René van Zuuk (NL) - Navrhování (pomocí) konstrukce

Přednáška cyklu „Digiarch“ na FA ČVUT byla pro Reného v krátké době druhou pražskou přednáškou. V únoru měl příležitost zaujmout široké obecenstvo v Betlémské kapli, tentokráte slíbil, že se bude více soustředit na technické a zejména digitální pozadí svých projektů. A svému slovu dostál. Kdo měl možnost navštívit obě přednášky, určitě si nepřišel v té druhé o něco ochuzený, naopak měl možnost proniknout hlouběji do tvůrčího procesu studia René van Zuuk Architekten. Forma a funkce - jin a jang architektury

Pokud se má jednat o architekturu hodnou toho slova, a ne o výtvarný koncept na straně jedné, či o technické uspokojení tabulkových potřeb na straně druhé, musí jít forma a funkce ruku v ruce. A nemusí to nutně znamenat, že obojí musí být výrazné, či naopak jeden pól že by měl převažovat. Přibližně v tomto duchu zahájil René van Zuuk svou „digitální“ přednášku a myšlenku ilustroval řadou zdařilých realizací, kde výrazná forma nebyla na škodě funkci, ale výjimečným a neopakovatelným způsobem ji podtrhla. Větrný tunel od Renza Piana, židovská škola Zvi Heckera nebo mnichovský stadion pro Olympijské hry od Otta Freie jsou stavby s výraznou formou, ale přitom ne formou samoúčelně okázalou. Poté, co van Zuuk připomněl, že forma samotná je jen vyprázdněnou bublinou, ale v harmonii s funkcí vytváří architektonické dílo (a na to se tuze často zapomíná), pustil se hlouběji prozkoumat formu, neboť právě tu dokážeme v dnešní době relativně snadno uchopit s pomocí sofistikovaných počítačových programů a výpočetních metod. Forma vizuální a vjemová

Lapidárně řečeno, forma je to, co je vidět. Ale kdybychom se zatavili u toho, že konstatujeme viděné, dál se nepohneme ani o píď. Formy proto můžeme zprvu obdivovat (blesky, krystalickou strukturu, větvení stromů), ale na cestě k pochopení je také musíme začít analyzovat. Například ze skutečnosti, že čedič vytváří šestiúhelníkové krystaly („kamenné varhany“ v pohádce Pyšná princezna“), můžeme odtušit šestiúhelníkovou strukturu i na molekulární úrovni, aniž bychom byli vůbec schopni jednotlivé atomy spatřit. Obdobně bobulovité rostliny, jako je rybíz, vytváří tvar svých plodů vnitřním tlakem dužniny na povrchovou slupku, a tím ji sféricky rozšiřují (v tomto ohledu by se dala nalézt paralela mezi dužninami a přetlakovými membránovými konstrukcemi, které taktéž drží svůj tvar díky vnitřnímu tlaku). Zuuk zmínil i řadu dalších přírodních jevů. Od ptačích hnízd, která jsou působivým příkladem zorganizovaného chaosu přes fraktálovité (soběpodobné na zmenšujícím se měřítku) větvení některých druhů rostlin až po výtvory člověka, jako jsou kamenné zídky „nasucho“. „Analyzováním lidské činnosti může vyvstat obdobná přirozenost, jakou vidíme u kapradin či hnízd“, podotknul Zuuk. A od zídky pokračoval k oknům, která jsou nejprve ve své šířce limitovaná rozpětím kamenů, aby později člověk dokázal zavedením další síly vytvořit oblouk a překonat tuto závislost na principu neseného a nesoucího. Prorok digitálního věku - Ing.arch.Gaudí, kandidát přírodních věd

Jsou jména, kterým se člověk prostě nevyhne. Kdo chce mluvit o fyzice, neobejde se bez Newtona, kdo se zabývá digitální architekturou, nutně musí zkřížit svůj intelekt s osobou Antoni Gaudího. Tak jako Salvator Dalí svým surrealismem anticipoval (předjímal) Photoshop, je Gaudí nesmazatelně zapsán v dějinách skriptování jako ten, který skriptoval ještě před skriptováním. Přiznává to většina digitálních architektů, přiznal to i René van Zuuk: „Gaudí byl jeden z prvních, kdo architekturu matematicky analyzoval. Pro stavbu Sagrada Familia vytvořil drátěný model, který zavěsil vzhůru nohama. Takto zavěšený model se sám zdeformoval pod vlivem gravitace do ideálního tvaru.“ Gaudí vlastně tímto jednoduchým trikem optimalizoval tvar budoucí katedrály, takže konstrukce byla samonosná a nevznikaly žádné boční síly, které by bylo třeba kompenzovat masivním opěrným systémem, jak bylo typické pro gotické chrámy. Pravidla digitálního provozu

„Když známe matematické pravidlo, kterým se nějaký systém řídí, můžeme napsat skript a generovat variace“, navázal volně na Gaudího. Zdůraznil, že sám není počítačový expert, ale v první řadě architekt, nicméně že si uvědomuje sílu počítačů, a pokračoval: „Svým studentům jsem jako úkol zadával Serpentine Gallery v Londýně.“ (Ta je zvláštní tím, že každý rok navrhne její pavilon někdo jiný a po sezoně je tento pavilon prodán. Mezi autory Serpentine byli například Toyo Ito, Zaha Hadid, Daniel Libeskind, Oscar Niemeyer, Snøhetta či Frank O. Gehry). Poté ukázal několik návrhů svých studentů a vysvětlil jejich konstrukční principy a naznačil základní schéma úvah při hledání vhodného tvaru. To samozřejmě probíhalo pomocí změny parametrů ve skriptu. Obdobně pak představil a podrobněji rozebral i projekt věže volných tvarů. U ní zdůraznil, že každá ze složek (tvar, konstrukce, „fasáda“, patra, či schody) byla generována v samostatné fázi jako další vrstva. To je ostatně pro digitální architekturu příznačné: zatímco architekt s tužkou v ruce může formulovat svůj nápad na všech úrovních zároveň, digitální technologie přímo ve svém jádru vyžadují rozbití složité úlohy na více co nejjednodušších a vzájemně výpočetně oddělených, i když konceptuálně provázaných kroků. Jak je to s neperiodickými dlaždicemi

Poté René van Zuuk představil několik svých projektů a popisoval jejich úskalí. Ať už se jednalo o Zilverparkkade, Pavilon De Vebeelding, Roosendaal či další projekty, vždy zmínil také digitální pozadí problematiky a občas s použitím konkrétních programů demonstroval, jak je snadné pomocí změny několika parametrů pozměnit a nebo zcela proměnit tvar budovy. Když jsem s René van Zuukem dělal u příležitosti jeho únorové výstavy ve Fragnerově galerii interview. ptal jsem se jej také na možnosti využití neperiodických dlaždic, respektive toho, jak a zda lze v architektuře aplikovat tzv. Penroseho mozaiky. Více viz. (1) Tehdy vzal René do ruky tužku a podstatu problému mi vysvětlil. Tentokrát už ze své vlastní iniciativy zařadil problematiku neperiodického vyplňování plochy do své přednášky a velmi názorně ji ilustroval příslušnými obrázky, takže ze skici na čtverečkovaný papír se rázem staly prvotřídní vizualizace a velmi názorné diagramy. Je však třeba mimo přednášku podotknout, že Penroseho neperiodické mozaiky jsou stejně fascinující jako obrázky M. C. Eschera, takže bylo otázkou času, kdy budou použity v praxi. Pokud by někdo chtěl mít v koupelně dlažbu ve formě sedmiúhelníkové kvazisimetrie, má možnost. Penroseho dlažba se již doopravdy stala dlažbou. Nicméně René van Zuuk, člověk z protestantského Nizozemí, které vyznává jednoduchost a ekonomičnost (vzpomeňme Třicetiletou válku jako konflikt katolicismu a protestantismu a příslušné kulturně-společenské důsledky) z pochopitelných tradičních důvodů tíhne k mozaikám periodickým, i přesto velmi charismatickým a výtvarným. A vedle toho, jak sám podotknul, ctí právě tradici M. C. Eschera, spolurodáka z Nizozemí, který se zabýval výhradně periodickými mozaikami. Závěrem

Plný přednáškový sál pozorně naslouchal, nicméně některé myšlenky byly příliš technického charakteru a ve spojení s rychlejší dikcí řeči mohly přes svou důležitost zapadnout. Autor tohoto textu se snažil přiblížit je alespoň opisem, pomocí srozumitelnějšího jazyka, což možná ubralo na přesnosti, ale snad alespoň trošku pomohlo osvětlit komplikovanější místa. Digitální architektura je do značné míry do sebe uzavřený svět a proniknout jej srozumitelnou formou je občas nelehké. Pokud někomu tento text pomohl alespoň někomu proniknout hlouběji pod povrch a třeba jej inspiroval k vlastnímu bádání, pak splnil svůj účel.