Pritzkerova cena 2007 | Richard Rogers

SITUACE SE PO DVOU LETECH OPAKUJE Každým rokem dochází k předání ceny na odlišném místě, tím se také klade důraz na mezinárodní pojetí akce. Nepsaným pravidlem v tomto směru je, že se cena předávala nejčastěji v historických prostorách, aby tak docházelo ke střetávání starobylé a tradiční architektury a architektury, která akcentuje nejnovější technologické vymoženosti a trendy. Slavnostní ceremoniál už zažil i Pražský hrad, a to v roce 1993. Letošní výběr pozdně renesančního objektu se k této tradici navrací, daná volba přitom symbolicky vystihuje hostitelskou zemi. Desetimilionový Londýn, představující jedno z nejkosmopolitnějších měst světa, se na malou chvilku přenese o téměř 400 let zpět, aby si přítomní prožili atmosféru tradičních anglických hodnot: trpělivost a tolerance, zachování klidu a rozvahy, dobré způsoby a zdvořilost; aby si britský lord „vychutnal“ domácí prostředí.

NÁZORY NA LETOŠNÍHO VÍTĚZE Jak vidí držitele letošního architektonického „Oskara“ samotná porota? Všeobecně jury při udílení prestižního ocenění vyzdvihla přínos vítěze světové architektuře v průběhu více než čtyř desetiletí a označila ho za mistra urbanistického života. „Narozen v italské Florencii, a jako architekt vzdělán v Londýně, na Architectural Association, později pak ve Spojených státech na Yale University, disponuje Rogers rozhledem jak uhlazeným, tak obsáhlým jako jeho výchova. V jeho spisech, roli politického poradce, stejně tak jako rozsáhlé urbanistické práci je Rogers přeborníkem městského života věřícího v potenciál měst jako katalyzátoru společenských změn,“ odůvodnil Rogersovu volbu citátem letošní poroty Thomas J. Pritzker, prezident The Hyatt Foundation, jež od roku 1979 cenu uděluje. „Jeho konstrukce jsou unikátními moderními architektonickými fascinacemi s vysoce technicky vyspělými prvky, průzračností, neomezeným designem a způsobem začlenění do veřejné i privátní sféry," uvedla podle agentury DPA porota v Los Angeles ve zdůvodnění letošního ocenění. Podle Rogersových vlastních slov, jeho vizí jsou taková města budoucnosti, "… jež nebudou rozdělena jako dnes na izolovaná monofunkční gheta, ale spíše se budou podobat mnohovrstevnatým městům minulosti. Bydlení, práce, nakupování, učení a odpočinek se budou prolínat v souvislém, rozmanitém a měnícím se uspořádání."

MISTR MĚSTSKÉ ARCHITEKTURY Tvorba Richarda Rogerse je širší veřejnosti známá od jeho spoluautorské realizace Centre Pompidou v Paříži na konci 70. let. Novátorsky koncipované sídlo banky Lloyds v Londýně z roku 1986 jen utvrdilo jeho pozici na architektonickém vrcholu a pozici stěžejní osobnosti směru high-tech posledních třiceti let minulého století. Uznání si Rogers získal rovněž projektem budovy Evropského soudního dvora ve Štrasburku. Světově proslul také obří stadion Millennium Dome v Londýně. V posledních letech Rogersovy realizace budily spíše rozpaky, až do minulého roku, kdy na benátském bienále získal Zlatého lva a jeho stavba, pestrobarevný a vzdušný návrh nového Terminálu 4 madridského mezinárodního letiště Barajas v Madridu, vyhrála prestižní Stirlingovu cenu za rok 2006. Britský lord se rovněž podílel na architektonickém návrhu projektu na místě bývalého newyorského Světového obchodního střediska (WTC), které bylo zničeno při teroristických útocích z 11. září 2001. Jedná se o dostavbu tří mrakodrapů kolem již dříve schváleného projektu 541 metrů vysoké Věže svobody, která se stane novou dominantou Manhattanu. Autory návrhů budoucího trojlístku, jehož realizace začne letos a dokončena by měla být v roce 2012, jsou spolu s Rogersem ještě Norman Foster a Fumihiko Maki, mimochodem oba již laureáti Pritzkerovy ceny z předchozích let.

LORD RICHARD ROGERS - BIOGRAFIE Lord Richard Rogers se narodil 23. července 1933 ve Florencii. Jeho rodina pocházela z Terstu, matka, která se jmenovala Gairinger, byla dokonce českého původu. Rodiče se v roce 1939 přestěhovali do Anglie. Po absolutoriu Architectural Association v Londýně, kde k jeho učitelům patřil Peter Smithson, a Fakulty architektury Yale University v New Haven, kde prošel výukou Paula Rudolpha, Serge Chermayeffa a Vincenta Scullyho, a praxi u firmy SOM si otevřel v letech 1963-66 společnou kancelář s Normanem Fosterem. V tomto společenství postavili první stavbu Reliance Controls Factory ve Swindonu (1966-67), inovativní architekturu v duchu raného 'high-tech movement', za níž získali cenu Financial Times. V téže době vznikl ve společenství těchto architektů a dále Rona Herrona, Petera Cooka a jiných časopis a skupina Archigram, určující názorovou orientaci generace šedesátých let. V tomto okruhu vznikaly vizionářské projekty chodících měst a manifesty hnutí high-tech v architektuře. V rozvětveném příbuzenstvu Rogers nebyl sám, kdo se zaměřil na tento profesní obor. Jeho starším bratrancem byl Ernesto Nathan Rogers, dlouholetý člen CIAM, šéfredaktor časopisu Casabella a vůdčí osobnost architektonické skupiny BBPR, která uskutečnila v Miláně Torre Velasca. V roce 1971 Rogers spolu s italským architektem Renzem Pianem vyhráli mezinárodní soutěž na Centre Pompidou, aby tak postavili budovu, která svým potrubím, lešením, prosklenými výtahy a vývody ventilace na plášti vyvolává dojem věčné rozestavěnosti. Odpovídalo to snaze obou autorů zdůraznit ideu neustálé tvorby a neukončenosti umění. Uvedená stavba v historické části Paříže na Plateau Beaubourg, dokončená v roce 1977, znamenala vyvrcholení hnutí high-tech. Na konci sedmdesátých let následovala stavba pojišťovny Lloyd's v londýnské City, jíž Rogers prosadil moderní architekturu v konzervativní oblasti Cornhillu. Jeho architektura s precizním detailem v symbióze skla a kovu nabízí naprosto flexibilní půdorysy a to, co obvykle bývá skrýváno uvnitř, komunikační systémy, instalace a mediální technika, prezentuje navenek. Tím vzniká dynamický, až expresivní charakter těchto velkolepých kinetických stavebních děl. Tak se také Rogers stále více začal odlišovat od svého prvního partnera Normana Fostera, zatímco Foster spěl k lakonickému výrazu a tvarovému purismu, Rogers směřoval k expresivitě a technicistnímu romantismu. V druhé polovině osmdesátých let uskutečňuje vlastní architektonickou kancelář ve čtvrti Hammersmith na nábřeží Temže jako skupinu prosklených kubusů, reflektujících na tradici racionalistické meziválečné architektury. V první polovině devadesátých let realizuje poblíž Victoria Station Chanel 4 BBC se silně expresionistickým charakterem vstupního prostoru v exteriéru i interiéru. Po realizaci paláce Soudního dvora pro lidská práva Evropského společenství ve Strasbourgu, dokončil také soudní dvůr v Bordeaux, respektive belgických Antverpách. Do povědomí fanoušků architektury se rozhodně zapsal i projektem obřího stadionu Millenium Dome v Greenwich, terminálem 5 letiště v Heathrow či parlamentní budovou ve Walesu. V řadě svých prací v elegantním detailu kovových a skleněných konstrukcí reflektuje Rogers i odkaz české avantgardy dvacátých a třicátých let 20. století, jejímž je obdivovatelem. K jeho blízkým spolupracovníkům patřili i čeští architekti Jan Kaplický a Eva Jiřičná. Kancelář Richard Rogers Partnership (RRP) založil v roce 1977, nyní má pobočky v Londýně, Barceloně, Madridu a Tokiu. Vedle Normana Fostera přináleží k nejvýznamnějším britským architektům, kteří byli určující i pro světový vývoj a navázali na velkou tradici viktoriánských konstrukcí 19. století. Roku 1991 byl za tyto zásluhy povýšen královnou Alžbětou II. do šlechtického stavu, o pět let později pak jmenován lordem s právem používat jméno Lord Rogers of Riverside. Tím se stal také členem horní sněmovny britského parlamentu.

OTEC HIGH-TECH ARCHITEKTURY A ČAS Centre Pompidou - nerušený prostor pro umění opletený trubkami Nesnadný úkol zadaný francouzským prezidentem Georgesem Pompidouem řešilo na sedm stovek architektů. Nejlépe obstáli Richard Rogers a Renzo Piano. A výsledek? "Budova s obnaženými vnitřnostmi", známá jako Centre Pompidou či Beaubourg (podle vedlejší ulice) Po pětiletých přípravách otevřela své brány příznivcům moderního umění poslední lednový den roku 1977. Beaubourg připomíná spíše továrnu než kulturní středisko - jasně barevné roury a tubusy běží zvnějšku podél zdí jako "technická střeva" objektu. Budova tak vypadá jakoby obrácená naruby: eskalátory, výtahy, vodovodní potrubí a vzduchotechnika a i celá konstrukce stavby - masivní ocelové vzpěry - to se nachází vně pláště stavby. Uvnitř tak vznikl ničím nerušený prostor. Za sklem a kovem se ovšem skrývá nejen muzeum s pozoruhodnou sbírkou výtvarného umění 20. století, ale také středisko průmyslového designu, muzeum filmu a koncertní sály. Neobvyklá budova ve čtvrti Marais s nádherným výhledem na Paříž s postupem času stala neodmyslitelnou součástí pařížské scenérie. Přes polemiku, a možná trochu i kvůli ní, patří ale Pompidouovo středisko k hlavním atrakcím města. Je to třetí jeho nejnavštěvovanější objekt po Eiffelově věži a Louvru. Pro Richarda Rogerse samotného znamenalo Centre Pompidou úspěšný mezník v další kariéře. Budova pojišťovny Lloyds Rogers je především považován za mistra v navrhování městské architektury. Tento „titul“ potvrdil i projektem budovy pojišťovny Lloyd's of London se sídlem na ulici Lime Street v londýnském obvodu City, postavené v období let 1978 až 1986. Podobně jako Pompidou Centre je i tato budova navržena tak, že obslužní zařízení jako schodiště, výtahy, elektrická kabeláž a instalace jsou umístěna na vnějšku budovy. Dvanáct skleněných výtahů bylo první svého druhu ve Velké Británii. Stavbu tvoří tři hlavní a tři obslužné věže obklopující centrální obdélníkovou budovu. Raritu představuje ohromná pojišťovací místnost v přízemí, v níž lze nalézt známý zvon z lodi Lutine. Je obklopena vyhlídkovými balkóny, 60 metrů vysokým atriem, do něhož proniká venkovní světlo obrovským proskleným stropem. Balkóny v prvních čtyřech poschodích jsou dosažitelné pohyblivými schodišti ve vnitřku budovy. Balkóny na vyšších patrech jsou prosklené a jsou přístupné výtahy umístěnými na vnější straně budovy. Ta nahradila první sídlo pojišťovny z roku 1928, které bylo zbouráno, aby bylo možno postavit současný objekt. Hlavní vchod na ulici Leadenhall Street č. 12 byl zachován a tvoří disharmonický dodatek ke stavbě z roku 1986. Stirling Prize 2006: Terminál madridského letiště V polovině října 2006 Britská královská asociace architektů (RIBA) udělila prestižní Stirlingovu cenu Richardu Rogersovi a jeho spolupracovníkům za návrh terminálu nového madridského mezinárodního letiště Barajas. Projekt více než jeden kilometr dlouhého proskleného terminálu byl vybrán v konkurenci dalších pěti staveb realizovaných na území Evropské unie. RIBA ocenila zejména komplexnost projektu, který je nejen architektonicky zajímavý, ale zároveň splňuje nejvyšší nároky na funkčnost a pohodlí cestujících. Terminál, jehož dokončení trvalo šest let a stálo šest miliard eur (téměř 170 miliard korun), byl uveden do provozu 4. února 2006. Kapacita madridského letiště se díky němu zdvojnásobila. V soutěžním ročníku měl Rogers ještě jedno želízko v ohni: budovu velšského parlamentu v Cardiffu.

REALIZACE A PROJEKTY 2008 Arenas Plaza, Barcelona, Španělsko 2006 Soudní dvůr Antverpy, Antverpy, Belgie Hesperia Tower Hotel, L Hospitalet de Llobregat, Španělsko 1998 Soudní dvůr Bordeaux, Bordeaux, Francie 1994 Channel 4, Londýn, Velká Británie 1986 Lloyd's of London, Londýn, Velká Británie 1977 Centre Georges Pompidou, Paříž, Francie

OCENĚNÍ 2007 Pritzkerova cena, 2006 Gold Medal RIBA, 2006 Zlatý lev, bienále Benátky 2000 Praemium Imperiale, 1985 Gold Medal RIBA

DALŠÍ STAVBY Team 4 1963 Víkendová chata, Pill Creek, Feock, Cornwall, 1964 Waterfront Housing, Pill Creek, Feock, Cornwall, 1965 Wates Housing, Coulsdon, Surrey, 1966 Jaffe House, Radlett, Hertfordshire, Creek Vean, Feock, Cornwall, 1967 Electronic Reliance Controls, Swindon, Richard + Su Rogers 1967-68 Spender House, Ulting, Essex, 1968-71 Zip-Up Houses 1 a 2, 1968-69 Dům rodičů, Wimbledon, Londýn, 1969-71 Kanceláře a ateliéry pro Design Research Unit, Aybrook street, Londýn, 1969-70 Výrobní závod pro Universal Oil Products - fáze 1, Ashford, Kent, Piano + Rogers 1971 Service Modul pro Aram, 1972-73 Kanceláře a továrna na nábytek pro B & B Italia, Como, 1973 Park Road - přestavba, St. John's Wood, Londýn, 1973-74 Továrna pro Universal Oil Products - fáze 2, Tadworth, Surrey, 1974-76 Nábytek pro Centre Pompidou, Paříž, 1974 Výzkumná laboratoř, východní Anglie, 1975 Byt na Place des Vosges, Paříž, 1975-83 Patscentre, Melbourn, Cambridgeshire, 1977 Millbank Riverside Housing, Pimlico, Londýn, 1977 Fleet Air Arm Museum, Yeovilton, Somerset, Richard Rogers Partnership 1978 Elias House, Long Island, New York, 1978 Autonomous House, Aspen, Colorado, 1978 Nábytek pro Knoll International, 1979 Napp Laboratories, Cambridge, 1979 Fleetguard Centre, Quimper, Bretagne (dokončeno 1983), 1979 Coin Street - přestavba, Londýn, 1981 Free Trade Wharf - přestavba, Londýn, 1982 Továrna na mikroprocesory Inmos, Newport, Kent, 1982 PA Technology Laboratory, Princeton, New Jersey (dokončeno 1985), 1982 Národní galerie - rozšíření, Londýn, 1983 Plán rekonstrukce nábřeží řeky Arno, Florencie, 1983 Administrativní budova, Whittington Avenue, Londýn, 1984 Industrial Units Maidenhead, Berkshire (dokončeno 1985), 1984-85 Thames Wharf Studios Komplex, Hammersmith, Londýn, 1984 Nákupní centrum North Park, Houston, Texas, 1984 First United Methodist Church, Seattle, Washington, 1984 Royal Docks - přestavba, Docklands, Londýn, 1985-87 Továrna pro Linn Products, Glasgow, 1985-88 Billingsgate Securities Market, Londýn, 1985 Administrativní budova, 375 Hudson Street, New York, 1986 H. H. Pegg, Thames Wharf, Rainville Road, Londýn, 1986 Welcome Foundation Headquarters, Bracken House, Londýn www.richardrogers.co.uk

DRŽITELÉ PRITZKEROVY CENY Pritzkerova cena se vyhlašuje od roku 1979 a bývá označována za obdobu Nobelovy ceny v oboru architektury. Podle organizátorů oceňuje žijící architekty, jejichž dílo prokazuje nejen talent a vizi, ale významně také přispívá k rozvoji humanity. Dosavadní držitelé jsou: 1979 Philip Johnson, USA 1980 Luis Barragan, Mexiko 1981 James Stirling, Velká Británie 1982 Kevin Roche, USA 1983 Ieoh Ming Pei, USA (narozen v Číně) 1984 Richard Meier, USA 1983 Ieoh Ming Pei, USA 1984 Richard Meier, USA 1985 Hans Hollein, Rakousko 1986 Gottfried Boehm, Německo 1987 Kenzo Tange, Japonsko 1988 Gordon Bunshaft, USA, Oscar Niemeyer, Brazílie 1989 Frank O. Gehry, USA 1990 Aldo Rossi, Itálie 1991 Robert Venturi, USA 1992 Alvaro Siza, Portugalsko 1993 Fumihiko Maki, Japonsko (prezentace se konala na Pražském hradě) 1994 Christian de Portzamparc, Francie 1995 Tadao Ando, Japonsko 1996 Rafael Moneo, Španělsko 1997 Sverre Fehn, Norsko 1998 Renzo Piano, Itálie 1999 Sir Norman Foster, Velká Británie 2000 Rem Koolhaas, Holandsko 2001 Jacques Herzog a Pierre de Meuron, Švýcarsko 2002 Glenn Murcutt, Austrálie 2003 Jorn Utzon Dánsko 2004 Zaha Hadid, Velká Británie (narozena v Iráku) 2005 Thom Mayne, USA 2006 Paulo Mendes da Rochu Brazílie www.pritzkerprize.com

VOLBA ŠITÁ „NA MÍRU“ Přijedete-li do Anglie za městskými pamětihodnostmi, jistě nevynecháte Londýn, Stratford nad Avonou, Portsmouth či zajímavá průmyslová města (jako např. Liverpool, Leeds), kde byla úspěšně regenerována městská centra. Pro milovníky historie se nabízejí starobylá města s koncovkou z latinského „castrum“ – Worcester, Winchester či samotný Chester. Seznam doporučených míst pro návštěvu by byl velice dlouhý … V samotném Londýně, který absorbuje nejvyšší procento přistěhovalců, se mluví více než 300 jazyky a jsou oblasti, kde nepotkáte evropsky vyhlížejícího člověka. Anglická tolerance a smysl pro spravedlnost má za následek neustálý příliv imigrantů, kteří spolu s „domorodci“ vytvářejí postupně světovou symbiózu dnešní lidské společnosti. Je velmi obtížné představit si jinou zemi, jež by více respektovala nepsané zvyky ceremoniálu Pritzkerovy ceny. Psáno pro Informační servis Obce architektů.