O významu „nepříruční teorie“ pro architektyčili „časy se mění“ i v české architektonické teorii 2. část

„že se obyčejný člověk domnívá, že Dieselův motor existuje proto, že jej Diesel vynalezl, je v pořádku...Související článek: >> O významu „nepříruční teorie“ pro architektyčili „časy se mění“ i v české architektonické teorii 1. částNe každý musí vědět, že by celá vynalézavost nemohla učinit jediného kroku, kdyby filosofie v dějinném okamžiku svého vstupu v oblast své ne-podstaty nebyla promyslela kategorie této povahy, a tím teprve neotevřela pole pro hledání a zkoušení vynálezů. Kdo však ví o tomto původu moderního motoru, není proto ovšem ještě schopen konstruovat lepší motory; je však s to, a snad jako jediný, ptát se, co tato technika strojů znamená uvnitř dějin vztahu člověka k bytí.“ Kdo ví o Heideggerově kritice výsledků architektury podané ve spisku Básnicky bydlí člověk, lépe porozumí krizovosti moderní architektury, kdo ví o Heideggerově Dasein-analýze, není jenom proto schopen projektovat lepší architekturu, ale otevírá se určitému porozumění povaze pobytu člověka, pro identitu, pro porozumění kontextu, které se nevyčerpává kunsthistorickým přístupem a to má své konsekvence i pro zaměření jeho práce jako architekta. „Práce na architektuře je prací na nás samých, na tom jak vidíme svět“- takto lapidárně se vyjádřil genius v oboru matematiky a logiky, filosof a v neposlední řadě entuziastický (a úspěšný) architekt – diletant Wittgenstein.Nedávno redaktorka z významného vzdělávacího nakladatelství napsala jednomu z autorů těchto řádků k recenzím na úvodní kapitolu připravované středoškolské učebnice architektury to, co recenzenti tak přímo nevytkli, ale co je hlubokým přesvědčením redaktora proměněného ve funkcionáře veřejného mínění: „Jen proboha už žádnou filosofii!“ Takže na otázku, zda potřebuje architekt teorii, ba dokonce fundamentální teorii, která spojí jeho aspirace, praxi s určitým porozuměním člověku a světu odpovíme nejprve triviálně aniž bychom „věc architektury“ a architektonických teorií vzdali: Jak kdy, jak pro koho a podle aspirací, které v sobě má stavba nést. Tradicí architektury je „událost, happening, v kterém jsme beznadějně chyceni“- četli jsme nedávno na stránkách ARCHu slova D. Liebeskinda. Výchozí architektonická myšlenka je událost, odehraje se, přepadne Vás, ovlivnit Vás může cokoli, záleží i na Vaší náladě, zda je Vám do zpěvu anebo do práce (nejlepší je obojí spojit; dovolíme si zde poznámku na okraj: při sběru dokumentace k české architektuře „šedesátých až sedmdesátých let“ vznikla pozoruhodná sekundární dokumentace o hudbě, kterou si architekti pouštěli během práce, která je inspirovala, řečeno několika slovy: „od Semaforu přes Beatles k freejazzu“) nebo zda Vám nasazuje již ve výchozím přijatém pracovním zadání oprátku a je otázka, zda ji, onu myšlenku, ideu architektonického díla máte Vy, anebo ona má Vás, zda si Vaše myšlení kolonizuje, anebo osvobozuje a inspiruje anebo se idea prostě nedostaví a Vy sestoupíte na úroveň stavební rutiny a katalogové evidence. Idea se rodí s prací a proměňuje v ní, je to běh na dlouhou trať, do kterého vstupuje řada požadavků. A ještě hůře, „architektonický návrh většinou nevzniká mechanickým vývojem něčeho, co je od začátku dané.“(M. Masák) Architekt, stejně jako konstruktér letadla či automobilu, musí velice dobře, bezpečně a trvale rozlišovat mezi tím co je nutné a co je podstatné. Zde se přidržíme výkladu Miroslava Masáka (srv. obtížně dostupný cenný titul - P. Kratochvíl: Rozhovory s architekty 01, Praha, Prostor 2005). Architektura se potýká, vyrovnává s třemi skupinami požadavků – požadavky (1)sociologickými, urbanistickými, ekologickými, dále s požadavky (2) psychologickými, fyziologickými a estetickými a do třetí skupiny zahrnul architekt Masák požadavky provozní, technicko-inženýrské a ekonomické. Nutné, „poučené zacházení s nutným je architektonická profese, řemeslo“, to podstatné je architektonická idea, nosná idea, koncept, představa.Architektonická tvorba je architektovi radostí i utrpením, tak jak je tomu i u jiných druhů umění. Ale je zde i nepřehlédnutelný rozdíl. Tvůrčí svoboda architekta není svobodou, kterou si otvírá a kterou disponuje hudebník, literát, malíř. Výchozí architektonická studie, ideový projekt „je sice jistým druhem ověřování možností, alternativ řešení,“ a snad i proto přetrvává omyl laiků, kdy si lidé pletou svobodu architekta se svobodou malíře, ale architektův prostor na rýsovacím prkně nebo prostor pro architektovu myšlenku otevřený a vizualizovaný na displeji počítače není prostorem pro ničím neohraničující se fantazii. Práce architekta je již ve chvíli zrodu mnohonásobně „limitována neviditelnou klecí omezení“ (psal rozhořčený představitel české předválečné avantgardy v roce 1973 a zdaleka neměl na mysli jen restrikce spojené s tzv. normalizací na začátku sedmdesátých let v Československu). Architektův program „není architektura – je to pouze návod, tak jako předpis pro lékárníka. V programu je totiž předsíň, kterou musí přetvořit v místo vstupu...“ (L.I.Kahn) Množina požadavků, omezení i výzev, které plynou ze stavebních programů, zákonů, až neuvěřitelně striktních předpisů, z limitujících podmínek a pravidel profinancování, z technologií, od investorů až po hledání konsensu, je přítomna in nucleo již ve výchozím ideovém projektu. Nedivme se proto touze architekta po experimentálním prověření určité ideje. Ale možnosti experimentovat, kterými disponuje malíř, jsou z podstaty věci, o niž v architektuře běží nesrovnatelné s omezenými možnostmi, které má architekt. Zoufalý nedostatek možností, prostředků a času na tvůrčí experimentování, který zde byl v podmínkách centrálně řízeného ekonomiky před rokem 1989 a chronický nedostatek možností experimentovat, který pociťují architekti světových jmen ve společnosti masové spotřeby, se kompenzoval a kompenzuje účastí na veřejných soutěžích, paralelním působením na univerzitách (Rem Koolhaas si zde vytváří „platformu, která mu umožňuje >abstenovat< od komerční činnosti“), psaním programatických knih (tzv. „druhý“ život architekta, srv. R. Venturi, R. Koolhaas a d.), malováním svébytných „architektonických“ obrazů (dnes architektka světového jména Zaha Hadid se nejprve prosadila do světových galerií se svými obrazy malovanými na kovovém podkladě). Ostatně: nic nového pod Sluncem, stačí se podívat na Mendelsohnovu předválečnou publikaci o Americe – její dobová a dnes lze říci nadčasová sláva není ve skromném, jakkoli pronikavém textu, ale z uměleckého hlediska v jedinečných, v objevných fotografiích, v nichž artikuloval pohled na velkoměsta v USA právě jako architekt.Zkrátka: architekt to nikdy neměl, nemá a nebude mít tak snadné se svojí tvorbou, s možnostmi si ověřit ideu jako malíř či literát. I proto by měl „mít nezbytný nadhled“, i proto „je dobré být připraven“, čili disponovat teorií, která otevírá horizonty k novému uchopení reality. Architekt Karel Prager ji, takovouto teorii, „filosofii stavby“ v jedné z klíčových chvil v dějinách české architektury měl. V roce 1963, během realizace projektu Ústavu makromolekulární chemie, Karel Prager a náš nejexcelentnější teoretik-filosof architektury Dalibor Veselý ve společném článku výslovně, programově uplatnili pojmy „vize“ a „autonomní výtvarná představa“ – radikalita nových technologií, radikalita provedení byla provázána s novým teoretickým fundamentem. V neuvěřitelně krátké době po intenzívní Pragerově práci na nanejvýš konzervativním socialisticko-realistickém projektu Domu československé armády, vznikal Pragerův dokonalý solitér-vize krásné skleněné architektury -Ústav makromolekulární chemie, zahajující novou, koncepční a výrazovou éru v české architektuře, solitér obnovující rovnocenný dialog s architekturou a stavitelstvím na geopolitickém Západě. Takže při veškeré povinné krotkosti vůči zpedagogizovanému českému prostředí naznačujeme: Jsou zřejmě chvíle a situace, kdy je více než dobré disponovat právě především nepříruční teorií.Máme dojem, že těch několik českých nadprůměrných, nemáme-li rovnou napsat vynikajících architektů, kteří se výslovně inspirují fenomenologií a Martinem Heideggerem, se s takovouto teorií zachází poněkud zjednodušeně, spíše gesticky a že by byli vynikajícími a respektovanými tvůrci i bez tohoto konceptu. Kdo má v sobě už probuzenou potřebu teorie, tak si vždycky nějak vypomůže. Takže soudíme: jako již mají filosofové český překlad Heideggerova Sein und Zeit, tak takovou nezbytnou událostí je pro architekty nejen překlad Heideggerova spisku Básnicky bydlí člověk, ale neméně a dokonce především Existence, Space & Architecture (první vydání v roce 1972) spolu s předchozí Intentions in Architecture (1963) historika a teoretika architektury Christiana Norberga –Schulze. Tyto dvě publikace představují novou systematickou, fundamentální fenomenologickou teorii architektury (mimochodem pro teoretiky a historiky může být zajímavé: Norberg-Schulz propracovával fenomenologicky uchopený vztah architektury, času a prostoru na díle „pražského architekta par exellence“ K.I. Dientzenhofera! v nejprve italsky vydané monografii z roku 1968).Každá úvaha má dospět k závěru - zde je: za prvé, teorie není samospasitelná, ale důležitá je a jsou situace, jak jsme se pokusili alespoň naznačit, kdy je nezbytná a inspirativní současně. A je důležitá pro kultivaci – a dodal bych i pro facilitaci (odlehčení) architektova myšlení při operativní, pracovně náročné obsluze projektu, kdy je pohlcen rozměrem řemesla ve své profesi (který architekt nepropadl čas od času pocitu beznadějně zapřažené muly!).Věře Tiché ze Zlatého řezu stejně tak jako Petru Kratochvílovi za antologie přeložených textů současných předních teoretiků a architektů, stejně tak i periodiku ARCH za systematicky publikované překlady, patří dík již vzhledem k zachycování aktuálně probíhajících proměn v agendě architektury, v tom, co znamená být architektem v rychle se proměňujícím světě na prahu XXI. století. Za druhé, trvajícím tématem u nás zůstává v oboru architektury jak narovnání relace mezi teorií a praxí, zpřístupnění celého spektra architektonických teorií a ne jen jediného segmentu, stejně tak navazování trvalého kontaktu s vývojem architektury.