PICASSO V ALBERTINĚ | Malen gegen die Zeit

Albertina22.9.06 – 7.1.07otevřeno denně od 10 do 18h, ve středu až do 19h, vstup 9 €, katalog výstavy 29 € www.albertina.at Spiess s PicassemPicasso před svým dílemPoslední dekáda Picassovy tvorby je svým způsobem syntézou jeho díla ze všech jeho etap od Modrého období po kubismus, neoklasicismus či surrealismus). Werner Spies se pokusil o nové zhodnocení umělcovy pozdní tvorby. Picasso nebyl tím, který sledoval dobové trendy, ale naopak je sám vytvářel. Narážel tudíž po celý život nesčetněkrát na nedostatek pochopení ze strany přátel i kritiků umění. Zatímco u jeho Slečen z Avignonu se to zdá ještě pochopitelné, u děl vzniklých o půl století později se z našeho pohledu už docela těžko hledá důvod k jejich odmítnutí. Pro Picassovu malbu vzniklou v poslední dekádě jeho života v novém ateliéru v Mougins se nejlépe hodí slova jako divoká nebo zkratka.Kromě velkých pláten, která kurátor rozčlenil nikoliv chronologicky, ale tématicky, tu jsou rovněž netradičně pojaté sochy (jsou sice prostorové, nicméně je to například profil, na kterém je namalována tvář z obou stran, takže iluzi trojrozměrnosti vytváří opět malba), a především grafika. Ta totiž vytváří obdivuhodnou protiváhu k malbě monumentálních rozměrů, výrazné barevnosti a již zmiňovaným zkratkám. Grafické listy jsou sice stejně emočně vypjaté a působivé, vyznačují se však oproti malbě precizností. Zajímavá je také samotná technika, mile překvapí i velké množství. V první polovině sedmdesátých let Svytvořil Picasso dva velké cykly, první obsahoval téměř 350 grafických listů (berte v potaz, že Picasso byl ročník ´81 předminulého století!). Nápady se v jeho díle většinou objevily zpracované v mnoha variantách v kresbě, pak teprve v ostatních technikách. Tušové kresby štětcem či úhlem jsou charakteristické svou spontaneitou a hlavně prozrazují velmi jistou ruku umělce i ve vysokém věku. V grafice, kresbě tužkou, pastelkou nebo perem je naopak pedantsky dotažený každý milimetr. Hlava ženy (Jacqueline s žlutou stuhou), 1962Židle, 1961, pomalovaný kovový plátSoubor 347, list 290, 21.-22. srpna 1968Ženský akt s puttem a kohoutem, 20. září 1967Motivy, které vždy spojují malby v jednom sálu (a těch je požehnaně), nejsou nijak neobvyklé, ale málokterý umělec jim vtiskl tolik prudkosti, vitality a přitažlivosti. Často se jedná o protikladné dvojice, vyjadřující polaritu stáří a mládí (Picassovo pozdní období se také nazývá podle jména jeho o 45 let mladší manželky Jacqueline, jejíž slavný portrét zde rovněž naleznete), krásy a ošklivosti, únavy a chuti do života... Jsou to páry: nafoukaný malíř, zároveň užírající se pochybnostmi, modelem mu stojí jemná a nevinná dívka, stejně tak jako je vyzývavá... Venuše s Amorem – bohyně jako smyslná kráska nebo nadživotně mohutná ženská postava deroucí se z rámu obrazu, Kupid jednou jako přitažlivý či milý hošík, podruhé jako spíš přírodě nevyvedený trpaslík... Venuše a Kupid, 13. prosince 1968Rodina, 30. září 1970Výstava začíná parafrázemi, kterými se Picasso rád zabýval - od děl Lucase Cranacha přes Poussina, Velázqueze, Delacroixe až po Maneta a jeho slavnou Snídani v trávě. Během čtyř let, téměř století po vzniku tohoto dodnes uhrančivého obrazu, vytvořil Picasso 27 maleb a přes 15 kreseb a tisků a rovněž i několik soch inspirovaných skupinkou oblečených pánů a kontrastně nahých dam pod stromy. Po místnostech věnovaných portrétům tu jsou scény z ateliéru malíře - umělec s paletou pozoruje za stojanem svou modelku. Tyto dvojice se táhnou Picassovou tvorbou jako červená nit, ke konci života se však dostávají stále více do popředí a dostávají symbolický význam. Vyjadřují rozdíl mezi skutečností a iluzí, tedy mezi životem a uměním, stejně tak ale také vztah muže a ženy. Svačina v trávě, 27. února 1960Malíř a jeho modelka, 3.-8. srpna 1963Zajímavou skupinou jsou samozřejmě i Venuše s Amorky, smyslné akty, ale ještě více zřejmě zaujmou méně očekávané obrazy a motivy. Tím jsou toreadoři a mušketýři. Představují rozporuplnost člověka-umělce, jsou to totiž postavy vědomé si své síly, sebevědomí, kuráže, a zároveň bojující se svou křehkostí a směšností. Když si k tomu doplníte, že Picasso maloval tyto obrazy mezi svými osmdesáti a devadesáti lety a byl dvakrát tak starý jako jeho manželka Jacqueline, je nadmíru jasné, že čerpal ze svého života, ze svých vlastních pocitů a pochybností. ortrét s kordem a květinou, 2. srpna, 27. září 1969Žena s polštářem, 10. července 1969Ve spojení zátiší s Picassovým jménem vám v hlavě naskočí asi jen ta kubistická. V Albertině jsou vystavená rozměrná, velmi expresivní plátna, zřetelně inspirovaná holandskými zátišími s mořskými živočichy i číhající kočkou. Budete-li se soustředit na jakoukoliv část obrazu, napadne vás, v jakém asi stavu Picasso maloval, kam pospíchal?! Za jak dlouho byl s obrazem hotov, proč si nedal proboha o trochu větší práci s rozetřením barvy? Chápete rozpaky okruhu jeho vrstevníků a kritiků. Možná nakonec budete souhlasit s jejich názorem, že je to projev umělcovy senility. Pak si ale obraz prohlédnete, podíváte se na něj jako na celek a je vám jasné, že tohle mohl namalovat jen ten, k jehož jménu se často připojovala slova genius nebo největší malíř dvacátého století. Dvě přítelkyně, 20.-26. ledna 1965Zátiší s kočkou a humrem, 23.října, 1.listopadu 1962Ženský akt s ptákem a hráčem na flétnu, 9. listopadu 1967Picasso si byl vědom, že mu tato označení přísluší, stejně tak ho ale trápil jeho věk, který mu bránil v možnosti další desetiletí se věnovat výtvarnému umění. Bojoval proti stáří malbou, dynamickou, rychlou. Nebyla to ale nedotažená plátna, jak se na ně většinou pohlíželo. Tato výstava by měla být vlastně rehabilitací Picassova pozdního díla. Díky velkému množství výpůjček (ze šedesáti sbírek!) se shromáždil dostatek artefaktů na vytvoření poměrně celistvého obrazu této etapy Picassovy tvorby. Po znovuotevření Albertiny je podle jejího ředitele Klause Albrechta Schrödera tato výstava srovnatelná pouze s výstavou díla Rubense před třemi roky a Dürera o rok později. Pokud váháte, tak zbytečně. Výstava za návštěvu opravdu stojí!