Que Viva Mexico! | Přednáška Michela Rojkinda v Praze
Když přijel Michel Rojkind do Prahy poprvé přednášet o své architektuře, psal se rok 2006 a ve Veletržním paláci byl velký přednáškový sál zaplněn do posledního místa. A Michel téměř fanatické očekávání nezklamal; ovšem nastavil laťku velmi vysoko. Rojkind ale nežije ze včerejší slávy, takže i tentokrát si zcela zaplněná posluchárna v prostorách FSv ČVUT přišla na své. Přednáška se konala v rámci projektu Křižovatky architektury a uskutečnila se 16.9. 2010.
Dominik Herzán , 6. 10. 2010
„Que viva Mexico!“, pozdravil Rojkind své publikum v den, kdy se nezávislost jeho vlasti dožila přes nelehké dějiny dvoustého výročí. Stručně uvedl, že jeho přednáška bude více osobní reflexí, než představováním díla. Ale ani zájemce o jeho současnou tvorbu v žádném případě nezklamal.
ahoj, to jsem já a tady žiju
Ve Městě Mexiku, které má řádově 25 milionů obyvatel, vládne chaos, nic pořádně nefunguje. „Virus A/H1N1 (tzv. prasečí nebo Mexická chřipka) navíc způsobil v celém Mexiku až nakažlivý strach. Mexičani nemohli cestovat, objevovaly se vtipy na toto téma, a dokonce panenky s ochrannou rouškou přes tvář. Člověk se samozřejmě musí chránit před nemocí, ale ještě víc by se měl bránit před strachem z neznámého,“ načrtl Rojkind současnou atmosféru ve své rodné zemi a názor na ni. „Mám se jako architekt inspirovat tím, co mě obklopuje, nebo se toho bát?“ Poté už stručně představil sebe: „Otec pracuje jako vědec ve státním sektoru a dokonce získal významné ocenění, matka odjela hledat svou duchovní podstatu do Indie. Položil jsem si otázku: Kterého z nich mám následovat?“ Když byl přijat na studia architektury, hrál v té době v kapele, která dobývala hitparády, a učitelé mu studia rozmlouvali. Nicméně se věnoval nejrůznějším projektům a nezajímalo ho ani tak měřítko či účel, jako spíš to, zda je ten který projekt něčím zajímavý.
too B.I.G. for Mexico
Poté už ale Rojkind přešel k jádru pudla a rozhodně nezačal ničím malým, neboť soutěžní projekt na Muzeum Tamayo vypracovala jeho kancelář společně se studiem B.I.G.. Pražská přednáška Bjarke Ingelse se shodou okolností konala jen pár týdnů po té Michelově.
Vzhledem k časovému posunu mezi Mexikem a Dánskem byl projekt vypiplán doslova střídavou péčí: „Když my jsme pracovali, oni spali, a naopak.“ Přesto, že projekt získal stavební povolení, byl nedávno zrušen. Dříve opoziční strana, která se po volbách dostala k moci, by veškerý kredit musela připsat svému rivalovi. Významné veřejné stavby jsou ovlivňovány politikou nejen v malém českém rybníčku.
čokoládové muzeum
„Mexiko není bohaté, je to rozvojová země. Ale to je pro architekta výhoda, musí víc přemýšlet a víc se koukat kolem sebe“, uvedl Michel opatrně další projekt, o kterém hovořil s lehkostí a nadsázkou, jejichž kombinace dokázala obecenstvo uhranout. Přitom projekt Muzea čokolády pro firmu Nestlé zabral deset týdnů – od schválení studie po slavnostní otevření. Kancelář se kvůli tomu přestěhovala přímo na staveniště. „Když architekt prochází svůj projekt přímo s dělníky a vše jim vysvětluje, protože není čas a nesmí se udělat chyba, neberou ho jako idiota, ale jako součást týmu.“ Důvody pro takový spěch byly opět politické: Jistý významný politik firmě Nestlé slíbil, že když otevření stihne k určitému datu, pronese přímo v této budově dlouho očekávaný projev. „Alespoň jsme ukázali, že nejen v Číně a na Blízkém východě se dá stavět rychle,“ povzdechl si s humorem Rojkind. Dlužno dodat, že Muzeum čokolády se líbí nejen dětem a i jejich rodičům, ale také architektům.
laboratoře společnosti Nestlé
když pejsek a kočička vařili dort: projekt Ordos 100
To se do takového dortu dá všecko, co je k jídlu nejlepší. Všecko, co nejraději jíš, a pak je ten dort taky nejlepší. Když tam dáš takových nejlepších jídel pět, tak je pětkrát dobrý. Když jich tam dáš deset, tak je desetkrát dobrý. Ale my si jich tam dáme sto, a budeme mít stokrát dobrý dort,“ charakterizuje Pejsek výrobu nejlepšího dortu. Developer projektu Ordos 100 nejspíše uvažoval identicky: oslovíme 100 nejlepších světových architektů, aby každý postavil jednu svou nejlepší vilu. Těžko podezírat Michela Rojkinda z toho, že by znal českou klasiku. „Vidíte, jak stokrát ego ani nesedí do masterplánu“, povzdychl si při jedné ilustrační fotografii. „Výsledek je příšerný.“ Pejsek s Kočičkou by mohli vyprávět.
architektura není jen povolání, ale také poslání
„Ve většině projektů tlačíme klienty k tomu, aby něco vrátili zpět“, dotkl se Michel etické a morální stránky architektury ve zjevné narážce na veřejný prostor, služby, a podobně. „Budovy by neměly městu jen brát, ale taky něco vracet.“ Konkrétním příkladem pak byl první mrakodrap studia Rojkind Arquitectos, který se začíná stavět na mexickém „Václaváku“ – tedy na třídě Paseo de la Reforma. Podle místa také stavba získala své jméno – Reforma 432 – či zkráceně R432. Vzhledem k tomu, že jsme o R432 již obsáhle referovali v nedávné historii, nebudeme zabíhat do podrobností.
vše je architektura
Závěr přednášky odlehčil Michel Rojkind „architekturou“ fotbalového míče. Jsou předměty, které zdánlivě dosáhly dokonalosti, nalezly svůj kánon. K nim patří střih košile, příbor, koště, nebo třeba fotbalový míč – těžko u těchto předmětů, které dosáhly určité kanonické dokonalosti, hledat nějaká zásadní vylepšení. Design se neposouvá revolučně, ale spíše evolučně, metodou drobných kroků – změnou materiálu, drobnou odchylkou ve tvaru a podobně. Těžko zadat těžší úkol, než vytvořit koncepčně revoluční příbor – ten alespoň připouští tvarové nuance – ale přijít s revolučně novou koncepcí fotbalového míče, který prostě musí být kulatý a musí splňovat určité fyzikální charakteristiky? Michel Rojkind dokázal, že to lze. A aby neměl laskavý čtenář vše naservírované na stříbrném podnose, odkážeme případné zájemce na vlastní hledačské úsilí. Výsledek rozhodně stojí za to.
Dominik Herzán
