Památková ochrana pražských sídlišť?

Nad tématem, kam se pomalu, ale radikálně a nenávratně vytrácí duch běžné sídlištní architektury 70. a 80. let, jsem se zamýšlel již v minulosti. Jaké ale vybrat? Jak je skloubit se současným životem? Jak postupovat v těch nejkonkrétnějších případech?

Rostislav Švácha psal před deseti lety o mizení běžné bytové architektury a především urbanismu 60.-80. let 20. století. Švácha v té době navrhoval vybrání několika sídlišť, které by se staly rezervacemi normalizační architektury a ostatní by byla volně rekonstruovatelná a adaptovatelná. Standard bydlení se neustále zvyšuje a je tedy nutné panelová sídliště zateplovat a přestavovat; umakartová jádra jsou dnes měřítkem životního nepohodlí.   Jako jediné reprezentativní sídliště navrhoval Švácha sídliště Novodvorská, neboť „vykazuje určité architektonické a urbanistické kvality“. Podívejme se tedy po téměř deseti letech, kam se ochrana památek „hnula“.   Momentálně se připravuje úprava prostoru před Kulturním domem Novodvorská. V 70. letech celkem vzdušně navržená odpočinková zóna v postmoderních hranatých tvarech se má změnit v prostor s naprosto stejným účelem i vybavením, jen přeskupený do nelogických kruhů. Tato přestavba se jeví velice nedomyšleně. V neposlední řadě zničí dobovou estetiku, včetně několika plastik a genius loci, který si už toto místo stačilo vytvořit. Genius loci architektury 70.-80. let není žádné heretické označení, uvědomme si, že Max Dvořák, nestor památkové péče, se na začátku století vyjadřoval o 30 let staré sídelní architektuře jako přirozené a vyhovující a vyzdvihoval její genius loci.

Jak má tedy dnešní památkář postupovat? Především by měl ve vybraných lokalitách upustit od přemalovávání paneláků na nelogické tóny, měl by dodržovat původní estetický ráz – tedy tlumené barvy. Neplatí zažitá myšlenka „protisídlištních“ snah konce 80. let, že paneláky jsou šedivé. Architekti ve své době se snažili barvu zapojit – především ve výplních v pásech mezi okny, deskami kryjícími balkóny či čelní stěny bez oken opatřovali sytou barevnou škálou, ornamenty s čísly popisnými. Na veřejných místech (kulturní domy, obchody, školy) by určitě měly být zachovány všechny mozaiky a nástěnné malby atd. Příkladný může být případ sídliště Ládví, které právě nese silné architektonické hodnoty a se stejným přístupem byl i renovován. Značné úsilí o renovaci vyvinula skupina Ládví, která se zasadila o obnovení a renovaci některých původních veřejných plastik, odpočinkových zón (rybníčky, parky) a dalšího původního mobiliáře. Často vídáme přístup, že nemá smysl obnovovat původní prvky veřejného života, protože jsou stejně nefunkční. V tomto směru by ale památková ochrana měla udělat první krok a pokusit se o její zprovoznění a udržení. Těmito jednotlivými na první pohled detailními kroky můžeme dospět k obnovení sociální identity sídlišť a změnit je v živé periferie namísto dosavadních neútulných nocleháren. V této souvislosti dodejme, že poznání sídlištní architektury a z ní plynoucích paradigmat budoucí památkové ochrany je nejen na dějinách a dějinách architektury, ale především oborech jako sociální geografie a demografie, kde studie na toto téma již několik desetiletí probíhají.

Co se týká bytů, nejčetnějším požadavkem je jistě přestavba jádra. V tomto směru vykonala velkou část práce výstava Husákovo 3+1, která přenesla typický byt 3+1 ze 70. let do galerijního prostoru a nepřímo tak z něj učinila „umělecké dílo“ hodné svého místa ve vývoji bydlení a architektury. Podobným způsobem by mohla proběhnout konzervace koupelnového jádra – přenesení do muzeí a následné rekonstrukce – vyzdění.   Materiály by měly být zachovány, opět s důrazem na původní především estetický účin (zachování barevnosti…)   Další požadavek je bezesporu zateplování. Zde mohou být opět příkladem některé objekty na sídlišti Ládví, které ač zatepleny, duch originality byl jakž-takž dodržen – opět jsme v pokušení nad prokletými pestrobarevnými vzorníky renovačních firem. Balkony byly zachovány, natřeny a krycí desky byly vyměněny za nové, materiálem, velikostí i barevností podobné původním.   Výměna oken by měla probíhat dle stávajících regulí u výměny oken na památkově chráněných objektech – tedy výměnu povolit, ale trvat na zachování počtu a tvaru původních dílů a masivity rámů.    Památkář by se měl vyhnout všem výstřednostem a „velkopanským“ požadavkům některých obyvatel, kteří jsou schopni ze svých sídlištních obydlí vytvořit repliku např. havajského lufthausu s estetikou seriálu Beverly Hills. I ty památkově chráněné objekty by měly být obyvatelné a měly by se stát jednoduchými příbytky nižší střední třídy. Obnovíme-li u vybraných objektů původní estetiku, urbanistické vymoženosti a vztahy, doplníme dobové praktické nedostatky (zatékání, průvan, nedoléhání oken atd.), budeme se divit, jak jednoduché a moderní bydlení máme.