Revitalizace „osmičky“ v „Českém Manchesteru“

Do humpoleckého portfolia současné architektury přibyla další realizace od ateliéru OK PLAN ARCHITECTS vedeného Luďkem Rýznerem. Po minimalistickém „rybničním" pavilonku Másílko se architektu Luďku Rýznerovi podařilo velmi zajímavým způsobem provést rekonstrukci části továrního areálu nazývaného „Osmička". „Osudová“ osmička v tomto případě nemusí představovat numerické označení továrny, ale také v pořadí osmou realizaci ateliéru OK PLAN ARCHITECTS v akčním radiusu Humpolce. Určitě se Vám vybaví alespoň některá z osmi humpoleckých realizací ateliéru Luďka Rýznera jako dům Plecháč, výrobní areál firmy Hranipex nebo jeden ze tří rodinných domů, veřejné koupaliště, či již v úvodu zmiňovaný pavilon Másílko. Továrna No. 8 se nachází ve větším komplexu bývalého soukenického areálu, jehož historie sahá až do konce 19. století. Obrovským zásahem se stalo znárodnění v roce 1948, které přineslo samozřejmě mnoho změn, avšak továrna pracovala jako přádelna až do roku 1989, kdy byl areál v silně zdevastovaném stavu vrácen restituentům. Sláva českého „Manchesteru", jak bylo za první republiky Humpolci přezdíváno, díky které se na urbanistickém a architektonickém rozvoji tohoto místa podílel například i Josef Gočár, však byla nenávratně pryč. Historie objektu V roce 1884 zakoupil dům s hostincem, tanečním sálem a velkou zahradou č. 180 v Humpolci Adolf Procházka a na tomto místě vybudoval novou továrnu. V roce 1887 si pořídil parní stroj a od této doby budoval soukenickou továrnu. V březnu 1918 prodal továrnu s takřka 7000 m2 výrobních ploch Karlu Trnkovi. Druhá světová válka ukončila úspěšný rozvoj továrny. Výroba byla zastavena v roce 1944. Po skončení 2. světové války se opět začalo s výrobou oblekových látek.

Velká změna přišla v době znárodnění továrny v roce 1948. Továrna v Kamarytově ulici č. 180 byla dne 1. 1. 1948 znárodněna podle zákona 118/48 Sb. Následně byla továrna začleněna do firmy Vlnařské závody a fezárny národní podnik se sídlem ve Strakonicích. V této době se v prostorech areálu vyskytovaly velké výrobní plochy sloužící nejen rodině Trnkově jako přádelna, tkalcovna, ale i ostatním soukeníkům jako pronajímatelné prostory, dále zde byla v sousedním vilovém objektu č. 631 jídelna, sklad a byt továrníka.

Továrna na lněné látky „Karel Trnka" /Továrna 08/ pracovala jako prádelna do roku 1989, kdy byla výroba zastavena a továrna předána restituentům. V této době byly veškeré objekty v devastovaném stavu. Restituenti nabídli areál k prodeji, čehož využili dnešní vlastníci jednotlivých objektů. Fáze I. - Částěčná rekonstrukce areálu Továrny No.8 V roce 1995 zakoupila značnou část areálu č. 180 včetně vily č. 631 společnost Hranipex, která provedla částečnou asanaci a rekonstrukci areálu, samozřejmě vycházející z tehdejších finančních možností této společnosti. Částečná rekonstrukce, která především řešila stavební zajištění zchátralého objektu, jeho zprovoznění, zavedení technické infrastruktury, která zde buď nebyla vůbec, nebo byla v nevyhovujícím stavu po předchozím „hospodaření" národního podniku. Práce probíhaly spíše svépomocí, tak aby se v době počátku společnosti ušetřily finance. Bylo nutné objekty především očistit od spousty přílepků a nefunkčních konstrukcí. Zároveň bylo nutné stávající nevyhovující nezpevněný dvůr přizpůsobit k zajíždění velkých nákladních automobilů. Naopak rekonstrukce továrnické vily č. 631, která skončila v roce 1998, však byla provedena na vysoké technické úrovni. Stala se tak nosným pilířem pro uvažování o budoucí rekonstrukci celého továrního areálu. Od roku 1998 po rekonstrukci areálové vily č. 631 se majitel Hranipexu nastěhoval do původního bytu a kruh se uzavřel - továrník opět začal žít ve svém areálu. Firma Hranipex z důvodu své expanze, která si žádala větší výrobní prostory, tento areál v roce 2002 opustila a k myšlence oživení Továrny No. 8 se vrátila až v roce 2009, kdy si nechala od ateliéru OK PLAN ARCHITECTS vypracovat studii na nízkonákladovou opravu se zaměřením na oživení areálu továrny. Fáze II. - Nízkonákladová avšak koncepční revitalizace V roce 2009 byly již uvnitř a vně objektu patrné neduhy neobyvatelného objektu a některé pozůstatky ještě z dob minulých. Investor v září 2009 zadal vypracovat nízkonákladovou opravu se zaměřením na oživení areálu továrny s důrazem na propojení nedalekého parku Stromovka s vnitroblokem továrny a asanaci objektu se záměrem sjednocení venkovního vzhledu objektů s jednoznačnou identifikací. V interiéru se přistoupilo k opravám a sanacím zdí, topení a elektrorozvodů. Dispozice se otevřela s důrazem na maximální flexibilitu interiéru. Do ulice Kamarytova došlo k prolomení oken a vytvoření výkladců a nového vstupu. V exteriéru se stala jednotícím prvkem černá barva s doplňky zlaté na oknech a „černým" plechem, který postupně bude korodovat a docílí se určité patiny. Zásadní důraz se věnoval dochovanému komínu. V interiéru bylo nutno „pomoci" některým nosným zdem, které byly již od samého začátku výstavby objektu evidentně poddimenzované a přetížené a vlivem vlhkosti byla nutná jejich zásadní sanace. Sanace byla provedena „obyčejnou" betonovou tvárnicí s doplněním „černým" plechem, který se použil na lemování nových a stávajících otvorů. S respektem k průmyslovému dědictví? Ačkoliv areál, ani jednotlivé budovy nejsou chráněny památkáři, zvolili architekti citlivý přístup revitalizaci. Po prvních průzkumech a sondách zjistili, že se rozhodně nejedná o žádný architektonický skvost. Již původní stavitel velice šetřil, jak je patrné z celé dochované konstrukce budov a to málo, co by bylo snad možné zachovat, to bylo zničeno mnoha přestavbami. Architekti nenašli prakticky nic, co by stálo za zakonzervování, nezůstaly zde dokonce ani jediné původní dveře nebo okna. Marně hledali jakoukoliv stopu po kvalitním řemesle, po řemeslném detailu. Průzkumy tak odhalili jen nezajímavé, vlhké interiéry, se kterými bylo třeba něco udělat. Exteriér stavby na tom nebyl lépe - zde alespoň z dobových fotografií bylo možné vyčíst rytmus okenních otvorů, který se architekti snažili obnovit. Nelze proto hovořit o revitalizaci ve smyslu zachování průmyslového dědictví - zejména v interiérech nebylo de fakto co zachovávat. Snad jediné, co se částečně obnovovalo byly teracové dlaždice, jejichž část se repasovala a část byla doplněna novými. V interiéru se nově uplatňuje betonová cihla, která na mnoha místech funguje jako nosný konstrukční materiál, nejlépe si poradí s případnou vlhkostí a vtiskuje interiérům jasně daný charakter. Třetí prvek, který je pro tento interiér charakteristický, je plech. Ten byl pro zjednodušení použit zejména k zakrytí komplikovaných ostění, ale i jinde. Třímilimetrový černý válcovaný plech se vyznačuje zajímavou povrchovou kresbou, která se v čase proměňuje a vytváří překvapivé výtvarné kompozice. Důraz na výtvarné vyznění materiálů, práce s grafikou, design detailů. Atributy, které i zde jistě upoutají pozornost.

Protože architekti museli vycházet ze skutečnosti, že zadavatel není vlastníkem celého areálu, navrhli asanaci budovy s důrazem na propojení nedalekého parku Stromovka s vnitroblokem továrny. Tím se jim podařilo zdůraznit význam té části, která patří zadávajícímu investorovi. Druhým hlavním motivem byl záměr sjednocení venkovního vzhledu objektů s jednoznačnou identifikací. Základním pilířem konverze areálu se stalo zpětné oživení dominant tohoto místa (továrna, vila, komín) a jejich propojení v jeden celistvý organismus, do kterého je i včleněna budova garáží taktéž „zakapotovaná“ černým plechem, jejíž střecha je pokryta zelenou zahradou. Architekti kladli důraz na zazelenění piazzetty areálu, která se stala logickým pokračováním parku a vytváří i příjemné zákoutí, kde je taktéž umístěna „venkovní zasedačka" v minimalistickém duchu, příznačném pro celou koncepci konverze areálu.

Objekt je v současnosti rozdělen funkčně po jednotlivých podlažích. V přízemí vznikl obrovský komerční open space, který může být rozčleněn na menší prostory prodejní pasáží a malou kavárnou s galerií. V současnosti se uvažuje o využití jako showroom designového nábytku. 2. NP je možné využít na kancelářské prostory nebo pro lehkou výrobu a půda je připravena na variantu kanceláří či loftové bydlení.

Na celý areál je vytvořena taktéž studie další etapy rozvoje s možností nástaveb a funkčního zahuštění celého vnitrobloku.

Posledním, ale neméně důležitým momentem oživení „Osmičky" byla spolupráce s předním českým výtvarníkem Janem Šerýchem, který se podílel na grafickém designu loga objektu a dalších grafických záležitostech. „U tohoto objektu je jisté vnější zviditelnění důležité již vzhledem k funkci, kterou má suplovat. Musí však být jasné, jednoduché, neukecané - to byla moje představa. To se myslím podařilo.“ pochvaluje si spolupráci s výtvarníkem Luděk Rýzner. Logo se tak stalo dalším důležitým poznávacím znamením areálu. Počítačové zpracovaní projektové dokumentace Tento projekt byl specifický i z toho důvodu, že byl rozložen v čase na minimálně dvě etapy s delší časovou prodlevou. Tudíž projektová data musela obstát při předchodu ze starších verzí námi používaného software. Zatímco pro první etapu byl použit ArchiCAD 10. Finální dokumentace byla dokončována již v ArchiCADu 13. Projekt byl jako jeden celek zpracováván v rámci projekčního ateliéru OK PLAN ARCHITECTS bez vnější, jindy běžné, datové komunikace se spolupracujícími profesemi. S ohledem na charakter „očistných“ prací v kombinaci s doplňovanými novými konstrukcemi byly projekční práce postaveny spíše na 2D projekčních pracech, přičemž některé detaily byly po postupném odkrývání konstrukcí řešeny mnohdy „in situ“.

Spolupráce invenčního architekta a osvíceného investora Rekonstrukce Továrny No. 8 není významná pouze úrovní koncepce a kvalitou provedení. To je pro OK PLAN ARCHITECTS již dlouholetým standardem. Velmi důležitá je pro samotný Humpolec ta skutečnost, že byl této zajímavé industriální stavbě i celému areálu vdechnut nový život a nedošlo ke zničení dalšího historického objektu, jak se to v lokalitě Humpolce v nedávné minulosti dosti často stávalo. Za to je potřeba poděkovat především investorovi, který svojí podporou architektonické tvorby OK PLAN ARCHITECTS navazuje na tradici prvorepublikových osvícených továrníků. Humpolec tak získal další zajímavý objekt, který doplní pestrou mozaiku moderní i současné architektury nacházející se v tomto městečku na Vysočině.