Recenze knihy Rostislava Šváchy Česká architektura a její přísnost
Publikace je prvním pokusem o souhrnné teoretické uchopení současné české architektonické scény. Teoretickou část propojuje s představením vybraných realizací. Všech padesát chronologicky řazených staveb je dobře známo z architektonických časopisů, jejich dokumentace má tedy význam spíše pro laické publikum, jemuž se tak dostává do rukou ucelený a výpravný přehled polistopadové architektury. Zásadní díla v autorově výběru nechybějí, přesto si pravděpodobně každý vzpomene na stavbu, kterou bude postrádat (v mém případě např. budova IPB Pojišťovny brněnského ateliéru PAW). Kniha je psána srozumitelným stylem a má potenciál oslovit širokou obec čtenářů. Tomu má jistě napomoci také souběžně vydaný anglický překlad.
Petr Pištěk , 16. 1. 2005
Švácha zavádí pojem „přísnost" a propaguje jej i samotným názvem své knihy. Jednoslovně jím pojmenovává převažující tendence české architektury, a to nejen současné. Přísností se rozumí formálně zdrženlivý a nepříliš experimentální přístup k architektuře, usilující o její nadčasový výraz. Úvodní kapitola knihy se soustředí na formování fenoménu české přísnosti a pokouší se vysvětlit, proč se rozvinul právě v našich zemích. Shrnuje dějiny české moderní architektury a uvádí společenské souvislosti i dobové ohlasy. Takto pojatý text se pozitivně odlišuje od faktografických dějin architektury, jaké jsou obvykle prezentovány na českých školách. Švácha píše o tradicích českého myšlení a národní mentality, která nesnáší originální jedince. Na tomto provincionalismu se podílely také poměry politické, v minulém století pak zejména období normalizace. V další části si Švácha klade otázku, proč tento trend pokračoval i po roce 1989. Významnou roli jistě sehrálo smýšlení předních osobností české architektury, v čele s Alenou Šrámkovou, která je označena za nejhlubší myslitelku české přísnosti. Popisovaný myšlenkový stereotyp je v naší kultuře navíc zřejmě velmi hluboce zakořeněn. Následuje přehled jednotlivých staveb, vždy se stručným komentářem, vysvětlujícím kontext jejich vzniku, inspirační zdroje i myšlenkové zázemí autorů. Vše doplňuje stručné shrnutí kritických ohlasů, publikovaných v českém odborném tisku. Právě cizí kritiky upřednostňuje Švácha při hodnocení jednotlivých realizací, přesto dává jasně najevo své preference a za dva vrcholy české polistopadové architektury označuje Galerii Benedikta Rejta v Lounech Emila Přikryla a cestu Jelením příkopem Josefa Pleskota. Třetí vrchol dle svých slov nezná. Samostatnou a velmi diskutabilní otázkou je grafický design publikace, práce Mikuláše Macháčka (Studio Najbrt). Výrazně barevné zpracování je samo o sobě kvalitní, ale dle mého názoru nepatřičné, vhodné spíše pro design časopisu či plakátu. Motiv číslování projektů vypadá zajímavě na obálce, uvnitř knihy však koliduje s fotografiemi i plány, působí rušivě a zbytečně. Publikaci tohoto druhu by více slušela poněkud neutrálnější úprava.Teoretik architektury Pavel Halík vyjadřuje v textu na zadní straně obálky knihy respekt k české přísnosti a trendy světové architektury popisuje jako „formální inovace, blížící se až příliš často karosářskému designérskému přístupu“. Česká architektura se snaží s konzumní realitou dneška vyrovnat převážně důrazem na hodnoty obyčejnosti a věcnosti. Otázkou zůstává, zda lze s tímto přístupen obstát v současném architektonickém i civilizačním kontextu. Dějiny české přísnosti však podle Rostislava Šváchy zřejmě brzy neskončí.
