PACOV | PŘEDNÁŠKA JOSEFA PLESKOTA

Nevím, jak se uvést, začal Pleskot něžně. Existují květiny exotické a obyčejné. Vlado trhá ty exotické, já ty obyčejné. Přítomní si pravděpodobně nemohli přát výstižnější srovnání. V poslední době vidím architekturu naopak – nejde o to, co postavím, ale o to, co zbude. Za dům vás nikdy nepochválí. Stavba vždy znamená rušit, mlátit, obtěžovat. Ale zůstává něco, co nemá hmotný charakter, a to, když se povede, tak vás za to pochválí. Následovalo představení deseti projektů, které mají jednoho společného jmenovatele – totiž veřejný prostor, nebo obecněji slovy Josefa Pleskota – to, co zbude. Přednáška byla koncipována jako série inspirativních postřehů, a ti, kdo na přednášku dorazili, určitě nebyli zklamáni.

Metrostav

Architektura vzniká srážkou vlaků, je třeba usmířit chaos, uvedl Pleskot komplikované urbanisticko-architektonické souvislosti plánované budovy Metrostavu. Na jedné straně je tu automat Svět, kam chodili Hrabal, Boudník, nebo Bondy, pak roztodivná zástavba z 19. století, architektura 20. let i novostavby. Dále je tu zvykové právo diagonálního průchodu a nelze pominout ani fakt, že se jedná o zátopovou oblast. Vlado umístil svůj dům v záplavové oblasti o metr výš, my o tři metry, navázal Pleskot na Milunićův komentář stavby, ze které bylo třeba vymetat po povodních bahno pouze z přízemí. Metrostav byl chápajícím investorem, pochopil, že když do území vstoupím velkou hmotou, měl bych také něco udělat pro lidi, pokračoval, a dodal, že architektura je vždy politikum. Vzhledem k nízké hladině podzemní vody zabírají garáže pouze jedno podzemní patro, zato jsou navrženy ve značné ploše a nad nimi je park. Administrativa žije přes den a týden, ale ne v noci a o víkendu. Park se stal jedním z nástrojů, kterými bylo možno vyplnit časové mezery v rytmu místa. Spíš na okraj zazněla poznámka pro architekty ne nepodstatná. Týkala se širších souvislostí výstavby: Nuzná hospoda vedle zbohatla na obědech pro dělníky a teď do ní chodí na obědy páni z Metrostavu.Zazněla i narážka na úskalí věčného sporu mezi ideální architektonickou představou a investorským záměrem: Přesvědčili jsme pány z Metrostavu, že nezastavíme celou proluku. Za tento ústupek veřejnosti, který umožnil diagonální průchod parcelou, nabídl Pleskot lepší osvětlení kanceláří, neboť okna tím mohla být umístěná po třech stranách objektu, zatímco při kompletní zástavbě proluky by okna byla umístěna pouze do uličního prostoru a do dvora.Vzhled budov, zejména budovy A, pro níž jsou typické pásy markýz, byl obhájen stručně: Největším problémem moderních domů je přehřívání, neboť pláště jsou subtilní. Proto jsme u objektu A použili markýzy, u objektu B stahovací rolety.

Bytové domy v Litomyšli

Vlado povídal, že dům utrhl (budova Středočeské plynárenské), my domy spíš přivazujeme. Když jeden utrhává, tak druhý přivazuje, a tím je zachována rovnováha, uvedl Pleskot další projekt.Novostavby hodně plesniví – rychle se staví, rychle se stěhuje, hodně se topí, málo se větrá. Pavlačový dům má výhodu – obsahuje malometrážní byty, které mají příčné provětrání. Příčné provětrání je fenomén, který, jak bylo zdůrazněno, významně ovlivňuje kvalitu života, ale i trvanlivost architektury.

Úprava nábřeží řeky Loučné v Litomyšli

Litomyšl je malebné město s výborně zachovalým historickým centrem, které ovšem postrádá zeleň. V těsném sousedství centra se nachází rozlehlé sídliště, které sice zeleň nemá, ale mít ji může. Proto bylo jedním ze záměrů návrhu regulace říčky Loučné, která se v roce 2000 velmi rozvodnila, vytvořit v podstatě parkový prostor, kam by chodili i lidé z centra.Po povodních z roku 2000 stát přispěl městům značnou sumou na protipovodňová opatření. Některá města vytvořila zdi, jiná náspy a promenády – zde šly peníze na protipovodňová opatření zároveň na zvelebení veřejného prostoru. V rámci státního financování vznikl v Litomyšli například široký most, který propojuje sídliště s druhým břehem, kde se nalézají školy. Společnost je potřeba otevírat, odhalil Pleskot jeden z pilířů svého uvažování. Po úpravách nábřeží nám lidé ze sídliště řekli, že jsme jim objevili řeku. To pokládám za větší ocenění, než Evropskou cenu na nejlepší cihelnou stavbu (toto ocenění získal za průchod valem Pražského hradu).

Cesta z Opyše do Dolního Jeleního příkopu

První úsek je tvořen kameny posazenými v trávě. Chtěli jsme, aby vše bylo bezúdržbové. Jeden úsek bylo třeba překlenout. Vyrobil se nosník ve tvaru mostu, dovezl se, usadil, a je to. Tím, že pochozí část je tvořena příčnými šprušlemi, nemusí se most zametat, navíc voda bez problémů proteče. Kromě toho do Jeleního příkopu nesmí psi. Pan architekt Pleskot zavtipkoval: Je zajímavé, že psi po těchhle šprušličkách nechtějí chodit. V Jelením příkopu se nachází unikátní souvislý porost břečťanu, který jsme nechtěli přerušovat. Tímto omezením byl podmíněn výsledný návrh geniálně jednoduché konstrukce, kterou byli schopni kompletovat dva dělníci, aniž by porost břečťanu jakkoli zhuntovali. Lávka je položena na dvojicích kolíků, ty jsou po jedné straně delší a tvoří základ konstrukce zábradlí, na druhé straně končí pod lávkou a ta na nich přímo leží. Na této straně není zábradlí, neboť není kam spadnout, a když se spadne, pak je to radost, zavtipkoval něžně Pleskot. Samotná lávka je pak opatřena svlaky na délku kroku – lépe se jde nahoru a neklouže se dolů. Nejedná se sice o bezbariérovou cestu, ale v tomto případě to nebylo možné. Výhodu toho, že je lávka úzká, jsou také těsnější sociální kontakty – lidé se zdraví, dávají si přednost, a podobně.

Průchod valem Pražského hradu

Diskuse o valu v Jelením příkopu byla poměrně dlouhá a názory na to, co s ním, zasahovaly oba konce spektra – od jeho vytěžení (místo cesty na náspu by bylo třeba postavit most), až po zanechání valu ve stávající podobě. Nicméně převládl pocit, že propojení Horního a Dolního Jeleního příkopu je žádoucí. Havel říkal – lidi přijdou zespod a narazí na ten val, přivedeme je jen k tomu valu, který se nasypával až za Marie Terezie a rozdělil Jelení příkop na Horní a Dolní. I v případě 83m dlouhého tunelu se Pleskot s publikem podělil o zdroje své inspirace a zkušenosti, jichž nabyl během realizace. Podlaha je v polovině kryta pochozími rošty pod nimiž protéka potok Brusnice, takže voda je v tunelu přítomná opticky i akusticky, a přitom průchod zůstává maximálně široký. Snaha o minimalizaci klaustrofobických prostorů vedla k výslednému eliptickému tvaru – okrouhlý prostor nikde nezačíná a ani nekončí – není-li nikde kout, odpadá možnost opticky si odměřit rozměr. Cihly jsou zase tradičním materiálem příjemným na omak i na pohled. Nápad s sebou však nesl značná úskalí: Zedníci říkali, že jsme idioti, že to vyzdít nejde. Nakonec to zdili havíři, kteří pomáhali razit tunel.

Proutěná stezka v Horním Jelením příkopu

Pleskot se také v krátkosti zmínil o proutěné stezce v Horním Jelením příkopu. Jednotlivé stupně schodů jsou tvořeny propletenými vrbovými proutky, ty však dokážou velmi snadno zakořenit, a vytvoří tak samoregenerující se konstrukci.

Rekonstrukce zámeckého pivovaru v Litomyšli

Udržet řemeslníky, aby omítky nedělali rovně, je dnes problém, dřív to bylo obráceně, otevřel Pleskot další zajímavé téma. Mám rád, když to dělají obyčejní řemeslníci, a ne školení restaurátoři.

Přednáškový sál v pražské ZOO

Mám pocit, že fenomén střecha je fenoménem moderní architektury, a říkám to tady před Tebou, Vlado. Střecha je totiž u přednáškového sálu jedním z nejvýraznějších prvků i z toho důvodu, že značně přečnívá za půdorys vlastního sálu. Stálo to trošku víc peněz, ale získalo se mnohem víc prostoru, který jde využít od jara do podzimu, a to za to stojí. Střecha je vlastně jednou velkou betonovou taškou, padají na ni listy, úlomky větví, všechno tam tlí a hnije, chytají se mechy a lišejníky a tím se sám vytváří biosystém. Pokud je brouk schopen sednout na barák, pak je to dobrý barák. Pro odlehčení ještě zazněla jedna dobrá rada: Oblíbený skandinávský vtip je ten, že střechou proroste strom. Je to dobrý vtip a nikdy jím ve společnosti nezklamete.

Nové ústředí ČSOB v Praze-Radlicích

Jedná se o ohromný kolos (půdorysně 220x70 m) pro 2.500 lidí (pro srovnání, Pacov, kde se v rámci Letní školy architektury konala přednáška, má 5.000 obyvatel). Banka si vzpomněla, že opustí sídla v centru, a že se přesune na okraj. Vybírala místo, kde vede kapacitní městská doprava (tedy ne auto, ale metro), navíc v přírodě. Budova měla být z přírodních materiálů, aby uměla přirozeně stárnout, k tomu se zelenou zahradou na střeše. To byl důvod, proč jsme si řekli, že do té soutěže půjdeme, protože to nebude blbá administrativní budova. Výběr místa trval dlouho, ale pak se to rozjelo rychle a za rok a půl to bude stát. O terénní konfiguraci lze bez nadsázky říct, že tam vplouvá česká krajina do Prahy. Toho místa si všiml i Ch. N. Schulz v knize Genius Loci.

VŠUP v Praze-Ďáblicích

Nová budova VŠUP má vzniknout na místě skládky. Hezká myšlenka je však provázena komplikacemi, které architekt Pleskot na této přednášce taktně přešel, totiž že podal žalobu na ochranu osobnosti proti geochemikovi Michaelu Primasovi, ten totiž tvrdí, že jej Pleskot údajně vydíral v souvislosti s dokončením detailního průzkumu znečištění bývalé skládky ropnými látkami. Tuto zprávu uvedl web.dbm.cz 22.7.2004. Obec žádala, aby objektem, jenž má v Pleskotově návrhu půdorysné rozměry 70x70 m, procházela veřejná cesta. Soutěžní porota ve své zprávě ocenila vítězné soutěžní řešení následovně: Návrh je měřítkem úměrný okolní zástavbě. Budova se vůči okolí neuzavírá a svůj vnitřní život nezakrývá. Jasným způsobem vytváří požadovaný veřejný průchod z náměstí směrem k hvězdárně. Zajímavostí objektu je to, že je postaven na dvou osnovách rovnoběžek, které spolu nesvírají pravý úhel, takže ani v objektu se žádný pravý úhel nenachází.

Vinařský dům Popice

Popice se nalézají v Dyjsko-svrateckém úvalu na jižní Moravě mezi Znojmem a hranicemi s Rakouskem. V soutěži na vinařský dům, které se zúčastnil také Vlado Milunić, zvítězil právě atelier Josefa Pleskota. Genius loci je podtržen výhledem na Pavlovské vrchy. Bylo velmi zajímavé porovnávat dva rozdílné přístupy architektů na stejném zadání, ovšem srovnání bylo spíše záležitostí následné diskuse, která se v sále rozproudila, a tudíž záležitostí ne zcela přenosnou do písemné formy.

Závěr

Diskuse, která následovala po dvojpřednášce Milunić-Pleskot, byla neopakovatelná, poměrně zajímavá, a místy značně úsměvná, alespoň pro lidi z oboru, neboť nad některými dotazy se nedalo než se pousmát. V každém případě se v ten den stal Pacov (bez přehánění) alespoň krátce centrem české architektury.