Přednáška Josefa Pleskota: Klášter a ocelárny

Sám pan architekt byl mírně zaskočen a určitě potěšen nečekaným zájmem. Bohužel ho laická veřejnost zná jen jako architekta těch nejbohatších, ti vzdělanější už znají jeho ústřední budovu banky ČSOB, která jako jedna z prvních kancelářských budov v České republice využívá nejnovějších,,zelených‘‘ principů, nebo že získal několik prestižních cen architektury (např. Grand Prix, Brick Award, Piranesi Award), nebo byl na ně nominován (Cena Miese van der Roheho). Každopádně je jedním z nejlepších současných českých architektů a bylo zajímavé ho slyšet, vnímat jeho pohled na společnost, architekturu a dané dva projekty.

Vskutku celá přednáška měla výrazný polemický kontext o společnosti a sociálních vlivech 20. stol. Pan Pleskot nemluvil pouze o stavbách jako takových, což bylo duševně obohacující. Dva prezentované projekty – Vítkovické železárny a pražský Dominikánský klášter jsou na první pohled dva odlišné světy, kromě toho, že jsou to významné kulturní památky. Železo vs. kříž. Zaprášení a špinaví dělníci vs. muži v čistých bílých hábitech. Jak to jde dohromady? AP Ateliér vytvořil kalendář skládající se z fotek Jindřicha Štreita a Jana Diviše. První nafotil život v ocelárnách, druhý v klášteře. Paralela mezi oběma světy je najednou tak zřejmá, až se člověk pousměje.

Ocelárny

Architekt Pleskot začal část o Vítkovických železárnách obrázkem z doby19. století, kdy kouř z komínů znamenal prosperitu a rozvoj. Dnes už tomu tak není, respektive zažíváme přesný opak. Nad železárnami zůstal smog a špína, přesněji opovržení, což ještě více oslovilo architekta Pleskota a jeho kolegy. Tak jako se v padesátých letech souvisle pracovalo na ukončení všech klášterů a institucí spojených s náboženstvím, tak v devadesátých letech se cíleně rušily tyto ,,svatostánky‘‘ těžké industrializace. Cílem AP Ateliéru v tomto projektu je sjednocení města a nastavení řádu v pomyslném urbanistickém chaosu.

Plynojem

Válec o průměru 70 m a výšce 30 m s pohyblivou horní části, objem 110 000 kubíků. Architekt Pleskot z něj vytvořil,,ocelárenskýamfiteátr“, neboli dle jeho slov,,antickou mušli“. Přes původní nevoli památkářů se je podařilo přesvědčit, aby se do pláště plynojemu vyřízla ¼ obvodu, a on se tak otevřel světu. Dovnitř vložil vzdělávací sály, které se nikde nedotýkají pláště, takže památka je až na výřez zcela zachována.

Vysoká pec

Dle slov pana architekta konstrukčně a strojně krásná. Při přednášce šlo poznat velké zanícení, ba přímo srdeční záležitost z obou dvou rekonstrukcí - pan Pleskot to bere velmi zodpovědně, možná až osobně.

Vysokou pec obdivuje, ale zároveň podotýká, že jí něco chybí. Ano, zapamatovatelný symbol. Podtržení dominantní vertikály v okolní zástavbě... Světlo. Proč zrovna světlo? Dříve na vrcholu pece skutečně plyn hořel, takže vlastně obnovil jeho minulost.

Během toho si pan architekt vzpomněl na ruskou avantgardu a Věž 3. internacionály, která měla dle něj takovou osobní a výtvarnou sílu, že bez ideologie by se mohla stát symbolem 21. století.

Technické výukové a vzdělávací centrum

Nový objekt situovaný v rohu pozemku, ve tvaru rovnoramenného trojúhelníku, kde stěna přepony by směřovala na staré objekty a ve skleněné fasádě je odrážela – jako zrcadlo umocňující realitu.

 

Klášter Dominikánů

Klášter se nachází v Husově ulici na Starém městě pražském, kde je lehce přehlédnutelný, a i spousta Pražanů o něm pravděpodobně neví. Je to taková pevnost s rajskou zahradou uprostřed, ve které člověk najde jako v málokterém místě na Starém městě doslova božský klid. Na druhou stranu sousedící kostel sv. Jiljí je viditelný odevšad. Blok se nachází mezi ulicemi Husova a Jilská a severozápadní roh je seříznut ulicí Jalovcová. S touto skutečností se dá velmi dobře pracovat. V tomto místě je klášter jakoby od pradávna oslaben a vybízí zde k otevření.

Když pana Pleskota požádali Dominikáni o spolupráci, zeptal se jich: ,,A co vlastně chcete?“. Oni na to: ,,Otevřít se.“ Dříve totiž sloužili a pomáhali v ulicích, a to se během staletí změnilo. Dominikáni se chtějí znovu otevřít lidem a být tu pro ně. Pro architekta to znamená umožnit veřejnosti vstup do kláštera ale zároveň zachovat v něm klid. Napadá mě přirovnání: jako bychom v mraveništi chtěli omezit rychlost mravenců. To znamená pro architekta opravdu promyšlené řešení.

Jižní blok sousedící s kostelem prošel během staletí mnoha rekonstrukcemi. Ať už méně či více zdařilými. Každopádně výrazným zvýšením střechy došlo k zastínění gotických oken kostela, což chce architekt napravit nízkou novodobou nástavbou, ve které budou nové „kajuty“ - cely pro mnichy. To je největší viditelný zásah do objektu, zbytek bude téměř nepozměněn. Vrátí se také původní otevřenější dispozice, a nově vzniklý prostor pod dvorem se využije k přednáškám, konferencím, koncertům a výstavám. Rajský dvůr dostane novou tvář vepsáním kruhu - mírně vypouklé plochy, u které bude symbolický strom a studna. Znamená to, že prostor čtyři metry hluboko pod povrchem, kde byl před staletími původní terén, opět ožije.

Na závěr jedna polemika:

Jedna věž kostela je nedostavěná a kdo ví, jestli se vůbec někdy dodělá. Zde se nabízí další kontext, který architekt Pleskot zmínil. V 50. letech Boha vystřídala ideologie, která měla mimo jiné i v architektuře nevídaně velké sebevědomí. ,,Budeme ho mít ještě někdy, abychom druhou věž kostela dostavěli a přitom to nikomu nebylo divné?“, zeptal se řečnicky publika.

Spolupracovníci:

VÍTKOVICE:

Miloš Linhart Petr Sýkora Andrej Škripeň Jiří Trčka Jindřich Smetana

DOMINIKÁNI:

Michaela Dytrtová Norbert Schmidt Jiří Trčka

 

Napsal: Michal Čermák

Fotografie: archiv OP