Prosíme nefotit. Když se z rodinného domu stane turistická atrakce
Pan Yasuo Moriyama žije na předměstí Tokia, v domě, který nese název podle jeho vlastního jména – Moriyama House. Za návrhem originální stavby stojí slavný japonský architekt a spoluzakladatel architektonické kanceláře SANAA Ryue Nishizawa, kterého znají milovníci architektury po celém světě. Díky úspěšnému dokumentu Moriyama-san ovšem celý svět mohl nahlédnout za závěsy domu a poznat také samotného majitele, nadšeného milovníka noise hudby a němých filmů, pana Moriyamu.
Gabriela Sládečková , 30. 6. 2020
OBYČEJNÝ ŽIVOT V NEOBYČEJNÉM DOMĚ
Pozemek na předměstí Tokia zdědil Yasuo Moriyama po své matce. Rozhodl se na něm postavit nový dům, jehož část by mohl pronajímat a přivydělat si tak na živobytí. Se svým záměrem oslovil japonského architekta Ryue Nishizawu, který pro něj navrhl a roku 2005 dokončil nekonvenční stavbu vycházející z okolní rozdrobené zástavby. Dům tvoří celkem 10 samostatných bílých kvádrů o různé výšce, které zabírají zhruba polovinu velmi malého pozemku. Chytře poskládaná sestava objektů mezi sebou vytváří nespočet venkovních meziprostor prorostlých zelení.
O více než dekádu později, v roce 2017, natočili Ila Bêka a Louise Lemoine dokument Moriyama-san, který popisuje život pana Moriyamy v jeho výjimečném tokijském domě. Film zachycuje každodenní aktivity pana Moriyamy odehrávající se v domě a jeho bezprostředním okolí, kde majitel tráví většinu svého času. Pozval totiž jednoho z autorů dokumentu, aby s ním strávil několik dní jeho “obyčejného” života. Poslouchali spolu noise hudbu, zažili večírek s přáteli na střeše jednoho z kvádrů a divák tak díky tomu poznal dům a jeho kvality na pozadí aktivit samotného obyvatele domu.
Více k tématu
SEM UŽ NE
V červnu minulého roku se ocitám v Tokiu a na základě vlastních dojmů z dokumentu se rozhoduji pro turisticky zdánlivě neobvyklý výlet do rezidenční čtvrti Tokia Kamata. Váhám, zda třičtvrtěhodinová jízda vlakem z centra stojí vůbec za to, nakonec ale usoudím, že ano. Okolní kamatské ulice jsou pevně semknuté zdmi rodinných domů, ani centimetr místa nepřijde vniveč. Jednotlivé domy od sebe vždy odděluje úzká mezera, povinný minimálně půlmetrový rozestup kvůli nebezpečí zemětřesení. Tato regulace dává vzniknout různým meziprostorům a často slepým uličkám, které majitelé domů využívají například jako skladovací prostory. Charakteristické úzké uličky se objevují i na prvotních skicách architekta Ryue Nishizawy, který se jimi následně inspiroval při návrhu Moriyamova domu.
Ačkoliv zde stojí už skoro patnáct let, dům působí jako nový. Sněhobílé stěny už z dálky září v zeleni stromů, keřů a květin prorůstajících mezi jednotlivými objemy domu. Napadne mě, jaké by to asi bylo, potkat se přímo s majitelem a podívat se dovnitř. Hned bližší pohled ovšem napoví, že nejsem první a rozhodně ani poslední člověk, koho to napadlo. Velká krásná okna s ocelovými rámy směřující do ulice (kromě toho největšího) zahalují závěsy a před domem stojí židle s cedulí, na které je anglicky vysvětleno, kam ještě návštěvníci mohou vstoupit a odkud smějí a nesmějí fotit. Představím si majitele domu, jak píše ceduli poté, co se k němu dobývali další a další nadšenci do architektury s nadějí, že je pozve dovnitř a trochu se zastydím. Nepotřebuji číst ceduli, abych pochopila, kde se pomyslný práh domu nachází. Ačkoliv pozemek pana Moriyamy neohraničuje žádný plot, podle zeleně, měřítka a uskladněných věcí je zcela zřejmé, kde už začíná soukromý prostor obyvatel domu.
DŮM MĚNÍCÍ SE SPOLU S UŽIVATELEM
Autor návrhu nazval základní myšlenku domu tzv. “strategií demontáže”. Narušil konvenční schéma současného bydlení rozbitím místností domu do samostatných objemů s vlastními vstupy. Neexistuje tedy jeden hlavní vchod, všechny dveře směřují dovnitř pomyslného bloku. Návštěvník tedy musí nejprve vstoupit některou ze škvír mezi objemy do prostoru na pomezí interiéru a exteriéru, do míst, které představují zahradu, chodbu i prodloužení obytných místností. Bílé kvádry rozličných velikostí a výšek nabízejí odlišné prostorové kvality a výhledy skrze velká okna. Jejich využití se navíc mění na základě potřeb obyvatele bez nutnosti fixního určení, který objem bude sloužit například jako jídelna nebo ložnice. Yasuo Moriyama tak může jednoduše nepotřebné objekty pronajímat a u zbylých volně měnit jejich funkce.
Vysoká daň z dědictví, kvůli které jsou dědici v Japonsku často donuceni prodat část svého pozemku a postavit si nový dům na menší ploše, z velké části způsobila specifickou rozdrobenost a vysokou hustotu japonských čtvrtí. Spolu s regulací určující minimální vzdálenost mezi jednotlivými domy ovšem utváří jedinečný genius loci japonských měst. Ruye Nishizawa vycházel z urbanistických vztahů čtvrti Kamata a vytvořil dům, který tyto vztahy reflektuje a stává se živou součástí své čtvrti. Navzdory nevychovaným turistům, kteří bohužel nerespektují přirozené hranice, představuje dům Moriyama unikátní experiment, inspirativní vztah soukromého bydlení a veřejného prostoru. Jak uvedl jeden z autorů dokumentu, obydlí pana Moriyamy je v jistém směru jakýmsi portrétem samotného majitele – jeho osobnost je natolik experimentální, jako jeho dům.
Trailer dokmentárního filmu MORIYAMA-SAN - Bêka & Lemoine
