Otevření očí | rozhovor s Ivanem Margoliem

Související článek: >>SKETCHES | Jan Kaplický >> Jan Kaplický | Album >> Jan Kaplický | tři nové knihy o architektuře

„Je velmi špatné, když architekti opustí svoje hledání a začnou používat design, který už dříve vymysleli a použili. To není architektura, ale razítkování.“ Ivan Margolius

Co bylo podnětem ke knize Česká inspirace, kterou jste napsal s Janem Kaplickým? S Janem Kaplickým se znám už dvacet let a často spolu chodíme do kaváren a diskutujeme o architektuře. Je to rok a půl, co Jan přišel s tímto nápadem. Po bitvě na Bílé hoře ztratili Češi nezávislost a trpěli přes 350 let až do sametové revoluce, a to se podepsalo na sebevědomí národa. Oba jsme si udělali seznam příkladů vynalézavosti českých vědců, inženýrů, designérů a umělců. Každý z nás má zálibu v jiných věcech. Mně se líbí automobily a Jan dává přednost letadlům. V knize nejsou představeny všechny zajímavosti. Měli jsme samozřejmě mnohem víc příkladů, než se nakonec vešlo do knihy. Česká inspirace je určena hlavně mladým lidem a proto bylo důležité udržet její optimální cenu. Přesto jsme chtěli vytvořit krásnou knížku. Ať má člověk radost, když ji vezme do ruky. Je v ní prezentováno myšlenkové bohatství naší země. Je to taková krátká ukázka skládající se z obrázků, a každý si může udělat úsudek sám. Vizuálně je to silnější než jakékoliv texty. Je tam mnoho věcí, o kterých lidé ani nevědí, že pochází z Čech. Ve světě není známo, že čtyři krevní skupiny objevil Čech. Mnozí zahraniční turisté chodí do obchodu a chtějí vidět něco typického pro Českou republiku. Něco, co tady bylo vytvořeno. Kniha tedy je takové otevření očí. Je kniha určena spíš na český nebo zahraniční trh? Je to osobní výběr dvou lidí, kteří odešli z Československa. Já jsem odešel v roce 1966 a Jan Kaplický v roce 1968. Žiji v Anglii skoro čtyřicet let. Je to pohled s odstupem času. Myslím si, že tato knížka bude populárnější v zahraničí než v Čechách. Chceme seznámit svět s tím, co Češi všechno umí. Popularizujete Čechy od roku 1979. Jak vznikla myšlenka knih o české architektuře a designu? Když jsem přijel v roce 1966 do Anglie, tak jsem šel do jednoho z největších knihkupectví podívat se, co všechno tam mají o Čechách. Našel jsem něco o Kafkovi, Smetanovi, Dvořákovi. Nebylo tam nic o české technologii, vynalézavosti a umění. Tak jsem si již tehdy řekl, že seznámím zahraniční čtenáře s naší kulturou. Napsal jsem knihu o českém kubismu, to bylo v roce 1979. Bohužel jsem do Čech nemohl přijet, a tak jsem to dělal na dálku. V muzeu mi potom sdělili, že měli zakázané posílat mi jakékoliv informace z politických důvodů. Byla to velká škoda, protože jsem to nedělal kvůli politice, ale chtěl jsem propagovat české umění. Předtím vyšly v Anglii články, ale nebyla knížka. Napsala se i řada zajímavých recenzí. Kniha o automobilce Tatra byla další věc, která na západě zaujala. Pracovali jsme na tom s Johnem G. Henrym. Bylo to ještě v době, kdy jsem do Česka nesměl. Takže on objížděl všechny lidi, kteří v Tatrovce pracovali a sbíral obrazový materiál. Já jsem seděl a psal. Knížka vyšla a byla přijata velmi příznivě. Dokonce začal fungovat tatrovácký klub v Anglii. Následovala kniha o Škodovce. Situace byla stejná. Člověk měl radost, že může šířit informace o Čechách. Jedna z Vašich knih se jmenuje Umění a architektura? Zajímal by mne Váš názor do jaké míry je architektura ovlivněna uměním a jestli si myslíte, že je potřeba vzdělávat architekty více ve výtvarném umění? Určitě. Mrzí mne situace s počítačem. Ztrácí se lidský prvek. Je mnohem těžší něco skicovat, než používat počítač, kde se mechanicky mačkají knoflíky. Zaha Hadid začínala návrhy staveb od maleb. Byla ovlivněna ruským konstruktivismem. Už jako studentka dělala malby, kreslila. Tím malováním se snaží vyřešit všechny problémy v budově. Krásná věc je, že obrázek a konečná stavba jsou identické. Dnes už Zaha na malování nemá tolik času, ale vždy zadá svým zaměstnancům, aby budovu nakreslili ručně před tím, než se začne projektovat na počítači. Je strašně důležité, aby počítač neodvedl architekty od umění. Protože tak to všechno začínalo. Le Corbusier byl víc malířem než architektem. Byl to univerzální muž. Raději maloval, než dělal architekturu. Dopoledne se věnoval architektuře a odpoledne maloval obrazy. Potřeboval se vzdělávat ve všech směrech, ne jenom třídimenzionálně v architektuře. Architektura se nesmí zaměřovat pouze ke stavění, ale člověk musí přemýšlet, jak se vytváří, jaký má vliv na prostředí. Vědět, jak se věci dávají dohromady jedna k druhé. V jedné básni od Longfellowa se říká, že Bůh se dívá na všechno nejenom zepředu, ale také zezadu a na každý detail. Jak říkal Mies van der Rohe, „Bůh je v detailu.” Architektura a krása není jen povrch ale v tom jak se celkově tvoří. Další Vaše kniha se jmenuje Architekti + inženýři = konstrukce. Můžete uvést nějaký zajímavý příklad týmové práce architektů a inženýrů, kdy vznikla inovativní konstrukce? Krásný příklad je Jaroslav Polívka. Byl to český inženýr, který odešel před válkou do Ameriky. Spojil se s Frankem Lloydem Wrightem, na projektu Guggenheimova muzea v New Yorku. Slavnou rampu Wright nemohl vyřešit bez použití sloupů kolem vnitřního okraje. Polívka ho přesvědčil, že nejsou nutné. A spočítal to tak, že sloupy nemusely být použity. Na světě jen málo lidí ví, že o tuto stavbu se zasloužil český inženýr. Spolupráce mezi architekty a inženýry je úzká a velmi přátelská. Inženýři jsou někdy v ústraní, ale jak je vidět na příkladu, někdy by budova bez spolupráce inženýra nebyla tak krásná a ztratila by to úchvatné kouzlo. Jde tu o inovaci. Když architekt navrhne tvar, inženýr přináší nápady i z jiných oborů, například z lodního nebo leteckého průmyslu. Technologie se dají použít i na jiné objekty než bylo původně zamýšleno, protože odvětví designu se propojují. Napsal jste knihu o pražském kubismu, průvodce pražskou architekturou 20. století, esej o Plečnikově kostele Nejsvětějšího srdce Páně v Praze. Vznikají podle Vás v Praze stavby, které mohou navázat na tuto tradici? Myslím, že je zajímavá Galerie Benedikta Rejta od Emila Přikryla v Lounech nebo průchod Jelením příkopem od Josefa Pleskota. Palác Euro je také velmi dobrá budova. Takže nové věci v tomto směru pokračují velmi dobře. Zaujalo mne i Kafkovo muzeum na Kampě. Je tam zajímavé promítání, které se otáčí na síť. Ne jenom budovy, ale i výstavy přinášejí pozoruhodné zážitky. Vynikající jsou práce v oblasti památkové péče, například vila Műller. Je krásné, že se v Čechách kvalitně opravují památky. Při renovaci vily Műller se opakovaly technické postupy, které se z našeho pohledu mohou jevit jako nedokonalé. To je vyjímečné. V Anglii by neměli takovou vědeckou trpělivost a přístup. Vaše knihy se zabývají i automobilovým designem. V roce 2000 vyšla kniha Automobily od architektů. Myslíte si, že znalost navrhování domů může přinést něco nového do designu automobilů? Myslím, že pohled architekta je trochu jiný než automobilového designéra. V 70. letech byl požádán Renzo Piano, aby navrhl novou konstrukci Fiata. Auta se obohatila o nové architektonické prvky. Vedení závodu zajímal pohled do budoucna. Nastává vzájemné prolínání informací z jednoho oboru do druhého. Myslím si, že je důležité, aby se architekti věnovali i jiným věcem, než jsou stavby. Je to velmi poučné. Pojem design dnes zahrnuje všechno. Dobrý návrh umožní, aby vznikaly krásné věci.

Jak pracují architekti v Londýně? Já pracuji u firmy YRM Architects. Je to velmi známá firma s dlouhou tradicí moderního návrhářství. Architektura se staví individuálně, i když je to letiště, domeček nebo jen odpadkový koš. Podklady se s klientem analyzují. Neexistuje, aby člověk nějaký dům okopíroval. Každý kus architektury je prototyp. A trvá to trochu déle. My vždy začínáme u prázdného papíru. U aut se postaví ten prvý, a pak nastoupí sériová výroba. U stavění domů to neexistuje. Vždy je to nová budova, začíná se od začátku. Je velmi špatné, když architekti opustí svoje hledání a začnou používat design, který už dříve vymysleli a použili. To není architektura, ale razítkování. Jaká byla práce ve studiu Normana Fostera ve srovnání s jinými kancelářemi? Když jsem začal pracovat u Normana Fostera, tak tam bylo asi 80 lidí. A když počet stoupl na 600 zaměstnanců, rozhodl jsem se odejít. Firma za čtyři roky vyrostla a potom to byla úplná továrna na architekturu. Ze začátku měl člověk k Normanovi blízko. Přišel se podívat, co se kreslí. S projektem byl přímo v kontaktu. Chtěl jsem se od něho něco naučit. Jak ty budovy dělá. Jeho přístupy. Z tohoto hlediska si myslím , že nejlepší je taková střední velikost kanceláře. Malé studio je také problematické. Někdy jsou vztahy napjaté, protože z příliš velkého přátelství na pracovišti vznikají problémy, které se těžko řeší. Pro architekta je ideální kancelář o velikosti 30 až 40 lidí. Skupiny se mohou změnit od projektu k projektu. Přinášejí se stále nové podněty. U Fostera jsem se naučil používání nových materiálů, eleganci struktur a nové inovátorské postupy. Pracuje u něho mnoho mladých lidí. Seznámí se s materiály, o kterých dříve mohli jen číst, jako například o průhledném betonu. Myslíte si, že situace v Anglii je více nakloněná netypickým řešením, že lidé více experimentují? Architektura má v této zemi velkou tradici. V Anglii žijí různé národnosti. Je tam hodně nadaných architektů. S takovým potenciálem musí samozřejmě přicházet inovátorská architektura. Ekonomická situace je také velmi dobrá. Takže se teď hodně staví. V Německu je nyní stavební krize. Někteří němečtí architekti přicházejí proto do Anglie. My máme ve firmě tři německé architekty. Myslím si, že Anglie a Holandsko jsou teď hlavními průkopníky architektury. Co Vás kromě architektury v současnosti nejvíce zaměstnává ? Píši rodinný životopis. Moje matka napsala knihu, která již měla šestnáct vydání po celém světě. Všechno se tam ale nevešlo. Situaci svízelného života naší rodiny ve 20. století zobrazuji z pohledu malého dítěte. Moje knížka doplní matčino vyprávění. Vyjde v dubnu příštího roku a doufám, že zaujme veřejnost jak v zahraničí tak i v České republice.

Diplomovaný architekt Ivan Margolius se narodil v Praze roku 1947. Jeho otec JUDr. Rudolf Margolius byl nezákonně popraven v 50. letech ve vykonstruovaném procesu se Slánským. V roce 1966, kdy má za sebou jeden ročník architektury na ČVUT odchází do Londýna. Jako architekt působil v několika renomovaných architektonických kancelářích. Mezi jinými i u Normana Fostera. Je autorem více než deseti knih o architektuře a designu. Pracuje v Londýně v kanceláři YRM Architects.