OH konečně v Praze

O tom, že se u nás Olympijské hry jednou konat budou, není pochyb přesto, že ještě nikdy nepořádala jejich letní variantu země, která nemá přístup k moři. Právě to by mohlo být spravedlivým mottem typicky českého ublíženeckého přístupu. Ostatní mají moře i Olympiády, a co my? A oni se nad námi jistě ustrnou. A hlavně, kolik toho moře je potřeba? Kousek větší než Lipno sotva. A kdyby to náhodou nestačilo, můžeme ještě v Severních Čechách zatopit pár povrchových dolů, stejně se o tom reálně uvažovalo a aspoň konečně bude záminka dotáhnout to do konce.hry máme přiklepnuté, Severní Čechy zrekultivované, zbývá vymyslet zahajovací ceremoniál. Ten má svá pravidla, jako že by u toho měl být prezident, nebo v jakém pořadí se národnosti promenádují. Nás ale bude zajímat především kreativní část, tedy umělecké ztvárnění. A důležité je začít logem, nebo maskotem, bez něj to prostě nejde. Bémův sysel (citellus Boemi) je sice určitě príma, ale upřímně, co s tím syslováním vlastně primátor má? Chtělo by to něco typicky českého, něco, co jinde nemají. Nezastírám, že Golem již tiskem neproběhl, ale autor může prohlásit na svou čest, že Golema vymyslel dřív, než se o něm z tisku dozvěděl. Nic proti Krakonošovi, ale kdyby o něm psal alespoň Meyrink, mohl být dnes stejně slavný jako jeho méně vousatý a více hliněný kolega. Vzpomínky na budoucnostByly to skvělé hry. Nezapomenutelné. Počasí přálo, medaile se sypaly, a ten zahajovací ceremoniál! Nad lákadlem vytřískat co nejvíc alespoň ze vstupu na stadion, když už to celé stejně bude ztrátové, nakonec zvítězila velmi sportovní myšlenka: Jednou jsme hry dostali, a jsou tu pro nás, tak si je užijme všichni. Tradiční promenáda sportovců netradičně probíhala jako plavba po Vltavě mimo jiné kolem Vladova-Frankova domu a Národního divadla. A národní divadlo to vskutku bylo! Tribuny na nábřežích praskaly ve švech, a jediný dům na celičkém světě, který prý umí tančit, doopravdy zatančil! Sice ne Montyho čardáš, jak si leckdo přál, ale zatančil. A přitom se šuškalo, jak rychle zestárnul! Houby, jen čekal na ten pravý čas.A pak to hlavní, zapálení Olympijského ohně, nezapomenutelná show! Schválně jsme zapomněli prozradit, že velikou sochu Golema jsme vztyčili na Letné místo Stalina a Michaela Jacksona. Jednak to byla třetí prima nestvůra v řadě, jednak Praha získala vedle chobotnice, při jejímž bojkotování nešťastně zahynul tehdejší prezident Klaus, konečně sochu nejslavnějšího neexistujícího Čecha. S úderem osmé celé historické jádro zhaslo, a svítit zůstaly jen Hradčany. Ticho by se dalo krájet. Celá přelidněná Letná, na které se tehdy tísnily dobré dva miliony lidí (co je proti tomu Maracaná) praskala ve šveh. A v tom se odkudsi objevil vrtulník a na provazovém žebříku pod ním jeden ze sportovců s olympijským šémem v ruce. Naštěstí. Jedna z variant totiž počítala s tím, že by se Oheň měl zachovat doslovně, jenže to by největší socha světa připomínala spíš Golema Svobody.Jméno onoho sportovce je dodnes obestřeno nejasnostmi, obdobně jako jméno Kenedyho vraha. Tenkrát však nešlo o atentát, ale naopak o gynekologickou asistenci zrození něčeho krásného, něčeho, co si generace vypiplaly ve svých představách. Olympijskému stroji se rozzářily oči, vybouchly ohňostroje, hudba začala hrát a hry konečně začaly. Od Golemových her (GH) se turistický ruch v Praze během pěti let zdvojnásobil a mnoho nositelů Nobelovy ceny za literaturu ve svých memoárech na zahajovací ceremoniál vzpomínalo. Ještě dlouho pak bylo nejen v pražských hospodách možné zaslechnout větu Golem na Hrad.