Oblouk klenoucí se mezi řemeslem a uměním: muzeum umění a architektury v Lisabonu

MAAT neboli nové Muzeum umění, architektury a technologie (Museu de Arte, Arquitetura e Tecnologia) se otvírá směrem k břehům řeky Tagus v městské čtvrti Belém v Lisabonu. Stavba navazuje nový vztah k řece i k širšímu prostředí a jako taková je demonstrací sbližování současného umění, architektury a technologií.

Novostavba je centrální bodem nově vznikajícího „uměleckého kampusu“, vznikajícího pod taktovkou nadace EDP [tedy portugalského energetického giganta, jehož hlavní kanceláře se do letošního finále také probojovaly]. Muzeum sousedí s historickou a pro potřeby uměleckého distriktu předělanou elektrárnou. Návštěvníci se díky plynule se linoucí konstrukci mohou procházet po budově, pod ní i skrze ni. Celá je umístěna pod jemně naznačeným obloukem, který je ostatně jednou z nejstarších západních architektonických forem.

Střecha se v tomto pojetí stává vnějším prostorem, fyzickým i myšlenkovým propojením řeky a městského jádra: návštěvníci se odtud mohou odvrátit od řeky a pokochat se výhledem na Lisabon. Veřejná prostranství se prodlužují až pod výstavní prostory, kde se protínají s muzejními expozicemi; protínají se zde i všechna tři vystavovaná témata. Areál se doplňuje s již zmiňovanou historickou budovou staré elektrárny.

Nová budova muzea je navržena tak, aby obnovila spojení nábřeží s vnitřním městem, vzájemně rozdělených železniční tratí, a to jak fyzicky – novou lávkou přes koleje – tak psychicky.

Stavba těží z přirozených vlastností území, je vnímavá k historickému dědictví města i k jeho budoucnosti: respektuje starou elektrárnu, nestojí v cestě pohledům z města a ani neblokuje výhled z řeky na město.

MAAT reflektuje pozici umělecké instituce ve 21. století, tedy fakt, že hranice mezi muzeem, výstavou, vzděláváním a proudem lidských vazeb a vztahů jsou dnes de facto rozostřeny. V centru se nachází tzv. Oválná galerie, prostor o 1200 m2, jenž svými zaoblenými liniemi reflektuje pohyb lidí v galerii. Kolem té se rozprostírají flexibilní Hlavní galerie, osvětlovaná denním světlem, Projekční a Video sál a dvě menší prostory pro instalace či projekce. Všechny dohromady mají ambici být novým měřítkem pro invenční způsoby vystavování i pobídkou k přemýšlivé kontemplaci.

Fasáda budovy získává specifickou texturu díky osázení více jak 15 000 trojrozměrně krakelovanými kachlíky. Kachlové obklady budov přitom patří k tradiční portugalské stavební technice, muzeum je potom jejím současným provedením. Kachle zachycují a mění světlo, které se do fasády opírá: ta díky tomu v průběhu celého dně mění svou podobu.

Architekti projevili při navrhování značnou invenci, aby si muzeum zachovalo svou ekologickou udržitelnost a zároveň nemuselo činit kompromisy ve své výrazné estetice. Celkový design stavby ve skutečnosti přímo vyrůstá z požadavků po udržitelnosti. Konstrukce budovy sama sobě vrhá stín, závěsná fasáda poskytuje přívětivě přítmí a omezuje světelné zisky z jižní strany.

Střechu kryje kámen a sklo, čímž vzniká mimořádně efektivní tepelný kryt, chránící budovu před přehříváním. Nakonec, aby budova nebránila vzájemným pohledům z řeky a z města, byla celá částečně zapuštěna do země, čímž se opět dosáhlo značné tepelné účinnosti.