Půl století života nejen s architekturou: Architekt Miroslav Masák vzpomíná

Na narušení možností tohoto přirozeného utváření identity generací v podmínkách let 1948 – 1989 doplácí česká kultura dodnes. Na význam obnovení individuální paměti a na místo memoárové literatury v architektonické kultuře odkazují ve svých krátkých příspěvcích Rostislav Koryčánek (str. 103 – 107) a Rostislav Švácha (str.111 – 114) v závěru recenzované publikace.Angažovaný architekt – nebojíme se použít tohoto sousloví, které se dostalo do oběhu za francouzské revoluce a v průběhu času získávalo různý obsah, nebotˇ věříme, že je M. Masák přijme tak, jak je recenzenty myšleno - Miroslav Masák (nar. 23. května 1932 v Úvalech) vypráví příběh svého života pevně zasazený do kontextu doby v pěti chronologicky řazených kapitolách, které zachycují půl století, tedy od kapitoly Padesátá léta až po kapitolu Devadesátá léta.Memoáry „Tak nějak to bylo“ předního českého architekta, vysokoškolského pedagoga, autora řady teoretických studií Miroslava Masáka jsou psány ze silné racionální pozice: jednotlivé kapitoly mají analogickou strukturu; na začátku se setkáváme s odkazy na politická a kulturní data s jejich zakontextováním či interpretací, následuje přehledný systematický výklad, úvahy a přemýšlení o architektuře a závěr. Umožňuje to čtenáři se v tom událostmi nabitém půlstoletí snadno zorientovat. Knížka je doslova nasycena objevnou faktografií i pro toho, kdo si myslel, že je dostatečně informován. A řadu faktů provází sugestivní argumentace. „Tak to má být“ a tak nám zpravidla architekti život a dění ve svých pamětech reprodukují.Ale výše uvedená racionalita není pouhý instrumentální kalkul autora, naopak je spjata - a to s nemalou! - s emoční tenzí. Proč to uvádíme? Je to odpovědˇna výtku, že paměti jsou velice racionální a jakoby v nich měla chybět bezprostřední výpověď o době. Nemyslíme si to, život, práce i doba jsou vždy podávány přes prizma osobnosti a proč měly být právě paměti architekta psány z pozice „jako voda teče a slunce svítí“? Tento způsob psaní ponechme básníkům, ti to umějí nejlépe. Ona zmíněná emoční tenze zaručuje vysokou čtivost, provází i vysokou poutavost až dramatičnost textu. Miroslav Masák známá fakta propojí s dosud neznámým detailem a událost před námi doslova „ožije“, pracuje se sókratovskou ironií (pro nefilosofy: s ironií, která nikoho neuráží, ale prohlubuje poznání), se sarkasmem (jeden příklad za všechny: „ Radovali jsme se především z rozměrné ... epopeje Díkuvzdání československého lidu generalissimu Stalinovi. Ještě přesvědčivější byla výstava sovětského výtvarného umění, instalovaná v hradní Jízdárně o rok později. Expozice rozhodně nezklamala ta nejhorší očekávání. Andy Warhol někde řekl, že... Umění je to, co vám projde. Bylo to tedy umění“, str. 14), uvede fakta z nichž i po létech zamrazí, ale v závěru kapitol vůči jednotlivým desítiletím nalézá slova a resumující myšlenky usmiřujícího pochopení – vždyť práce, zaujetí prací a architektonickou myšlenkou se v životě jednotlivce prosadí navzdory nepřízni doby a i doba po roce 1989, kterou vnímáme jako otevření perspektiv, má svoje úskalí. Miroslav Masák v pamětech o architektuře přemýšlí, uvedeme alespoň jednu citaci ke stavu architektury v Českých zemích: „...pochybuji, že by bylo možné najít pro stavby devadesátých let jakýkoli společný jmenovatel. Z toho, co bylo postaveno, je cítit schopnost kompilace, ale málo výtvarné radosti a mnoho opatrnosti. „Národ, který má písně ze samých malých tercií, to není národ“, říkával můj gymnaziální profesor hudební výchovy Granát. V otevřeném evropském prostoru už není za čím se schovat. Proto bychom měli co nejdřív nastoupit na evropské hřiště a pokusit se o přijatelný výsledek.“ Zkrátka M. Masák byl a je architekt, který má co říci a umí to říci. I to je důvod k tomu, aby jeho paměti byly čteny. Miroslav Masák nám na sebe občas něco prozradí („Úspěšné diplomy jsme zapíjeli v Makarské vinárně. Způsobem životu nebezpečným. Scházívali jsme se tam po celou dobu studií i po studiích. ...Dnes už na to nemáme dost peněz. A už to není vinárna, ale restaurace, a už se nemenuje Makarská, ale U kostela“, str. 16) a dovede být i tajemný.To, co zaujme od prvních stránek knížky a co zůstává jako silný dojem po jejím přečtení je pro nás něco, co bychom nazvali „referativní bod“ – architekt věcně referuje, barvitě líčí, nechá před nás vystoupit panorama doby – a vždy jako by měl nezbytný nadhled, z něhož s přehledem artikuluje jak výsledky architektury, tak i společenské, kulturní a politické dění. V podání architekta a vzhledem k nesporným literárním hodnotám nyní již použijeme i Voltairovo slovo - literáta Miroslava Masáka na nás skutečnost nedoléhá se svou tíží, neutlačuje nás – v jeho pamětech je přítomna radost i moudrost, ale rozumějme tomuto slovu dobře: ne onen druh moudrosti, který nechává věci být, naopak, je to angažovaná moudrost, která nepřestává usilovat – to je ona červená niť spojující desítiletí v životě činorodého jednotlivce. Miroslav Masák bilancuje, a žádné bilancování se nevyhne kapce hořkosti – ale čtenář brzy bude v dobrém smyslu toho slova závidět.Faktografickou hodnotu knižního titulu vhodně završují biografická data a přehledný, pečlivě sestavený vskutku reprezentativní Výčet prací – zde najdeme potřebnou elementární informaci o projektech, realizacích - počínaje diplomovou prací z roku 1958 až po realizaci z roku 2006.37 malo až „mini“ formátových snímečků je efektně podáno a uspořádáno jako vhodný grafický doprovod. Nicméně u řady z nich, ať se jedná o snímky realizací, modely staveb či žánrové snímky „ze života architektů“ atd., bychom si přáli vědět více, ale snad se těm, kteří se do Masákových poutavých pamětí začtou – a to je snadné - vybaví nejen ta či ona fakticita, ale i pro Miroslava Masáka příznačný laskavý sarkasmus.Grafická úprava publikace má vysoký standard. Avšak uvádění 11 celostránkových kvalitních reprodukcí půdorysů, perspektivních pohledů a řezů na žlutém podtisku na začátku a konci jednotlivých kapitol bez náležitého odkazu o jakou stavbu nebo projekt jde, tedy jejich použití pouze jako graficky zajímavého listu, a to při vysoké instruktivnosti těchto reprodukovaných dokumentů, bude čtenářem přijato s jistým zklamáním jako nedostatek… Kdybychom měli uzavřít recenzi tzv. hláškou, tak jak se to vyžaduje po informacích v soudobé spotřební společnosti, a neříci úplnou bohapustou trivialitu, tak bychom zvolili sousloví: Miroslav Masák – angažovaný architekt – angažovaný svědek doby. Vzpomínky Miroslava Masáka umožňují i dalším generacím architektů, a nejen jim - odborníkům v oboru architektury, ale všem kteří chtějí porozumět „jak to tehdy bylo“, umožňují „nahlédnout a prohlédnout“ ducha doby oněch uplynulých pěti desítiletí XX. Století, a tím přispějí i k jejich vlastní sebereflexi, k utváření jejich generační identity.Ostatně soudíme: obnova kontinuity generací je v Českých zemích ještě nadále na pořadu dne.A na závěr sdělení pro čtenáře: doporučujeme knížku, která se zdánlivě lehce čte a která v sobě nese vážnou výzvu k přemýšlení o povaze práce architekta, o době a lidech.Miroslav Masák: Tak nějak to byloNakladatel: Kant Praha 2006Formát: 120 stran, 22x16cmISBN: 80-86970-14-0text Síla ze SIALu R. Koryčánek text Příspěvek k architektonické kultuře R. Švácha