Ohlédnutí za premiérou filmu Skici Franka Gehryho

Související články:>> Dokument Skici Franka Gehryho vstoupí v březnu do kin>> Skici Franka GehryhoPo dokumentu Můj architekt Lousi Kahn, který více než dvacet let po úmrtí natočil jeho vlastní syn Nathaniel Kahn a vystavěl mu tím bytelný pomník, tak přichází do kin další dílo, které přibližuje především autorskou pouť světoznámé osobnosti z oblasti architektury.Vyslovíme-li jméno „Frank Gehry", vybaví se i mnoha architektonickým „nezasvěcencům“ symbol Guggenheimova muzea ve španělském Bilbau, jehož out-of-this-world tvary v roce 1997 ohromily celý svět. Ten se zřejmě řadí na sám vrchol životní tvorby bělovlasého kmeta (*1929), jenž má ve svém portfoliu několik desítek staveb, které z náčrtků na pracovním stole putovaly přímo do učebnic architektury.Ve svých tvůrčích počátcích Gehry prošel značnou autorskou i osobní krizí. Ve filmu se o ní dozvídáme nejen z úst autorových, ale i z rozhovoru s jeho osobním psychoterapeutem. Ambiciózní projekty totiž narážely na neochotu a nedůvěru zadavatelů, Gehry se musel učit, jak je pro svá díla získat. Přispívaly k tomu i pravidelné schůzky s odborníkem ze světa medicíny, neustálý strach z totálního, nejen obchodního krachu, se tak postupem času rozmělnil. Výsledkem byla díla, za něž si vysloužil chválu kritiků i veřejnosti, stejně tak jako nenávist a absolutně odmítavé postoje.Samotný dokument se nemůže, na rozdíl od vynikajícího příspěvku Můj architekt Louis Kahn, pochlubit žádným pokusem o příběhovou linii. V obsahu filmu nahlédneme do Gehryho tvůrčí dílny, názorně se seznámíme s jeho kreativními metodami, spolupracovníky, vyslechneme si, jak začínal, kdo jej ovlivnil, jak smýšlí o umění, talentu a podobně. Jedná se spíše o intimní rozhovor dvou přátel o magických momentech Gehryho života a tvorby, která se nerodila bez obtíží. Pollack, který není odborníkem na architekturu, žádá svého přítele, aby mu osvětlil ducha svých staveb - jak vznikají, co znamenají, jak chtějí působit, a tím i jádro sebe sama. Zdokumentoval celé Gehryho dílo - od jeho první stavby seníku v Kalifornii až po objekty dosud nedostavěné. Sledoval sžívání se lidí s Gehryho specifickými objekty a jejich pohyb ve stavbách, které jsou svojí výstředností nepřehlédnutelné.Odmyslíme-li si pojetí dvou hlavních protagonistů, stojí proti nám „zbytek“ nadšených výroků na autorovo dílo ze strany uměleckých kurátorů, investorů i jen fanoušků z uměleckého světa, kterým většinou něco postavil. Všichni, kdo tak říkajíc šli kolem (rocker Bob Geldof, režisér Julian Schnabel či herec Dennis Hopper), totiž unisono chválí jeho píli, talent, mladistvého ducha a spoustu dalších vlastností a rysů, proti nimž nelze v podstatě nic namítat. Rétorickou část dokumentu je tudíž nutno brát trochu s rezervou. Na rozdíl od staveb samotných, jejichž zvláštní provzdušněná krása a jinakost je nesporná… Konec konců, náladu, kterou vyvolávají Gehryho projekty, si české publikum může připomenout vzpomínkou na vzrušené a vlekoucí se debaty o tom, zda je vhodné narušit historický ráz pražského nábřeží extravagantním Tančícím domem.Gehry je ve světě architektury dostatečně „hranatá“ persóna a zřejmě bude přečnívat vždycky. Podle toho mála, co o něm lze z dokumentu zjistit, má asi i dostatečné sebevědomí, které mu umožňuje investovat své síly jen do takových projektů, jež ho opravdu zajímají, a zároveň vyvolávají důvěru u investorů, kteří vědí, co od něj mohou čekat. V jeho případě návrh budovy, která nebude podobná ničemu široko daleko kolem. Prostě krásný, symbiotický stav. Doby vnitřních bojů, integrace a profilování jsou už dávno za ním a on oprávněně sklízí ovace a šťavnaté plody svého dlouholetého úsilí.O významu Gehryho příspěvku do studnice světové architektury se rozhodně nedá pochybovat. Je škoda, že to nevyznívá tak přesvědčivě i z promítnutého příspěvku Skici Franka Gehryho. Rovnice velký architekt-velký umělec-velký člověk je ve filmu po celý jeho obsah omílána tak důkladně a monotónně, že jste na jeho konci vlastně docela rádi, že už je konec. Na téměř 80 minut záznamové stopáže poněkud málo. Určitě by obsah filmu „oživilo“ vystoupení více oponentů než pouze jednoho či podrobnější nahlédnutí do architektova soukromí. V opačném případě máte pocit, jako když sedíte před domácím videem. Ještě, že bylo k vidění „předskokanské“ dílo ze Springfieldu…Na adresu režiséra Pollacka je nutné poznamenat, že jeho dokumentární prvotina působí trochu rozporuplně, a tento žánr rozhodně není jeho doménou. Lze sice ocenit myšlenku filmu, která ukazuje Gehryho jako jedince, naprosto pohlceného svou prací, ale to je v kostce všechno. Působí víceméně jako rozhovor dvou lidí na ulici, kteří se dlouho neviděli. Občas do jejich dialogu vstoupí někdo jiný, aby se poté vrátili do jeho zajetých kolejí. Mimochodem, pokud jde o další „neherce“ dokumentárního filmu, naprosto mezi nimi chybí zástupci mladé generace architektů, včetně jejich reakcí na tvorbu proslulé osobnosti. A to je trochu škoda, neboť příspěvek tak nepůsobí jako kompaktní filmové dílo, zaměřené na jedinečnost architektury jako takové, nýbrž jako rychlokurz jednoho oboru, o kterém se dovíte více, pokud zabrouzdáte do světa informacemi napěchované „pavučiny“.