Rekonstrukce hotelu Central v Praze

1/ V Hybernské ulici v Praze se nedávno dokončila rekonstrukce secesního hotelu Central z roku 1900. Vy jste se po odborné stránce na této akci podílela. V jaké konkrétně pozici?K rekonstrukci hotelu Central jsem byla přizvána projektantem a posléze rakouským investorem jako odborný konsultant a koordinátor restaurátorských prací, mým úkolem byla i koncepční spolupráce z umělecko-historického hlediska. Východiskem byla moje památkářská zkušenost s objektem z let 1980 – 91, kdy proběhly některé restaurátorské a stavební práce, zvláště rekonstrukce fasády v roku 1989, a umělecko-historické průzkumy, které jsem zpracovala v roce 2000. Jejich součástí bylo mj. i shromáždění všech archívních plánů a fotografií dokumentujících unikátní původní podobu hotelu a vyhodnocení nálezů řady originálních prvků, které tuto podobu potvrdily a vlastně opatřily vizi celkového obrazu konkrétnějšími obrysy. 2/ Co je na hotelu Central nejzajímavější a v jakém stavu byl tento objekt před rekonstrukcí? Hotel Central, který patří k nejhodnotnějším evropským památkám secese, byl postaven jako jedna z prvních staveb tohoto slohu s moderní železobetonovou nosnou konstrukcí a avantgardními, nezvykle barevnými prvky florální i geometrické dekorace v jedinečné kvalitě. Proslulý vídeňský architekt Fridrich Ohmann provedl návrh stavby, který pak dotvořili a realizovali jeho čeští žáci a spolupracovníci – architekti Bedřich Bendelmayer a Alois Dryák. V hotelu byly některé unikátní prvky a prostory, které ve své době musely působit, a dodnes působí, jako zjevení: barevná fasáda průčelí zdobená řadou kovových dekorativních prvků, červenými okny, růžovými mramory a plastikou rozvětveného stromu v ose. V interiéru schodišťový prostor prostoupený vířivou dekorací rostlinných ornamentů zábradlí, výtahové klece, vitrážových oken, maleb stěn, dále prostor bývalé kavárny s prvky technických konstrukcí podle slov autorů pojednaný jako „vagonové coupé“, nebo prostor velkého sálu se vznosnou ocelovou konstrukcí a řadami subtilních sloupků připomínajících rostlinné stvoly. Tento vpravdě „Gesamtkunstwerk“ však byl v 30. letech 20. století do značné míry nenávratně poničen, zřejmě i v rámci dobového odporu nové architektonické avantgardy vůči předchozím slohům a byl degradován radikální přestavbou s adaptací na divadlo: uvedené prostory byly opatřené sníženými podhledy, sál navíc přibližně o 2m zvýšenou šikmou podlahou a mohutnými předsazenými balkony. Dispozice byla rozdrobená příčkami a nevhodnými vestavbami; zlikvidována byla i většina originálního vybavení a výzdoby; markýzy a výkladce průčelí byly odstraněny a nahrazeny travertinovým obkladem parteru, který zakryl nádherný kamenný portál vstupu na víc než padesát let… V druhé polovině století pak došlo k dalším mnohačetným přestavbám – např. byl osazen nový „panelákový“ výtah a patrně při této příležitosti byly odstraněny původní dekorativní portály, nástavce zábradlí a výtahová klec. Vestavbou příček byly znehodnoceny prostorově působivé foyery původně spojené s hlavním schodištěm. Řadu nutných úprav a vestaveb v původně exklusivním parteru si vyžádaly provozní potřeby Komorního divadla.Po roce1989 došlo několikrát ke změně majitele, několikrát byla rekonstrukce takzvaně na spadnutí. Míra hrozících komplikací a finančních nákladů však vždy majitele odradila. Mezitím budova rok od roku chátrala, došlo k masivnímu zatékání, posléze k bujení dřevomorky v konstrukcích, až devastace nabyla přímo hrozivých, havarijních rozměrů. 3/ Jaký byl záměr rekonstrukce a jak probíhala? Dá se říci, že nový majitel vstoupil „na scénu“ skutečně v hodině dvanácté, kdy už se jednalo o bytí či nebytí objektu. Je třeba velmi ocenit, že ač rekonstrukce silně poškozené stavby a její opětovná adaptace na hotelové využití představovala obrovské problémy, přistoupil majitel na myšlenku vrátit hotelu původní prostorové dimenze a restaurovat všechny zachované autentické prvky s doplněním o jejich chybějící části. Ostatní prostory, kde chyběla jakákoli věrohodná vodítka pro historickou rekonstrukci, byly pojednány soudobými výrazovými prostředky s ohledem na jejich funkčnost. Výchozím bodem koncepce byly především dochované původní historické konstrukce a dispozice, nalezené pod vrstvami druhotných vestaveb, např. konstrukce světlíkového stropu sálu a úseku bývalé kavárny nebo klenba a pilíře vstupního vestibulu. Dále podobně ukryté nebo vrstvami nátěrů znehodnocené fragmenty autentické výbavy – např. plastické prvky s florální ornamentikou v klenbě vstupního vestibulu, schodiště, foyerech a některých pokojích, dekorativní zábradlí a vitráže hlavního schodiště, umělé a malované mramory na pilířích a stěnách parteru, kanelované reliéfy tamtéž, lunety s větracími mřížkami, štukové římsy a zbytky dekorativních hlavic pilířů v sále atd… Překvapivě dobře byla zachovaná většina původních oken včetně zajímavých kovových rastrů v nadsvětlících a mosazného ozdobného kování i řada geometricky zdobených dveří. Tyto prvky vypověděly mnohé nejen o tvarech, barvách, materiálech a úrovni řemeslného zpracování, ale i o slohovém výrazu a koloritu stavby. Chybějící informace o celku pak byly čerpány z dobových materiálů – především z řady archívních fotografií, podle kterých bylo možné doplnit již neexistující části – např. sloupy a pilíře v sále, výtahovou klec a portály hlavního schodiště, dobová svítidla, výkladce a markýzu průčelí. Jsem přesvědčena, že hodnota objektu spočívá mj. i v prezentaci idejí, proto je ve výjimečných případech oprávněná i takto specifikovaná rekonstrukce. Podobný přístup se osvědčil i při rekonstrukci dalších významných objektů – např. Obecního domu či Loosovy vily.Rekonstrukce to však byla mimořádně náročná, složitá, spojená s nutností udržet souhru umělecko-historických zřetelů, nového funkčního a technického vybavení stejně jako invenčního řešení celku. 4/ Jak hodnotíte výsledek rekonstrukce? Nemohu se na tomto místě pouštět do podrobného hodnocení a ani by to vzhledem k mé spoluúčasti na rekonstrukci nebylo asi vhodné; uvedu proto pouze některá kritéria, která považuji za důležitá z mého pohledu historika umění. Především se podařilo restaurovat a rekonstruovat v maximálně možné míře nejhodnotnější historické prostory a prvky objektu – zvlášť je v tomto případě třeba ocenit dílo českých restaurátorů (pp. Douda + Houska, dr. Bok, p. Frič), kteří tu projevili velké pochopení pro dobový charakter restaurovaných prvků a odvedli vynikající práci. Aby však vůbec bylo možné takový rozsah náročné historické rekonstrukce uskutečnit, bylo samozřejmě třeba provést některé nové zásahy, nutné pro instalaci vybavení a prostorové využití hotelu podle současných parametrů. Zejména proto byla provedena skleněná vestavba kongresové haly v sále. Některé části bylo nutné vzhledem k míře devastace nahradit novodobými – hlavně dřevomorkou napadené konstrukce v patrech, některé pak z části nahradit technicky vybavenými kopiemi – např. většina dveří musí mít protipožární úpravu a digitální zámky. Tyto „ahistorické“ zásahy však podle mého názoru nijak vážně nenarušily působivost obnovené památky, která se po sto letech jakoby znovu narodila. Navíc tu došlo díky britské autorce nového interiérového řešení, arch. A. Clark, k zajímavému vzájemnému ozvláštnění starých a nových prvků komponovaných v kontrastní výrazové a barevné poloze, vzájemně však překvapivě blízkých svou specifickou elegancí.V minulých dobách se často stávalo, že zahraniční studenti architektury z učebnic známou stavbu v její dlouhodobě „vybydlené“ podobě v Hybernské ulici marně hledali; domnívám se, že dnes hotel Central budou identifikovat bez zaváhání.