Rekonstrukce pavilonu velkých savců na pavilon Amazonie - 1. místo

Komentář poroty

Tento návrh byl porotou jednoznačně vyhodnocen jako nejvhodnější, a to jak z hlediska architektonického, tak z hlediska provozně technického. Vnější vzhled je v souladu s požadavky na maximální začlenění objektu do krajinného kontextu Zoo. Ze všech předložených návrhů předložil nejzajímavější a nejvhodnější řešení vnitřního prostoru a expozic a současně nejlépe řeší zoologicko - provozní požadavky. Zachovává v max. míře stávající konstrukci, přičemž současně vytváří zcela novou architektonickou kvalitu. Beze zbytku řeší protipovodňovou ochranu pavilon u a také otázku TZB. Celkové kvality návrhu jsou originálnost, účelnost a hospodárnost. Soutěžní návrh je na výrazně vyšší kvalitativní úrovni oproti ostatním návrhům.

Urbanisticko-architektonické řešení:

„Nejhezčí barák v Zoo je ten, který není vidět" – pregnantní a jednoduché motto, které však v sobě skrývá mnohé nesnáze, obzvláště je-li předmětem soutěže rekonstrukce stávajícího objektu na pavilon Amazonie.

Nejpodstatnějšími aspekty majícími vliv na celkové řešení je protipovodňová ochrana objektu téměř až po výšku stávající atiky, složitá morfologie terénu kolem pavilónu, napojení začátku prohlídkové trasy na stávající expozici tučňáků Humboldtových, nutnost zachování zásobovacích ploch, které vymezují a limitují jižní prostor u fasády a v neposlední řadě ekonomický aspekt, kdy je nutno omezit demolice stávajících masivních konstrukcí na minimum. Jak tedy přistoupit k takovému zadání?

Pavilón Amazonie je tvořen jednotlivými sekcemi – expozičními celky, které jsou kombinací nových ploch, rekonstruovaných objektů a novostaveb. Sekce A, která se nachází v prostoru stávající bažantnice, je přeřešena „od základu.“ Hlavní vstup do této sekce je situován u expozice tučňáků, od které se odvíjí cesta, která návštěvníka kontinuálně a bez odboček vede přes všechny expozice až k východu z pavilónu. Sekce A je koncipována jako vnitřní zahrada s ubikacemi a vnitřními expozicemi situovanými po obvodu. Všechny ubikace jsou citlivě včleněny do terénu tak, že jsou tvořeny segmenty kulové plochy. Plní tak dvojí funkci - vytvářejí decentní kopečky v terénu a zároveň díky přístupné střeše slouží jako „poslední útočiště“ pro zvířata v případě povodně. V místech, kde je kulová plocha vertikálně seříznuta komunikací a vstupy, je použit přírodní obklad. Jediné, co je v sektoru A zachováno, jsou cenné stávající stromy.

Hlavním cílem při tvorbě návrhu u největší hmoty – sekcí B,C a E, bylo nezastřešovat stávající a nové objekty, ale vytvářet „střešní krajinu“ ve formě zvlněných zelených „boulí a kopců“ jako v Amazonii. Kopců, které budou v severní části navazovat na výškovou úroveň stávající komunikace a přilehlé zeleně, a v jižní části s velikým výškovým rozdílem budou důstojnou formou ukončeny.

Nejpodstatnější pro dosažení již zmíněné zelené střešní krajiny bylo navrhnout architektonicky zajímavou a zároveň ekonomicky efektivní konstrukci, kterou by bylo možno aplikovat jak na rekonstruovanou sekci B a C - při využití stávající nosné konstrukce - tak na novostavbu sekce C. Cílem tedy není přestřešit celý prostor jednou „superkonstrukcí“ a vytvořit tak v Zoo letištní halu nebo plavecký bazén, ale navrhnout tvar konstrukce, který bude vhodným způsobem rozčleňovat stavbu a bude silný a dynamický nejen z vnějšího pohledu, ale také z vnitřní expozice.

Jedna z mála konstrukcí, která komplexně splňuje požadavek na dynamičnost, vysokou statickou únosnost za použití subtilní nosné konstrukce a z toho plynoucí nižší investiční náklady, je rotační hyperboloid. Jedná se o léty prověřenou konstrukci, která skýtá nekonečně mnoho tvarových variant, ale vždy s jasně definovatelnou a až „primitivně“ jednoduchou formou sestrojení. Pomocí hyperboloidu se dá zkonstruovat téměř jakýkoliv zelený „kopec“ a jeho vršek v libovolném místě „seříznout“ a orientovat ke slunci či proti slunci. Tím se dá efektivně koncipovat množství slunečního záření ve vnitřních prostorech. Rotační hyperboloid je tvořen přímkovou plochou, což znamená, že se při jeho sestrojení nemusí používat ohýbaná výstuž do železobetonu, což při zastřešování velkých rozponů vede k nemalé úspoře investičních nákladů. Seříznutá část je zastřešená lehkou prověšenou konstrukcí s EFTE fólií umožňující propustnost UV-A a UV-B složek slunečního záření.

Tvarové členění střechy vychází z potřeby zastřešení jednotlivých expozic. Hlavní hmota je tvořena třemi velkými kopci – jeden zastřešuje stávající sekci C, kde byla stržena stávající střecha, a dva zastřešují nové expozice v sekci E. Další menší kopce jsou nad sekcí B, kde jsou použity ve formě světlíků na stávající konstrukci a jejich velikost je definována potřebami prosvětlenosti jednotlivých expozic. Výtahové šachty a povodňový vstup jsou zakryté obdobným způsobem. V případě nutnosti přisvětlení nebo zvětšení průzoru se dá kdekoliv přidávat a upravovat, aniž by se tím estetické řešení jakkoliv narušovalo.

Díky tvarové členitosti střešní krajiny je dosaženo podstatného efektu – hmotové členění pavilónu se mění v závislosti na poloze pozorovatele a překryvu jednotlivých kopců. Zároveň tato forma vyzařuje jistou dávku tajemna, co se vlastně skrývá uvnitř. Hlavní hmota uplatňující se ze severu, přilehlé cesty a horní části Zoo vytváří dojem třech kopců. V jižní části u zásobovacího dvora, je stávajícím objektem tvořena stěna vysoká 6 a ve vyšší části cca 8 metrů, která musí být chráněna protipovodňovou „moniérovou“ stěnou. Tato hrana, pro zelený kopcovitý terén nepřirozená, je v návrhu vyřešena použitím probarvovaného betonu. Postupným nepravidelným probarvováním betonu pigmenty zemité barvy bude vytvořena stěna vytvářející dojem řezu geologickým souvrstvím. Koncepčně tedy není jižní strana řešena formou kašírky – přilepením nesouvisejícího plastického materiálu na rovnou fasádu - ale jako „exaktní uříznutí“ nebo propadnutí kopcovité střešní krajiny o šest metrů níže a obnažení souvrství. Z pohledů je patrné, že je to výtvarné řešení dostatečně silné i na vysokou stěnu a zároveň pragmatické ve využití nutné „moniérky.“ Ostatně samotné sesuvy půdy jsou pro jižní Ameriku jevem tradičním. U fasády je vysazena popínavá zeleň, která časem fasádu nepravidelně zaroste. Tento princip je pak využit na všechny horizontální pohledové stěny pavilónu. Vystupující část objektu s ubikacemi jaguárů nad sekcí D je řešena jako stolová hora, opět tradiční forma jihoamerického krajinného prvku. Zastřešení voliér je přirozeně řešeno stejným konstrukčním principem jako hlavní hmota objektu.

Hyperbolický tvar konstrukce je dynamický a impozantní, i z vnitřních pohledů. Na vnitřní části konstrukce je pomocí trnů uchycena popínavá i trsovitá zeleň, keře, umělá skála, mech a další zeleň a povrchy dle povahy jednotlivé expozice. Nalézá-li se návštěvník pod konstrukcí, má dojem jako v pralese – že jej obklopuje všudypřítomná zeleň nejen ze spodu a boku, ale zároveň jej obklopuje ze shora. Vnitřní tvar podporuje rovnoměrné „rozlévání“ světla po celém vnitřku expozice. Na vrchu je zeleň proložena prosklenými „průstřely,“ kterými pronikají nepravidelně paprsky světla a pocit přítomnosti v přírodě pod korunami stromů ještě umocňují. Výše uvedené aspekty umožňují na rozdíl od tradičního řešení – vodorovná stěna a zastřešující horizontální nebo vypouklá konstrukce - neomezenou škálu řešení expozic přechodu z podlahy přes stěnu do nakloněné ozeleněné plochy deroucí se k „nebi“ vysoko nad polohou návštěvníka.