Památník Jana Palacha – 2. místo

Být běžným občanem, naslouchat a jít s davem se neshoduje s postojem člověka, jakým je Jan Palach.

Palachův vývoj a přemýšlení má pevné základy v rodině, studiu na gymnáziu a na fakultách v Praze.

Velmi dobře vnímal danou dobu, se kterou nesouhlasil.

Nespokojenost s poměry ho vedla k dlouhému hledání a zvažování cesty k probuzení okolí, společnosti.

Touto cestou je i Památník. Rodný dům se mění v labyrint. Palachovou cestou z labyrintu bylo přeskočení bariéry ohně. I zde tento čin udává směr návštěvníkům, možnost přemýšlet a dostat se z labyrintu na světlo.

Charakteristika Památníku

Památník Jana Palacha ve Všetatech je součástí jeho rodného domu. Památník je koncipován jako labyrint znázorňující jeho cestu k činu sebeupálení.

Vstupujeme dveřmi ve stěně ulice Smetanova. Dostáváme se do haly, kde si můžeme zanechat oblečení. Dále vstupujeme do Památníku. Cesta nás dovede do druhého patra, ze kterého pak sestupujeme dalším schodištěm na úroveň 1.NP. V závěru se dostaneme k symbolickému místu Palachova činu, který nás pak směřuje k východu do zahrady.

Následně můžeme přemýšlet a odpočívat v zahradě či navštívit expozici. Expoziční pavilon uzavírá zahradu a vytváří pomyslný ambit. Expozice je řešena pomocí vizuálních prostředků. Jimi jsou videa video-obrazy a světelné efekty. Každý z návštěvníků při vstupu obdrží audio přístroj, z kterého se dozvídá informace individuálně.

Vstupní část

Obsahuje halu-recepci, toalety, zázemí personálu a objektu a kancelář.

Památník

Původní dům je rozšířen a upraven na dispozici labyrintu. Bezbariérovost provozu zajišťují dveře na čip, které pomohou přeskočit druhé patro a pokračovat v prohlídce. Suterén slouží jako technické zázemí.

Expoziční pavilon

Jedná se o jednoduchou přízemní stavbu přizpůsobenou provozu expozice.

Zahrada

Tu vymezují stěny okolních objektů.

Hodnocení poroty

Návrh jednoznačně naplňuje zadání ve smyslu výrazného připomenutí a reflexe Palachova odkazu. Památník je koncipován jako labyrint znázorňující Palachovu cestu k činu sebeupálení. Jeho základní myšlenkou je vytvoření jakéhosi symbolického monumentálního kenotafu, jehož součástí bude pouze vnější slupka někdejšího rodinného domu obtisknutá ve vnějším plášti monumentálního trojúhelníku nové budovy Památníku situované logicky v cípu parcely. Veškerý emoční náboj expozice je koncentrován do několikapodlažního labyrintu s promyšleným scénickým osvětlením evokujícím cestu ke světlu jako cestu k uvědomění a poznání.

Koncept projektu porota ocenila jako mimořádně silný, přesvědčivý a ve své pádnosti jednoznačně pochopitelný. Zvolené řešení volí robustní architektonickou a sochařskou formu a zcela vědomě přitom rezignuje na redundantní výklady a expoziční prezentace. Až archetypální oslava činu a oběti přináší však podle názoru poroty zásadní změnu urbanistické situace nad únosnost místa v jeho historickém a současném urbanistickém kontextu. Stručná průvodní zpráva nebyla porotě oporou při interpretaci ne zcela srozumitelného a jasně čitelného grafického vyjádření. Při úvahách o možné realizaci vzala porota v potaz problematické a vzhledem k místním podmínkám nereálné umístění části zázemí do nově vyhloubeného suterénu i vzhledem k objemu razantní betonové novostavby uvažovanou ne zcela reálnou celkovou cenu za realizaci. Při komplexním posuzování všech návrhů posuzovaných v soutěži porota konstatovala vysokou komplexní ideovou, architektonickou a uměleckou kvalitu návrhu a po obsáhlé diskuzi dospěla k názoru upřednostnit návrh jiný, který lépe a komplexněji naplnil požadavky zadání a přesvědčil o reálnosti a ekonomické přiměřenosti svého konceptu.

spoluautor: Ing. Jiří Rozkovec