Politics of architecture nebo architecture politics?

Po přečtení těchto základních studií můžeme být trochu rozčarováni, co bylo náplní této konference. Nešlo totiž o vědecký diskurz „architecture politics“, ale o politiku architektury, tedy to, jakou úlohu má architektura v současné politice a jak ji tam implementovat. To s tím sice souvisí, ale rozdíl mezi architecture politics a politics of architecture je asi stejný, jako rozdíl mezi politologií a politikou. Když zahraniční badatel mluví o culture politics, nemá tím rozhodně na mysli způsob přidělování grantů, ale spíš antropologický obor zkoumající mocenské působení kultury a kulturu jako kanál uplatňování ideových a ideologických mandátů. S nepřesným překládáním právě tohoto výraziva jsem se setkal už několikrát. Samozřejmě to nesměřujme jako kritiku předkládané konferenci, ale spíše musíme si to uvědomit.

Pokud ovšem je „upozornit veřejnost a státní správu na důležitost kvalitní architektury pro život ve společnosti, a tím zdůraznit pozici architektů a jejich vliv na vznik vystavěného prostředí“ hlavním cílem konference, pak to s politikou architektury má pramálo společného. Politika architektury zkoumá vliv politických mechanismů uplatňovaných při utváření životního prostředí na svou podobu. Popularizace architektury a její začlenění do sféry obecného zájmu je jistě věcí důležitou a chvályhodnou, leč patřící pod jiný název.

Dalibor Borák, předseda ČKA, se tématu konference přiblížil: „Veřejné zakázky přitom ve velké míře ovlivňují prostor, který užívají všichni občané, a měly by být proto zadávány s důrazem na vyváženost kvality, zejména v kulturním slova smyslu, inovativnosti návrhu a udržitelnosti. Hlavním kritériem by neměla být jen nejnižší cena projektu,“ leč tomu hlavnímu, jak ovlivňují prostor, ve kterém žijeme a jak by měly být zadávány a jaká kritéria by měla být hlavní, jsme se již nedozvěděli. České prostředí oplývá řadou teoretiků a historiků architektury, kteří velmi precizně, systematicky a kvalitně mapují dějiny, osobnosti i proměny stylového tvarosloví místní architektury. Neschopnost téma politiky architektury jednoznačně uchopit ale potvrzuje zjištění, že česká scéna nemá příliš teoretiků současné architektury a hlavně současného urbanismu. Blízko se přiblížil hlavně blok Architektura a veřejnost, který rozebíral zapojování různých skupin lidí do procesu architektury (zvláště zde je podstatné nevnímat architekturu jako stav, ale jako proces): veřejnost, politická reprezentace, inovativního/inovujícího architekta, ochránce památek/přírody, komerční subjekty s komerčními zájmy. Právě jejich rozpoznání, oddělení a pochopení jejich vztahů a zájmů učiní utváření veřejného prostoru jasnější. Také je třeba u jednotlivých aktérů architektury uvažovat v horizontu času – jak kdy, a jak rychle kdo chce své zájmy realizovat. Architekturu tak můžeme vnímat jako pole střetu zájmu, nikoli samozřejmě nutně v zažité negativní konotaci.

Připravoval jsem pro konferenci EFAP obsahovou koncepci doprovodných exkurzí. Jejich cílem mělo být na praktickém prostoru představit město jako pulzující politické dějiště a to nejen ve smyslu dnešním, ale především z perspektivy proměny vnitřního i vnějšího fungování architektury. Na okruzích Staré město, Pražský Hrad a Smíchov jsme se snažili ukázat politické utváření jednotlivých míst s důrazem na poslední vývoj. Nešlo ale o klasickou procházku po jednotlivých monumentech současné architektury, ale spíše o pochopení do „politiky místa“.