Renovace paneláku deFlat Kleiburg

De Flat je inovativní renovací jedné z největších obytných budov v Nizozemí zvané Kleiburg. A opravdu se nejedná o žádný malíček: Kleiburg je 400metrový a 11podlažní panelák s 500 byty. Nachází se v Bijlmermeeru, modernistickém sídlišti inspirovaném výstupy hnutí CIAM (Congrès International d'Architecture Moderne, mimochodem také původce Athénské charty).

Konsocrium De FLAT dům zachránilo od jisté demolice tím, že z něj učinilo tzv. „Klusflat“, bydlení, jehož byty si obyvatelé renovují sami. Celé sídliště Bijlmermeer bylo od poloviny 90. let postupně renovováno (tedy bouráno) a hexagonálně zkroucené paneláky byly jeden po druhém nahrazovány „normálnější“ předměstskou zástavbou. Budova Kleiburg byla posledním stojícím domem v původní podobě, slovy architektů „posledním přeživším ve válce proti modernismu“. Většina snah o renovaci paneláků v Bijlmeru se totiž soustředila na zavádění rozmanitosti, na diferenciaci. Cílem bylo zbavit se uniformity, humanizovat architekturu. Opakování bylo mnohými vnímáno jako čisté zlo. Avšak po několika desetiletích individualizace, fragmentace a atomizace se naopak jako přitažlivější ukázalo posílit jednotu. Citujme opět architekty: „Zpátky k Celku! Je na čase přijmout to, co zde už je, znovuobjevit a vyzdvihnout jeho skutečnou krásu – je na čase je Pozvednout!“

Ideou rekonstrukce bylo zrenovovat hlavní strukturu budovy – výtahy, ochozy, infrastrukturu –, ale byty ponechat nedokončené a nevybavené: bez kuchyně, beze sprchy, bez vytápění i bez oddělených místností. Tento krok minimalizoval počáteční investice a jako takový dal zrodit novému realitnímu obchodnímu modelu. V osmdesátých letech byly k domu přistaveny tři výtahové šachty, které ho však vertikálně rozrušily. Během stávající rekonstrukce se ukázalo, že šachty mohou být s klidným svědomím odstraněny a výtahy umístěny dovnitř budovy. Brutalistní krása horizontálních ochozů tak mohla být obnovena.

Rozdíl mezi vnitřkem a vnějškem na ochozech působil u původní stavby značně nepřívětivě. Uzavřené části byly proto nahrazeny zdvojeným sklem. Tímto otevřením celé fasády se náhle identita obyvatel jednotlivých bytů manifestuje i na povrchu celého domu, a to i když mají stažené závěsy. Pískování malovaných balustrád odhalilo nečekaně jemnou smyslovost prefabrikovaného betonu – autoři ho dokonce shledávají hezčím než travertin.

Skladovací prostory všech bytů byly původně umístěny v přízemí a vůči uliční rovině tvořily nepropustnou mrtvou zónu. Architekti proto sklepy umístili do každého patra, čímž přízemí otevřeli obývací funkci, aktivovali ji. Takto stvořili společenský prostor pro zapojení „netvora“ do okolního parku. Nevlídné elektrické osvětlení vnějších ochozů po setmění určovalo celou vizualitu budovy. Intenzivní zář lamp, jež osvěcovaly vstupní dveře na balustrádách, přebíjela mírnější světlo jednotlivých bytů. Vřelá zář apartmánů je tak „zatemňována“ clonou chladného světla společných prostor. Architekti proto zářivky nahradili úspornými detektory pohybu. Panelák přestal zářit jako celek, ale svíti na základě individuálního pohybu. „Každý průchozí se stává hvězdou světelných ramp!“

Řadou dílčích zásahů tak architekti dosáhli toho, aby monolit paneláku promlouval jako soubor individualit – a zároveň tak vyzdvihli a docenili jeho celistvost.