PODOLSKÁ VODÁRNA | STAVBA DVACÁTÉHO STOLETÍ

Za klasicky pojednanou fasádou se klenou možná tak trochu paradoxně parabolické oblouky, které vznikly díky spolupráci architekta se statiky Bedřichem Hacarem a Františkem Kloknerem. Rozdílnost interiéru a exteriéru nepůsobí ani tak rušivě jako spíš překvapivě. O vodárně v Podolí se často mluvilo jako o "chrámu vody". Toto označení vzniklo zřejmě hlavně díky historizujícímu vzhledu, ale při pohledu na monumentální oblouky nad halou filtrace vás ani nenapadne od tohoto přirovnání ustoupit.VODA PRO PRAHUPraha byla v devatenáctém století zásobována ze čtyř vodáren: Staroměstské, Štítkovské, Novomlýnské a Malostranské. V padesátých letech přibyla ještě vodárna Žofínská. V průběhu celé druhé třetiny století byly dřevěné roury nahrazovány litinovými potrubími. Komise, která měla kontrolovat stav kvality vody, byla zřízena v roce 1971. Podle jejího průzkumu nebylo vody dostatek, takže v osmdesátých letech vznikla další vodárna v Podolí. Díky ní se postupně začaly rušit veřejné kašny a zdokonalilo se zavádění pitné vody přímo do pražských domácností. Kvalita této vody však nebyla zcela uspokojivá, a když byla roku 1911 do pražské vodovodní sítě puštěna pitná voda z vodárny v Káraném, zazvonil staré podolské vodárně umíráček. Její provoz byl zastaven, zařízení prodáno a stavba zbořena v roce 1922, aby uvolnila místo pro novou vodárnu. Prudký hospodářský rozvoj ve dvacátých letech pochopitelně znamenal pro více jak půlmilionové město i stále větší nároky na množství i kvalitu vody.ARCHITEKTONICKÁ SOUTĚŽZ architektonické soutěže na areál skládající se z administrativní budovy, strojovny a dvou filtračních budov vyšel vítězně projekt architekta Antonína Engela. Filtrační budovy byly mohutné a autor se tu potýkal s problémem osvětlení. Navrhl proto kromě velkých oken po celém obvodu stěn ještě horní, stupňovitá střešní patra. Konstrukce byla v soutěžním projektu nesena 72 sloupy. Díky úzké spolupráci s inženýry, kterou Engel sám zdůrazňoval a pokládal za důležitou, byly izolované vertikální podpory nahrazeny působivým systémem parabolických oblouků o rozpětí 24metrů. Vznikla tak obrovská hala s rozměry 60 X 24m.ANTONÍN ENGEL Antonín Engel (1879-1958) se narodil v Poděbradech, kde také postavil zdymadlo s vodní elektrárnou (1913-18). Architekturu vystudoval na české technice u Jana Kouly a na německé u Josefa Zítka. Obě školy ukončil současně roku 1903. Tentýž rok díky stipendiu města Prahy procestoval Německo a Belgii. V letech 1905 až 1908 byl žákem proslulého Otto Wagnera na vídeňské Akademii výtvarných umění. Za svůj projekt ideální úpravy Letné získal roku 1908 Římskou cenu, což mu umožnilo seznámit se detailně s italskou antickou a renesanční architekturou. PEDAGOGICKÉ PŮSOBENÍV Praze si otevřel vlastní ateliér roku 1909 a již za tři roky se stal profesorem na průmyslové škole stavební. Za deset let začal jako nástupce Antonína Balšánka se svou pedagogickou činností na ČVUT (1939-40 byl zvolen rektorem), kde založil Ústav stavby měst a nově zavedl přednášky z urbanismu. V této době, tj. ve dvacátých letech, byl také členem Státní regulační komise pro Velkou Prahu. Kromě pedagogické činnosti rovněž pravidelně přispíval především do Stylu a v roce 1920 byla vydána jeho Praha v půdorysném a obrazovém vývoji, roku 1939 Náměstí vítězství v Praze-Dejvicích. Určitě stojí za zmínku, že jeho žáky byli B. Frágner, K. Honzík, E. Linhart a V. Obrtel.ARCHITEKTONICKÁ TVORBAJako snad každý český architekt dvacátého století se několikrát účastnil soutěže na Staroměstskou radnici (roku 19109 získal první cenu), mezi jeho díla patří kromě již zmíněných staveb podolské vodárny a zdymadla v Poděbradech projekt Vítězného náměstí s realizací obytných budov a budovy generálního štábu, budova rektorátu ČVUT a VŠCHT (1923-27, s S.Ondřejem), Masarykova kolej (1927), Ministerstvo železnic (1927-31) a také urbanistické studie pro Prahu či Poděbrady. Antonín Engel je také autorem úpravy bývalé sněmovny v Rudolfinu na koncertní sál.Engelova tvorba je sice novoklasicistní, ale na rozdíl od staveb devatenáctého století je "čistší", mnohem lapidárnějších tvarů, nadčasová. Ačkoliv tato poměrně konzervativně se tvářící architektura tvořila v době svého vzniku stylový protiklad k moderně nebo funkcionalismu, nedá se jí v žádném případě upřít jisté souznění a podobnost s touto architekturou jak v celkovém uspořádání objemů, tak i v detailu. Engel přetavil klasické tvarosloví do jednoduchých tvarů adekvátních tvorbě té doby.Antonín Engel se také ve čtyřicátých letech zapojil do tehdy velmi ožehavé a pro další vývoj důležité diskuze o monumentalitě v moderní architektuře, kterou vyvolali zastánci funkcionalismu. V českém prostředí se tato problematika rozebírala na půdě Spolku inženýrů a architektů (SIA). „Nejde tedy vnější nápodobu, jde o ducha, o výraz.Vrátí-li se architektura k některým hodnotám ze své velké minulosti, ovšem správně chápaným a nově interpretovaným, nebude to znamenat její pokles, ale její vzestup. Pak také může vzniknout nový klasicismus ve smyslu návratu k harmonii a rovnováze ducha. Pak se dostaví opětné nastolení duchovních hodnot, bez nichž není pravého umění.“BEDŘICH HACAR A FRANTIŠEK KLOKNEROběma těmto pánům přísluší tituly stavební inženýr, profesor ČVUT, akademik ČSAV a zakladatel Výzkumného a zkušebního ústavu hmot a konstrukcí stavebních. Bedřich Hacar (1893-1963) a František Klokner (1872-1960) prosadili pro stavbu podolské vodárny parabolické oblouky namísto sloupů, Hacar pak vypracoval statický výpočet a detailní návrh. Výzkumný ústav se Klokner snažil založit už od počátku druhého desetiletí, státní autorizace se však tato instituce dočkala až v roce 1924. Právě František Klokner se stal jeho prvním přednostou. Ústav se od počátku zaměřil na nové materiály, tj. beton a železobeton. Právě tady se stanovovaly a ověřovaly nové normy a předpisy. Klokner kromě výzkumu a pedagogické činnosti působil také jako znalec při řešení obtížných stavebních otázek na velkých stavbách.Bedřich Hacar publikoval řadu vědeckých prací týkajících se ocelových, betonových i skořepinových konstrukcí nebo přesunování staveb. Rovněž navrhl statické řešení rekonstrukce emauzského kláštera, konstrukci obnovené Betlémské kaple, železobetonovou konstrukci pro právnickou fakultu v Brně nebo plavecký stadion v Podolí.STAVBA VODÁRNY A FILTRAČNÍ STANICEPrvní etapa výstavby spadá do rozmezí let 1922-28. Realizována byla pouze jedna ze dvou filtračních stanic (ta severní) a dvě menší budovy areálu: administrativní a strojovna. Když byla nová filtrační stanice v roce 1929 uvedena do provozu, zařadila se mezi naše největší železobetonové stavby. To, že Engel použil ve své podstatě velmi jednoduché a jasné uspořádání budov, umožnilo její celkem bezproblémovou dostavbu o tři desetiletí později. V průběhu této doby se samozřejmě posunul vývoj technologií, který musela architektura respektovat. V druhé části vodárny (1953-56) vznikl právě z tohoto důvodu věžovitý kubus (umožňující nutný větší výškový spád) s valbovou střechou. Nicméně základní geometrické rozvržení plně koresponduje s původní architekturou. Kvůli neustávajícím požadavkům na větší výkonnost a kvalitu byl komplex neustále přestavován a oficiálně hotov po stránce technologické i architektonické až v roce 1965, tj. sedm let po smrti Antonína Engela. Podoba stavby byla ale poněkud pozměněna, namísto původních oken byly použity sklobetonové tvárnice. Na průčelí bylo umístěno jedenáct soch (Vltava a její přítoky).REKONSTRUKCE V DEVADESÁTÝCH LETECHOd poloviny padesátých se přes třicet let neudělalo nic pro rozvoj vodárny, takže původně technicky dokonalá stavba začala chátrat a začal hrozit její výpadek. Rokem 1992 začala její rozsáhlá rekonstrukce, dokončená v roce 2000. V současné době je provoz snížen a podolská vodárna představuje pro město rezervní zdroj pitné vody. Kromě zlepšení kvality upravované vody a snížení negativních vlivů na životní prostředí přišla na řadu i architektonická stránka areálu. Při výměně technologie byly nutné stavební úpravy objektů. Aby byl zachován výraz, který Engel podolskému komplexu vtiskl, byli přizváni architekti Navrátil, Páv a Frýdecký. Mělo se také změnit osvětlení, stanovit barevné řešení nebo zvolit nové využití prostor, které vznikly s odstraněním zastaralého zařízení. Během této rekonstrukce byly i odstraněny skleněné tvárnice, takže dnešní členitá okna respektují původní projekt. O tom, že genius budovy byl zachován, svědčí i fakt, že okna kromě budovy filtrace u ostatních objektů původně nebyla vůbec, což by návštěvník bez znalosti dokumentace nepoznal. Podle návrhu architekta Martina Tröstera a akademického malíře Jiřího Hanžlíka vznikla také muzejní expozice, která však existovala již od padesátých let; exponáty byly vystaveny v budově Pražských vodáren na Národní třídě. Svým exteriérem s Engelovou architekturou dobře koresponduje, což se nedá tvrdit o podivném solitéru vrátnice. Rekonstrukce vodárny byla také oceněna primátorem hlavního města Prahy za mimořádně kvalitní obnovu architektonického díla realizovanou v desetiletí 1989-1999. Další informacewww.pvk.cz