Před padesáti lety začala stavba Vysoké asuánské přehrady
Asuán - Jedním z nejvíce sledovaných vodních děl ve 20. století byla výstavba Vysoké asuánské přehrady na Nilu, jejímž cílem bylo zabránit povodním a zajistit Egyptu vodu a energii. Její budování s pomocí Sovětského svazu mělo i výrazný politický podtext, při stavbě muselo být navíc přemístěno množství cenných starověkých památek, například obří sochy v Abú Simbelu. Přehrada, která se začala stavět před půl stoletím, 9. ledna 1960, byla slavnostně otevřena po 11 letech v lednu 1971. Za 111 metrů vysokou přehradní hrází se vytvořilo téměř 500 kilometrů dlouhé Násirovo jezero, které výrazně změnilo ráz celé krajiny.
Česká tisková kancelář , 7. 1. 2010
Od té doby je přehrada neustálým jablkem sváru mezi zastánci a odpůrci stavby, přičemž Egypt stále považuje stavbu za faktor modernizace země, inženýrský zázrak a symbol politického vítězství. Přehrada nyní produkuje asi 23 procent elektřiny v zemi (v 80. letech to bylo ale až 70 procent). Navíc v roce 1997 přišel prezident Husní Mubarak s projektem Tuška. Při něm se mají vody Násirova jezera využívat pomocí kanálu Tuška na vybudování nové říční delty v poušti na západě Egypta.
Regulovat přítok vody v nejdelší řece světa se začalo v Egyptě již na přelomu 19. a 20. století, když byla u města Asuán vybudována první, stará přehrada. Ta ale postupně přestávala (i přes zvýšení v letech 1912 a 1933) stačit a poté, co přehrada v roce 1946 přetekla, se začalo uvažovat o stavbě většího díla. O stavbě Vysoké přehrady, situované šest kilometrů proti proudu od původní přehrady, bylo rozhodnuto v roce 1952.
Po znárodnění Suezského průplavu Egyptem, izraelsko-francouzsko-britské vojenské ofenzívě proti Egyptu v roce 1956 a odmítnutí Západu financovat přehradu se tehdejší prezident Gamál Abdan Násir obrátil na SSSR. A ten vyhověl, poskytl úvěr i technickou pomoc.
Stavbu Vysoké asuánské přehrady (arabsky As-Sadd al-Alí) zahájil sám Násir odpálením první nálože dynamitu 9. ledna 1960. Na stavbě pracovalo 11 let na 35.000 dělníků, z nichž asi 450 zemřelo, stavba stála asi miliardu dolarů. Přehradní hráz má pyramidový tvar - šířka základny je 980 metrů a horní část hráze měří 40 metrů. Sypaná hráz z žuly je vysoká 111 metrů, 3,6 kilometru dlouhá a vede po ní silnice. Bylo spočítáno, že se na ni spotřebovalo množství stavebního materiálů, který odpovídá 13 Cheopsových pyramid (ta je vysoká 137 metrů).
Po napuštění vzniklo Násirovo jezero, které má objem 169 miliard m3, délku na 480 kilometrů a šířku 16 km. Voda se z jezera, které zasahuje i do Súdánu, vypouští šesti tunely o průměru 14 m a přehradou může protékat až 11.000 m3 na sekundu. Přehrada zvedla hladinu Nilu o 60 metrů a plocha zavlažovaného území činí 5300 km2 půdy. Elektrárna vyrobí ročně (spolu se starou přehradou) 10 miliard kWh, což představuje 23 procent veškeré energie v Egyptě.
Známou akcí pod patronací UNESCO byla záchrana starověkých núbijských památek, kterým hrozilo zaplavení. UNESCO požádalo o pomoc již v březnu 1960 a množství památek - například 3000 let starý chrámový komplex Abú Simbel a dalších asi 20 chrámů, náhrobních sloupů, desek a dalších unikátů - bylo rozebráno a přesunuto s velkými náklady a za přispění mimo jiné i československých odborníků v letech 1964-1968 na nová stanoviště.
Přehrada i vodní elektrárna byly slavnostně otevřeny za přítomnosti prezidenta Anvara Sadata 15. ledna 1971 a většina řečníků tehdy zdůrazňovala skutečnost, že přehrada umožní regulovat průtok vody a elektrárna vyprodukuje téměř polovinu elektřiny v Egyptě.
Ke kladům přehrady patří výroba elektřiny, ukončení záplav v oblasti, několikanásobný růst zemědělské produkce, což umožnilo více sklizní za rok, předcházení nedostatku vody, ale i zvýšení objemu vodní přepravy a počtu turistů v regionu.
Kvůli stavbě se ale musely přesouvat dávné památky a na 100.000 rolníků muselo opustit své domovy. K záporům přehrady náleží i zasolování půdy v důsledku umělého zavlažování, usazování bahna na dně přehrady (hrozí zanesení celého díla) či zvýšení hladiny spodních vod, která ohrožuje památky na jiných místech. Méně významný je podle odborníků výpadek pravidelného nanášení úrodného nilského bahna, protože sedimenty v něm jsou relativně chudé na živiny.
Robert Míka titulní foto: Hajor
