O významu „nepříruční teorie“ pro architektyčili „časy se mění“ i v české architektonické teorii 1. část

Související článek: >> O významu „nepříruční teorie“ pro architektyčili „časy se mění“ i v české architektonické teorii 2. částPředevším na práce Dalibora Veselého ze šedesátých let XX. století (zejména na jeho Doslov k publikaci M. Ragona Kde budeme žít zítra, Praha 1967, str. 157 – 171, čili na text, který si hodnotu zachoval dodnes; rád bych zde ještě upozornil na nedoceněný inspirativní článek v periodiku Domov, č. 1, 1969 v němž Dalibor Veselý objevně artikuluje proměny vztahu architektury a výtvarného umění v dějinách), dále na takzvané pařížské přednášky Karla Kosíka (vyšly u nás ve sborníku Kosíkových studií Předpotopní úvahy, Torst 1997, pod názvy Vítězství metody nad architektonikou, str. 52-61 a Město a architektonika světa, str. 62- 81), na rychle rozebraná vysokoškolská skripta Geometrický model v architektuře Petra Urlicha, dále na Programy a prohlášení architektů XX.století (ČVUT Praha 1999) známé mezi studenty pod zkratkou „papas“(tj. otcové moderní architektury), Programy a prohlášení architektů – 60. léta XX. Století ( ČVUT Praha 2006) a antologii překladů Problémy moderny a postmoderny (Architektura-filosofie-estetika. P.Gorsen - J.Habermas-Ch.Jencks-J.F.Lyotard-P.Portoghesi; ČVUT Praha 1998) Oldřicha Ševčíka, na nedávné ediční počiny nakladatelství Zlatý řez – Věrou Tichou připravené sui generis antologie Architektura na prahu informačního věku (Praha, Zlatý řez 2001) a Architektura v informačním věku (Praha, 2006), , dále třináct teoretických studií ve sborníku O smyslu a interpretaci architektury (Sborník textů zahraničních autorů. Výběr a překlad Petr Kratochvíl. Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze, 2005) plus dva - tři útlé sborníky překladů vydané komorou českých architektů. Bílá místa z dějin architektury se zaplňují, připomeneme především téměř pietní vydání Le Corbusierova stěžejního díla Vers une architecture z roku 1923 (!) v Halíkově překladu do češtiny. Slovenský architekt i laik má k dispozici cenné dějiny teorie architektury (H.-W. Kruft: Dejiny teórie architetúry. Od antiky po současnost, Pallas 1993), což v české knižní produkci chybí a nevyváží to ani pozoruhodné přemýšlivé kritické dějiny architektury K. Framptona (Moderní architektura, Academia 2004). Připomeneme zde ještě skvělé překlady v esteticky sličných svazečcích edice De arte připravovaných Stanislavem Kolíbalem (Mies van der Rohe - , L.I.Kahn – Ticho a světlo - a d.) a bohužel: tento výčet k aktuálnímu stavu – diagnóze daného tématu – je v podstatě vyčerpávající. Články obsahující kritiku a přesvědčivý nářek nad touto situací zde můžeme pominout.Dalibor Veselý v dalších desítiletích po emigraci v roce 1968 se fenomenologickým a heideggerovským přístupem k architektuře úspěšně prosadil na mezinárodní scéně. Jeho návrat do českých zemí v Petrem Kratochvílem připravovaných překladech rozhodně bude nepřehlédnutelnou a vítanou událostí nejen pro historiky a teoretiky architektury! Nicméně právě jeho vynucená absence na naší architektonické scéně ukazuje na křehkost, zranitelnost české kultury v jejích vyšších poschodích – co vše se ztrácí skrze jednu výraznou individualitu!Souhrnně řečeno: dosud platí, že „věc architektury“ byla a je u nás nadále dominantně dlouhodobě uchopována především kunsthistoricky s menšími i většími přesahy směrem k teorii. Navíc obor estetiky- pro architekta jako praktika, teoretika i historika jeden z životně důležitých oborů stejně jako statika, máme-li si za každou cenu pomoci srovnáním - zeptáme-li se na jeho výsledky pěstované univerzitní vědou, na výsledky, které bychom mohli produktivně vztahovat na architekturu, tak tyto rezultáty rozhodně nezavdávají důvod k optimismu (na Slovensku je situace v tomto ohledu lepší). Situace analogická s dobou, kdy si budoucí spisovatel Karel Čapek zapisoval volitelné přednášky z estetiky a s nemalým uspokojením je navštěvoval, zřejmě ještě pro dnešní studenty architektury nenastala.A byla architektonická teorie, ona fundamentální (zde nemáme na mysli teorii na operativní úrovni, obsluhující již vzniklý architektonický projekt) a estetika vyučovány na fakultách architektury? Ergo: po jedinečných náznacích fundamentální, fenomenologické tematizace architektury v šedesátých letech (a dokonce po jejím konkrétním vztažení i na specifickou oblast restaurátorské a památkářské praxe! - kdo o tom dnes ví? Ani památkáři!) nastal propad. Jeho důsledky poznáváme plně až dnes: i nerozvinutá architektonická teorie, dokonce její náznak, pokud není podávaný ve stravitelné slupce kunsthistorického přístupu, mnohdy dnes zapůsobí na v praxi utápějícího se architekta spíše jako přechodný projev teoretické deviace. V tom je obsaženo něco smutného a současně pro české země velice signifikantního. Nejde jen o architektonické teorie, ale neméně o to, že o sémantiku, o strukturalismus, o fenomenologii a o hermeneutiku opřené koncepty vyžadují i náležitě teoreticky připraveného, v teorii vzdělaného, nejen informovaného, architekta. Ale „časy se mění“. Na fakultě architektury v Liberci přednáší teorii vědecký pracovník Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky Petr Kratochvíl a za zájmu zdaleka přesahující fakultu zde nedávno hostoval právě Dalibor Veselý – nyní respektovaný profesor historie a filosofie architektury v Cambridge. Důraz na teorii narůstá i na fakultě architektury ČVUT v Praze pod nastoupivším děkanem Zdeňkem Zavřelem a mnoho se očekává nejen od dnes již obvyklého a přitom tak potřebného přednáškového hostování význačných osobností, ale především od promyšleně připraveného způsobu spolupráce s předními nizozemskými architekty – a Nizozemí, to je pro architekty již dlouho tím, čím byly Athény pro antické filosofy. Jak zpíval Dylan v šedesátých letech a jak dnes opakují studenti vyšších ročníků fakulty architektury: „časy se mění“. Kunsthistorici mají přirozený sklon posuzovat uměleckou hodnotu jako hlavní hodnotu architektury. Převážně umělecko - historizující přístupy, jakkoli cenné, zejména jsou-li založené na výzkumu „in situ“ a tudíž nezbytné, ovšem fundamentální teorii architektury nahradit nemohou a nenahradí. Až příliš často v sedmdesátých a osmdesátých letech suplovaly něco, co z podstaty úspěšně suplovat nemohou. Teorie umění přenášené na architekturu se stávají demonstrací sečtělosti příslušného autora. Jistá z tohoto stavu vyvěrající bezradnost dává o sobě znát v nadsazené kumulaci adjektiv a pseudospekulování při popisu a zejména při hodnocení architektonických objektů v historizujících architektonických studiích, které si takovýto teoretický nárok přivlastňují. Architektura je víc než katalogová evidence. Ale u čtenářů konec konců vyhrávají autoři, kteří se o teorii ani nepokusí a omezí se na odvedení dat a pečlivou deskripci.A je snad česká architektura z hlediska výše uvedené konstatace dlouhodobé absence teorie méně hodnotná? Rozhodně ne. Ale také nikoli bez následků. To si uvědomovali i studenti architektury již na konci šedesátých let a dokázali to říci. Dnešní studenti, kteří pracují s webovými stránkami nepotřebují přednášky, jejichž obsahem je více - méně „telefonní seznam na Olymp architektury“, či údaje obsažené v každé solidnější turistické příručce, když pociťují hlad po skutečné nepříruční teorii architektury. Čeští architekti ovšem vykazovali a vykazují obdivuhodnou schopnost výběrové recepce pro inovace architektury na její mezinárodní scéně. Uměli a umí úspěšně pracovat s tím, co bychom nazvali akumulovanou zkušeností ( srv. výkon české a slovenské architektury v šedesátých letech XX. století). Dokázali transformovat a svébytně využít podněty, které vznikaly – a to je hodno z hlediska této skromné úvahy naší pozornosti - v jiném prostředí a které byly vyvinuty v jiné architektonické tradici a v kultuře, kde se architekti o nabídku fundamentálních teorií mohli opřít, kde se o zájem praktikujících architektů teoretici uchází (srv. spolupráce filosofa J.F.Lyotarda a následně po smrti tohoto protagonisty postmoderny pak Bernarda Tschumiho na „parku 21. století“, tedy na dekonstruktivistickém Parc de la Villete v severní části Paříže; srv. články a vystoupení Jeana Baudrillarda na konferencích architektů atd.)! Jeden z autorů této úvahy se byl jako studentík podívat na práci s prostorem v právě otevíraném Domu bytové kultury Věry Machoninové a Vladimíra Machonina a setkal se tam se studenty s AVU – spektakulární účinek zevnitř se rozvíjejícího se atriového prostoru byl pro nás doslova osvobozující – a myslíme, že tak působí dodnes (srv obr.). Ale jak odlišně, s jakou kritičností dnešní studenti architektury třeba reagují na kostel sv. Josefa v Senetářově (1969-1971), který byl u nás na přelomu šedesátých let a sedmdesátých let přijímán s obdivem pro svoji nespornou dobovou originalitu, skulpturální koncept (srv. obr.) a který byl zjevně volně inspirován motivy z několika staveb Le Corbusiera z různých období jeho tvorby. Hodnocení architektury, které nemá mít životnost novinové aktuality, odkazuje v konečné instanci k nesamozřejmostem, obrací se k podstatě architektury, přesahuje příruční teorie.Česká architektura se prý úspěšně vyhýbala extrémům – je to opravdu důsledek mimořádné kultivovanosti našich architektů, jak tvrdí jeden historik architektury, anebo je v tom přítomen nedostatek odvahy k důslednému domyšlení určitého principu, jeho využití, spotřebování – zvláště když v této souvislosti přiložíme na výsledky české architektury měřítko radikálních řešení? Operativní myšlení má i v architektuře důležitou roli, ale dlouhodobý pohyb jen na této úrovni nemohl pro českou architekturu zůstat bez následků. A to, co narůstalo a získalo setrvačnost, se nedá lámat přes koleno. Takže se znovu nevyhneme, i kdybychom chtěli, otázce: Je teorie pro architekta opravdu tak důležitá? Není třeba v současnosti spíše bránit „oborově specifickou autonomii architektury“? Vždyť „architektura je architektura a filosofie je filosofie“ uvedl architekt a teoretik Rem Koolhaas v diskuzi nad zamýšlenými a nad reálně dosaženými výsledky architektury při výstavbě v Berlíně a rozhořčeně varuje před „strašnými hybridy“ (H. Stimmann, Hg.: Babylon, Berlin etc. Das Vokabular der europäischen Stadt. Basel-Berlin-Boston 1995, str. 196), před nezdařenými výsledky těch, kteří nejsou ani dobrými filosofy, ani dobrými architekty. „Můžeme mluvit společně jen tehdy, když máme právě teď vlastní, vůči sobě vymezené pojmy“, opak, práce se smíšenými, obojakými pojmy vede k amatérské filosofii a amatérské architektuře. To je i náš názor a proto se k němu vracíme v závěru této malé úvahy.Je tedy otázka teorie a především „filosofie architektury“ důležitá? Nepochybně ano, neboť je to vždy otázka po intelektuálním základu architektury a jeho legitimitě a tím i otázka aspirací, které z tohoto základu vyrůstají. Intelektuální fundament určité architektonické tvorby je základnou pro architektovu invenci - je to otázka po potenciálu, který ta či ona nepříruční teorie v sobě nese. Jen zkratkovitě a namátkou: expresionismus má v sobě otevřenost dramatická gesta, funkcionalismus pro tvarosloví odpovídající funkcím, fenomenologie přivádí architekty k vyrovnávání se s „bezdomovím“ apod.Proveďme malé historické ohlédnutí: Congrés International d´ Architecture Moderne v Athénské chartě (1928) zformuloval vlivnou ortodoxii moderny, vytvořil tak platformu pro produktivní diskuze a sám se stal doslova misijním východiskem stoupenců moderny; Aldo van Eyck s oporou ve strukturalismu a v antropologii Clauda Leviho – Strausse (koncept lingvistiky aplikoval na antropologii) se odvrátil od „jednovrstevného myšlení“ funkcionalismu a zaměřil architektonickou teorii na neměnné archetypy lidského jednání, na stavební prvky a struktury stavby (srv. realizace Aldo van Eycka, Candilise, H. Hertzbergera, J. Bakemy); širokému spektru realizací zahrnovaných pod pojem brutalismu (Peter a Alison Smithsonovi, J. Stirling, P. Rudolph a další; rovněž stavby českých architektů spojované s brutalismem vykazují přes svoji různorodost k řadě zdrojů, překrýt spektrum staveb pojmem „socialistický brutalismus“ spíše vypovídá o tom, že se historik architektury vzdal teorie) odpovídá inspirační zdrojová šíře – od Wittkowerových převratných historickoteoretických studií renesanční architektury, přes Le Corbusierovy realizace v Čandigharu k extrémně důslednému uplatnění principu poctivosti, pravdivosti a čistoty materiálu; rovněž krajně nekonvenční vynalézavost architektů Franka Gehryho, Bernarda Tschumiho, Zahy Hadid je propojena s filosofií a to s filosofií dekonstrukce Jacquese Derridy vycházející z fundamentu poststrukturální lingvistiky; architektonická postmoderna se inspirovala kritikou moderny, vyslovila aspiraci na obnovu komunikace s minulostí, místem. Rovněž nelze přehlédnout, že oslnivý úspěch a trvalý vzestup japonské či jihoamerické architektury byl spjat s vytvořením intelektuální platformy. Japonští metabolisté nově vydefinovali identitu japonské architektury na propojení japonské tradice s pozdním dílem Le Corbusiera a Miese van der Rohe a následným vyvinutím vlastních variant moderny. Odehrávalo se něco takového v časovém rámci moderny u nás? Odpověď by byla víc než zajímavá a vyžádala by si další článek. A konec konců, jakkoli jsme hovořili o teorii, o spekulativní teorii v německém smyslu slova (spekulativní jako pozitivum, ne jako výhrada a kritika), nelze přehlédnout ani příležitostnou inspiraci uměleckými díly a v nich obsaženým pohledem na svět, tedy určitou „filosofií“– viz propojenost realizací Aldo Rossiho s pittura metafisica Giorgia de Chirica (Quartiere Gallaratese v Miláně, 1969-1973), spojení pozdní tvorby P. Johnsona s kresbami německého umělce Hermanna Fisterlina (dekonstruktivistický Gate House, 1995), Gehryho inspirace sochou Brancusiho při projektu mrakodrapu atd., nemáme-li rovnou odkazovat na velkou tradici českého kubismu.