minulého století svoji architektonickou kariéru). Gabriel tento pomník pojal netypicky, jako rozvětvený strom, jehož každá větev představuje některý z mnoha patentů profesora Wichterleho, vynálezce kontaktních čoček.

V obdobně zajímavém duchu byl vytvořen kamenný pylon na nově vybudovaném prostranství před rezidencí Korunní. Je vysoký čtyři a půl metrů, široký šedesát centimetrů a Michal Gabriel do něj z každé strany vysekal slovo Orionka. Pylon se zde stal určujícím bodem, který velmi nenápadně a kultivovaně upozorňuje na novostavbu – popravdě, kdo neví, že k ní patří, ani si to neuvědomí – a zároveň slouží jako objekt, u něhož si lidé dávají schůzku. Samotné severní „předpolí“ rezidence je řešené jako městský veřejný prostor – náměstí Orionka, který mohl být uskutečněn díky shodě investora a Magistrátu hlavního města Prahy. Došlo ke spojení dvou přibližně stejných trojúhelníkových parcel a jejich výsledná výměra byla ještě navýšená poté, co se investor rozhodl s domem ustoupit dále od uliční čáry. Byla to oboustranně výhodná směna, z níž má nakonec prospěch pražský chodec. Na prostranství, jehož přirozeným těžištěm je Gabrielův pylon, přibyly ještě lavičky, stromy a zvlněná zeleň, která zvyšuje kvalitu samotné rezidence.

Svažitý vnitroblok, překonávající směrem od recepce čtyřmetrový výškový rozdíl, je řešen jako půvabná městská zahrada, kterou navrhla architektka Lucie Vogelová. Má pečlivě volenou skladbu a jasně čitelný řád je daný nejenom odstupy javorů, ale také členěním pomocí koryta umělého potoka, jež bylo vyloženo říčními valouny. Tekoucí voda dodává vnitrobloku svěžest a slouží jako něco, co by se snad dalo nazvat stabilizačním faktorem; máloco člověka uklidní jako tak její zvuk, jenž město přibližuje k přírodě. Původně se počítalo, že před na prostranství před rezidencí bude kašna, ale posléze se od tohoto záměru odstoupilo, a vyrostl na něm kamenný pylon: takto se nakonec vodní prvek dostal až do samotného středu novostavby, kde jako zenové hodiny odpočítává čas a přináší každodenní svěžest.

Rezidence Korunní získala v roce 2011 cenu čtenářů v soutěži Best of Reality. Čtenáři jí udělili na základě hlasování po internetu první místo.