Památník Jana Palacha – zvláštní ocenění I

Avšak až dvacáté výročí jeho oběti znamenalo počátek konce nesvobody. Palachův týden a rok 1989 je tak posledním železným plátem. Za ním Cesta národa vrcholí „Zrcadlem minulosti“, ve kterém se odráží tvář každého návštěvníka Památníku.

Přetvoření domu na Památník Jana Palacha

Pozemek domu Jana Palacha se dvěma novými stavbami. Těžká dominující hmota symbolického Památníku na místě Palachova domu a lehká stavba Pavilonu s expozicí. Vztah těchto dvou nových objektů člení volnou plochu pozemku na dvě odlišné části: na jihu otevřenou vstupní část, přes kterou návštěvník přichází ke vstupům do obou objektů, a na stinné, uzavřené kontemplativní atrium – „Zahradu svobody“.

Památník na místě Palachova domu – symbolická část

Svou strukturou je Památník jiný dům. Jak navenek, tak i uvnitř.

1948 – 1968/69 – 1989

Po dvaceti letech od komunistického puče se společenský systém pomalu začal uvolňovat a byla tu příležitost k jeho reformám. Vpád vojsk však znamenal opět pozvolné utahování šroubů systému. Úplně obyčejný, a přesto jiný dům. Vyšel z něj mladý Jan, aby svým neobyčejným činem probudil národ z počínající rezignace na společenské poměry. Politický vývoj se však postupně opět „normalizoval“ a následovalo dalších 20 let nesvobody, než se systém v roce 1989 rozpadl.

Památník Jana Palacha převádí do symbolické, fyzicky uchopitelné formy těchto 2 × 20 let, které jednoznačně poznamenaly generace českého a slovenského národa. Činí tak formou intenzivního působení na smysly člověka. Jak na kolemjdoucího, tak na návštěvníka Památníku. Působí, ať už je návštěvníkova znalost tématu nízká, či podrobná.

Obraz první, rok 1948: Vstupuji do železných útrob Památníku v jediném volném místě v jeho boku. Jiná akustika, jiné mikroklima, jiné světlo. Dlouhým příčným průchodem, „Cestou národa“, procházím skrz jednotlivé těžké pláty kovu. Okolní svět jen tuším. Vidím jen jednotlivá travé oblohy nade mnou. Každá z těsných bočních uliček končí jen úzkým otvorem v železné oponě, kudy prosvítá náznak dění kolem. I když tuším přítomnost ostatních návštěvníků, v jednotlivých uličkách jsem sám se svými pocity. Dvacet travé, dvacet uliček, dvacet let.

Obraz druhý, rok 1968/69: Cesta národa se nepatrně rozevírá a… končí. Kupředu už nelze pokračovat. Jen výstižný citát o činu Jana Palacha a světlo, proudící z otvoru nad hlavou v poslední čelní stěně. Musím se obrátit a jít zase zpět. Dlouhá perspektiva průchodu snad končí světlem na jeho konci…

Obraz třetí, rok 1989: Procházím otvorem v posledním plátu. Po čtyřiceti letech světlo, koruny stromů, zpěv ptáků. Cesta končí mohutnou deskou „Zrcadla minulosti“ v „Zahradě svobody“. V odrazu vidím sebe.

Zahrada svobody – kontemplační část

Jedna ze dvou nezastavěných ploch na pozemku. Uzavřené klidné atrium se stínem korun tří stromů. Lavičky pod nimi s výhledem na siluetu Památníku. Tráva prorůstá mezi dlážděním z oválných kamenů, jejichž křivky porušují pravoúhlou pravidelnost prostoru.

Zde přemýšlím, co pro svou Obec, pro svůj národ může učinit jedinec, aby se vyhnul byť jedinému roku nesvobody… A také, co pro to mohu učinit já sám.

Pavilon – edukační část

Jednopodlažní objekt, poskytující zázemí expozici a návštěvníkům. Jednoduchá lehká stavba zahradního pavilonu, rozdělená na zděnou část zázemí a na dřevěnou část s výstavou směrem do zahrady. Na rozdíl od dominujícího, symbolicky a emočně působícího Památníku je Pavilon stavbou nedominující, racionální a jednoduchou.

Přes krytou terasu se vstupuje do foyer, orientovaného okny na sever do „Zahrady svobody“. Z foyer je přístup jak do zázemí (šatna, WC, kancelář…), tak především do výstavního sálu. Výstavní sál je jeden univerzální prostor – prostor pro výstavu i prostor pro práci se skupinou. Tento koncept je úsporný, umožňuje variabilní uspořádání sálu (bez židlí / s židlemi / s židlemi a stoly) a také žádoucí přímý kontakt skupiny pracujících studentů s výstavou. Sál je orientovaný okny na Památník.

Koncept expozice je jednoduchý, její výraz střídmý, civilní, nekonkuruje výrazné atmosféře železného Památníku. Forma expozice vychází z 2D povahy většiny vystavených předmětů – fotografií, plakátů a multimédií.

Hlavními prvky konceptu expozice jsou:

Palachova zeď; 11 metrů dlouhá stěna s „mozaikou“ předmětů, které chronologicky dokumentují dobu a život Jana Palacha (fotografie, hesla, plakáty, texty, dotykové obrazovky s audiovizuálními dokumenty) Jan; dominantní prostorový artefakt, plastika postavy mladého člověka od sochaře O. Zoubka, jako protiváha Palachovy zdi stěna pro promítání v čele místnosti portréty a medailonky všech členů Palachovy rodiny na stěně členěné okny k potoku průhled na železný Památník východní prosklenou fasádou

Stavební a technické řešení

Bourané a ponechané objekty

Stávající objekty na pozemku budou odstraněny (garáž, dílna, přístavba). Odstraněn bude i obytný dům, který, i přes svou hodnotu „paměti místa“, je dnes do značné míry neautentický a jeho stavebně-technický stav se blíží havarijnímu. Nově navržený objekt Památníku však respektuje objem a proporce hlavní hmoty i půdorysné osazení na pozemek.

Ponechaná bude funkce i výraz vstupní branky a oplocení v cípu pozemku, stejně jako stávající vzrostlý strom před jižní fasádou domu.

Památník a Pavilon

22 ocelových plátů Památníku bude osazeno na základové železobetonové desce; každý plát má půdorysné rozměry cca 6,4 × 0,1 m, s bočními stěnami do výšky 2,5 m, s hřebenem ve výšce cca 6,4 m. Světlá vzdálenost mezi pláty je cca 0,85 m, šířka „Cesty národa“ cca 1,0 m. Materiál plátů – ocelový plech s řízenou korozí (Corten) na rámové ocelové konstrukci. Použitý materiál posílí syrovou geometrii a výraz objektu a také jeho bezúdržbovost. Pochůzí plochy budou z česaného betonu.

Jednopodlažní hmota Pavilonu je výrazově rozdělena na dvě části, kryté jednotnou horizontálou extenzivní zelené střechy. Zadní část zázemí je zděná, přední, výstavní část je dřevěná (sloupky s horizontálním zavětrováním, strop z obousměrných lepených nosníků). Světlá výška místností cca 2,8 m, výška nosníků cca 50 cm, největší rozpětí 7,8 m. Vytápění Pavilonu je uvažováno teplovodní, plynovým kotlem nebo tepelným čerpadlem (zemní vrt).

Venkovní plochy

Volné plochy pozemku budou řešeny tak, aby sjednocovaly výraz areálu a příliš na sebe nepoutaly pozornost. Projekt uvažuje s kamennou dlažbou s prorůstající travou v celé ploše pozemku. Poměr řezaných kamenů a trávy je různý, podle provozní zátěže v tom kterém místě pozemku. Přes tento koberec se pak rozvine křivka vstupního chodníku a linka terasy před vstupy do Památníku a Pavilonu (česaný litý beton).

Hodnocení poroty

Podstatou návrhu je vytvoření nového Památníku na místě původního Palachova domu. Abstrahovaná objemová hmota někdejšího domu je symbolicky transponována do dvaceti nových štítových desek z kovových plátů, které reprezentují časový úsek 20 let před Palachovým činem a let po něm. Expozici v tomto Památníku – symbolickém domě doplňuje konvenčně řešený edukační výstavní pavilon se zázemím a meditační Zahrada svobody. Řešení je jednoduché a přehledné s dominancí dvou novostaveb, které svým různorodým architektonickým řešením vytvářejí záměrný kontrast. Řešení je emocionálně působivé v poloze architektonicky-výtvarného gesta, ale dle názoru poroty je kontrast obou novostaveb v kontextu místa příliš silný až rušivý. Vlastní Památník v reálném pohledu uživatele bude spíše nepřehledným a těžko uchopitelným násilně rozbitým prostorem, který představu tvůrců o uličkách a komůrkách symbolizujících vývoj mezi léty 1948–1989 jen těžko naplní. Dřevěný pavilon není architektonicky příliš invenční a ne zcela šťastně spojuje expoziční prostor s edukačním sálem. Porota oceňuje originální řešení i komplexní ideovou, architektonickou a uměleckou kvalitu návrhu, ale upřednostnila jiné návrhy, které jsou ve finální realizační podobě přesvědčivější při řešení konkrétní prostorové souvislosti parcely s klíčovou otázkou autenticity místa a Palachova odkazu.