Na podzim roku 2008 se konalo v Benátkách tradiční bienále architektury, setkání a souhrn aktivit "povinný" pro všechny zájemce o nejnovější dění v oboru.
Ústřední téma tentokrát stanovil Aaron Betsky. Mnohoznačné zadání "Out There. Architecture beyond Building.", které lze volně přeložit jako "Architektura mimo / nad / přesahující stavění.", jistě vybízelo k narušení zavedené hranice, překročení svazujícího vnímání a prezentace architektury prostřednictvím její hmotné podstaty, s cílem dobrat se tak vyššího smyslu dění na tomto poli, a podat vrstevnatější obraz spletitého světa, do kterého dnešní architekt vstupuje. Na pozadí dobových trendů proto mezi barvitými expozicemi zemí i výpovědí architektů-jednotlivců plasticky vystoupil zejména sociální a ekologický rozměr současné architektury. Představme si alespoň několik nepřehlédnutelných příspěvků...
Sociologická analýza jako východisko, životní styl, paralelní světy a jiný génius
Foto: eArch KZnačný zájem u návštěvníků bienále vyvolaly bezesporu především expozice usilující o nevšední pohled na realitu, zprostředkovaný často spíše slovy než-li vizuálně, s důrazem na "obraz" architektury v očích odborné i laické veřejnosti...
oncept Architecture beyond Building získal pozoruhodnou hloubku a souvislosti například v nizozemské expozici Archiphoenix, dokumentující stav po požáru proslulé budovy Fakulty architektury TU Delft. Neočekávané provizorium, vzduchoprázdno, náhlá absence zázemí pro výuku totiž poskytlo všem aktérům nezvyklou modelovou situaci, paralelu nastupující virtualizace života, a nutně vedlo k přehodnocení způsobu práce, k zamyšlení nad rolí hmotné a nehmotné složky architektury, hledání její skutečné podstaty, k novým spíše sociologickým a rétorickým formám bádání i výuky (otevřené diskuse, workshopy apod.).
Působivý pohled "z druhé strany" nabízela brazilská expozice, kde se dostali pro změnu ke slovu uživatelé a zneklidňující nejednoznačnost a barvitost světa se zde stala bezmála kritikou obvyklého stereotypního, racionálního uvažování projektantů. Rozhovory s 86 respondenty, brazilskými občany různorodých profesí a osobností, totiž odhalily nesmírně široké spektrum názorů a životního stylu (žurnalista stále ve střehu, antropolog zkoumající, hvězdář poetický, poslíček v pohybu atd.).
Divácky vděčné, ironické až škodolibé oživení přinesl promítaný dokumentární film Koolhaas HouseLife, ve kterém prohlídku po kultovní vile v Bordeaux moderuje rázovitá uklízečka, s pragmatickým nadhledem (možná neúmyslně ale o to nemilosrdněji) odhalující každodenní život a problémy spojené s údržbou rafinovaného architektonického klenotu.
Hledání autentičnosti každodenního života se stalo vůdčím motivem i u slovensko-české instalace voyeursky mapující obsah domácích ledniček (Co nejlépe vypovídá o životním stylu, o intimních potřebách obyvatel a potažmo celé společnosti, než-li domácí, individuální stravování?).
Podobně si ve spektakulárním, téměř neproniknutelném šeru řeckého výstavního sálu mohl návštěvník ze sluchátek při poslechu desítek pouličních zvukových záznamů vytvořit jakousi vlastní mentální mapu Athén. Zvuky totiž zřetelně zprostředkovávaly nejenom prvoplánovou výpověď o běžném dění na ulici, ale téměř podprahově i virtuální obraz snímaného prostředí a prostoru (uzavřený x otevřený, odrazivý x pohltivý, malý x velký atd.).
Stejně nehmotná ale možná o to působivější byla instalace od Philippe Rahm Architects s názvem Digestible Gulf Stream - bílý minimalistický objekt, jehož dolní plocha byla vyhřívána na 28°C a horní na 12°C, což vyvolávalo znatelné, téměř hmatatelné proudění vzduchu...
Jiné kritérium zkoumání reality si zvolili Lotyši v expozici Dust Room. Architektura pracuje s oblibou s velkými měřítky, zatímco věda a pokrok ve dvacátém století odhalily klíčový význam spíše těch nejmenších částic - kurátoři proto hledali odpověď na otázku "Co můžeme najít v malé prázdné místnosti?". Nabrali vzorky prachu a materiálů ve výstavním prostoru, zpracovali je elektronovým mikroskopem a fotografie mnohonásobně zvětšených struktur umístili po obvodu místnosti jako posuvné zástěny chránící návštěvníky před tím co je zobrazeno...
Od tohoto pohledu je už jen krok k odhalování materie, skrývající se pod nablýskanou slupkou stavby, k úvahám nad skutečným prostorem v architektuře, potažmo rolí technické infrastruktury. Slovinci v měřítku města, konkrétně Benátek a Lublaně, analyzovali zřejmě nepřekonatelný rozpor mezi starým a novým, mezi de facto řemeslným, převážně historickým stavebním fondem a moderními gigantickými inženýrskými a dopravními strukturami prorůstajícími osídlení na povrchu a pod zemí. V podobném duchu Penezic a Regina Architects ve své instalaci s názvem "Kdo se bojí velkého a zlého vlka v digitálním věku." vystavili odhalené, vypreparované, jindy pečlivě skryté standardní sestavy bytového TZB.
Interakce a generované prostředí, výdobytky technologie
O krok dál postoupili vystavovatelé, kteří nejenom, že prostředí objektivně zkoumají a hledají nové pohledy, ale pokouší se na ně i reagovat a vytvářet interaktivní architekturu, přizpůsobující se změnám podmínek.
Například projekt Corpora in Si(gh)te (Corpora je skupina umělců z Japonska, Švýcarska a Maďarska) ukazoval možnosti vytváření organicky, v reálném čase se měnícího prostředí, reagujícího bezprostředně a tudíž kontextuálně na záznamy ze sítě čidel monitorujících okolí maďarského pavilonu (teplota, světlo, hluk, směr větru, vlhkost).
Podobné interaktivní hrátky, kde hlavním aktérem a spolutvůrcem byl obvykle sám návštěvník, prezentovalo také sdružení Gualart Architects, IAAC, MIT, The Center for Bits and Atoms, Betsiario (Hyperhabitat - inteligentní vybavení interiéru s integrovanou elektronikou), Barkow Leibinger (Formation (Re)formation a Nomadic Garden), Coop Himmelblau (retro projekt Astrobalon z roku 1969, reagující na tělesnou teplotu a tep srdce), Colectif Exyst (Venice Punch - metafora reálného světa, vizualizace budovy bezprostředně deformované vnějšími "podněty" z boxovacího pytle), MVRDV (Space Fighter - interaktivní hra na městské plánovače, která na základě přednastavených modelových procesů a údajů vložených návštěvníkem simuluje vývoj vzorového městského prostoru) ad.
Mezioborovost, míšení kultur a strategií, participace a aktivace veřejnosti, všední den
Zajímavý pohled na architekturu, obecně vnímanou spíše jakou uzavřený svět pouze pro "školené odborníky", nabídly expozice zaměřené na fenomén globalizace, míšení kultur, participaci veřejnosti a jiné "měkké" přístupy...
Švýcarská Eth-iopia (spojení slov Ethiopia a Utopia) inspirovaná slavnou knihou Learning from Las Vegas (Robert Venturi, Denise Scott Brown, Steven Izenour, 1972) využívá oboustranně výhodného, nepředpojatého a skutečně globálního přenášení strategií mezi západní švýcarskou a rozvojovou etiopskou kulturou. Do Addis Abbeby by mohl být ze Švýcarska přenesen například motiv centrálního parku, smíšené infrastruktury, recyklace aj.; zatímco inspiraci druhým směrem může představovat velké městské tržiště jako vroucí střed dění nebo zemědělství ve městě jako přirozený zdroj potravin a prostor pro rekreaci apod.
Kolébka globalizace - Spojené státy - zde překvapivě sebekriticky uznala, že velká měřítka vyvolávají konflikty, a ukázala prosazující se drobné, mezioborové projekty, lokální nebo neoficiální aktivity postavené na zapojení veřejnosti, vznikající mimo politickou polarizaci, vycházející z hlubšího poznání skutečných potřeb místních obyvatel. Provizorní, nekultivovaná architektura v tomto kontextu, navzdory převážně menšímu měřítku, se značnou hybnou silou generuje nejenom nové formy (po stránce estetické, strukturální a technologické), ale především nutné změny životního stylu, promítající se i do "velkého" dění.
Podobně nezisková organizace Sneakers v projektu The Center for Urban Pedagogy usiluje o užší provázanost mezi každodenním životem a plánováním - s cílem na základě průzkumů iniciovat svépomocné aktivity v komunitě, které vyvolají změnu myšlení, jednání a následně i prostředí.
Foto: eArch Osvěžující myšlenka Fantastic Norway od Erlend Blakstad Haffnera a Håkon Matre Aasarøda je založena na představě architektů putujících za klienty respektive komunitou v červeném karavanu, mobilní platformě ideální pro otevřené, neformální diskuse, debaty a workshopy (etapy jejich strategie: vyhledat problém → přesun → zdomácnění → analýza → vyvolat entuziasmus → diskutovat → najít partnery → řešit → získat finance → realizace).
Úsměvy vyvolal jistě i Singletown od Droog a Kesselskrammer, vycházející ze stavu současné společnosti, kde stále větší podíl zaujímají svobodní, pro které je přirozeně nutné najít nový design a životní styl (židle úsporně vyhřívaná místo celé místnosti, výsuvný "instantní" balkon aj.).
Návrat k přirozenosti
K návratu do přírody a symbióze s prostředím vyzýval umělec Junyo Ishigami, který poeticky "zabydlel" zahradu v okolí japonského pavilonu a bílé stěny naopak zcela prázdného interiéru pouze pokryl dietní kresbou tužkou, znázorňující nová vzorová osídlení (horské město, údolní město, rybníkové město, koupelna v zahradě, vypěstovaný dům atd.).
Všeplatnost globalizace do určité míry zpochybňovala i kanadská expozice 41° až 61°, porovnávající dle zeměpisné polohy současnou a tradiční architekturu, hledající nadčasové ekologické i koncepční paralely předurčené právě lokálními podmínkami (materiály, klima...), bez ohledu na dobu, kulturní identitu a primitivní nebo pokročilé technologie.
V podzemí ruského pavilonu bylo možno shlédnout fotografie výtvarných objektů zhmotňujících archetypy zakořeněné v ruské krajině: "Každý architekt zná ten pocit, který se náhle dostaví, když přijde na nějaké místo - pocit, že krajina už sama v sobě má skryto co by mělo být postaveno... protoobrazy, archetypy, které ve skutečnosti ještě nebyly stvořeny, ale existují v jakési svébytné formě. Leží v krajině a čekají na objevení. To není architektura za stavěním, ale za architekturou."
Podobně skupina rumunských umělců, architektů a designérů Bolt (= sešroubovat, šroub, západka, čep... ) usiluje v době krize velkolepých konceptů a v prostředí omezených místních technologických možností o propojení mezi high-tech tvorbou (skladebnost, opakovatelnost, univerzalita) a dostupnými, reálnými, spíše všedními řemeslnými prostředky (archetypy, tradiční materiály, rukodělná práce). Betského Out there zde získalo podobu "tam venku = v reálném světě".
Nepřehlédnutelným fenoménem bienále se pochopitelně v době finanční a ekologické recese stalo téma udržitelného rozvoje a recyklace...
Dánský dlouhodobý projekt Ecotopedia vyzývá celý svět k aktivní diskusi, k podílu na vytváření "spásné" strategie, která zohlední nové životní podmínky, změny v přírodě a klimatu způsobené lidskou činností. Cílem není manifest nebo program, ale dialog a vytvoření informační internetové sítě, která urychlí globální "měkkou", šetrnou proměnu - sběr, třídění konkrétních znalostí a zkušeností, i jejich uvádění do praxe.
Expozice Updating Germany také alarmovala - upravit budovy (což se v Německu masově děje) už dnes nestačí, je nutno myslet globálněji, změnit životní styl (mezi konzumem a střízlivostí). Zvolená metoda updatování poukazovala na nefunkčnost jednorázových aktivit a pracovala spíše krok za krokem s pružným, proměnlivým nabalováním změn na základní, existující kostru.
Motiv recyklace a hledání rezerv se objevil u řady dalších vystavujících - MVRDV (Sky Car City - město s automobily na zemi je neudržitelné, proto musí expandovat do třetího rozměru), Ukrajina (obrovský potenciál zanikajícího, zejména armádního stavebního fondu jako pozůstatku odlišných společenských podmínek v minulosti), Li H. Lu (sezení a lávky v areálu Giardini Popolo vyrobené z recyklovaných předmětů - barelů, dřeva, pneumatik -, uvedených do nových souvislostí).
Patrně nejoceňovanější koncept však přinesla sebereflexe "Hotel Polonia. The Afterlife of Buildings.", operující s módním étosem flexibility, adaptability a mobility architektury: "Jestliže projektujeme v současnosti na základě historické zkušenosti budovy pro budoucnost, jak obstojí současná architektura v budoucnosti?" Autoři vybrali ikonické stavby současné polské architektonické scény a na vizualizacích je transformovali pro potřeby fiktivního budoucího vývoje (na základě předpokládaných sociálních, ekonomických a jiných změn) - administrativní mrakodrap se tak změnil na vertikální kolumbárium, městská správa na vězení, bydlení na skládku, chrám na akvapark, knihovna na hypermarket, městská brána na bránu venkova. Skryté dvojsmysly a protiklady nelze přehlédnout. Koneckonců i sám pavilon získal symbolicky jinou funkci a proměnil se na Hotel Polsko (srov. uprostřed nainstalovaná postel připravená k použití).
Nové tvary, neortogonální geometrie, pružné metody práce
Navzdory převažujícím altruistickým myšlenkám však na výstavě architektury nesměla samozřejmě chybět ani otázka hledání ideální výtvarné formy. Vždyť běžně dostupné digitální technologie vstupují nejenom do procesu projektování, ale i do stavební výroby, a přináší nové, dosud netušené možnosti a bohatství tvarů.
Módní parametrický design zde prezentovalo například výzkumné středisko ETH Curych, španělská mozaika Architecture without Paper nebo jednotliví architekti - Asymptote Architecture (Tři domy pro podvědomí), UN Studio (neuchopitelný objekt, bez hranice mezi exteriérem a interiérem, ve kterém byla na stěnu promítána filmová sekvence baletky tančící s nc robotem; střet dvou kultur - krása a poezie baletu v harmonickém vztahu s racionálním mechanickým pohybem stroje), Zaha Hadid (Lotus - instalace stírající hranice mezi stavbou a nábytkem; autorka sama prohlásila, že parametrická architektura je do budoucna jedinou alternativou, která prostoupí, osvobodí naše životy a celé osídlení)...
Benátky
Foto: eArch Přes všechny velkorysé nebo naopak skromně "přízemní" projekty si návštěvník z bienále odnáší nejenom únavu z nekonečného, systematického "pročesávání" výstavních sálů, ale také příjemné rozechvění z bloudění starým městem na laguně. Vždyť i samotný areál Giardini Popolo je tvořen stavbami takových architektů jako byli například Gerrit Thomas Rietveld, James Stirling nebo Carlo Scarpa.
Na to měla patrně upozornit také belgická expozice After the Party, kde se první zahraniční pavilon v Giardini Popolo od Léona Sneyersena z roku 1907, sevřený do nového obalu, sám stal vystavovaným objektem. Podobně jako poetická železobetonová struktura norského pavilonu od Sverre Fehna, hostící výstavu tvorby tohoto nositele prestižní Pritzkerovy ceny (... co už je víc za Architecture beyond Building, než-li osobnost projektanta).
Stručný průřez benátským bienále lze uzavřít komentářem A Home beyond a House od Aarona Betskyho k výstavě Next Gene: "Architektura nám pomáhá měnit svět do obyvatelnější podoby... Rodinný dům je ta nejjednodušší, nejčistší forma něčeho, co nám dává domov... Nejenom, že nás chrání před okolím, ale dodává soukromí... Zároveň je připojovacím místem k různým systémům... V architektuře domu jsou tyto systémy integrovány a skryty. Symbolem ochrany se proto stává především střecha... Dům nám dává identitu a vytváří ji i v době, kdy v něm nejsme, vytváří náš vztah ke světu... Někdy to není dost. Někdy je to příliš. Domy jsou totiž také příčinou vyčerpání přírodních zdrojů, izolují nás od světa, ukládají k monitorům počítačů a televizním obrazovkám. Definují nás jako jednotku rodiny, nikoliv společnosti. Tvoří naše sociální vztahy... Nikdy nám nedávají takový prostor o jakém sníme..."
