O. Ševčík | Architetura historie umění >6.díl<

Nástup neoklasicismu v polovině 18. stoletíJedna z prvních systémově dovršených neoklasicistních stavebÉglise de Sainte-Genevievepozději přejmenováno na Panthéon(projektováno v letech 1755–1756, realizace 1757–1790)architekt Jacques Germain SoufflotArchitekt J. G. Soufflot započal projektovat chrám sv. Jenovéfy, patronky Paříže, s vědomím, že se stane hlavním chrámem francouzské metropole. Ale za Francouzské revoluce byla stavba odsvěcena a přejmenována na Panthéon.Soufflot usiloval o syntézu „řecké vznešenosti a gotické beztíže“. Chrám charakterizuje kupole, strohý vnitřek; sloupy nejsou pouhou dekorací (na rozdíl od stavební praxe baroka), ale nesou obrovský portikus a protaženou kupoli. Železná žebra jsou proto v kupoli uspořádána mnohem komplikovaněji, než bylo do té doby zvykem, aby se zachytily a vyrovnaly tažné síly: „intuitivně je zde dosažen výsledek, který za více než sto let později zprostředkují vědecké výpočty“ (G. Varaldo, G. P. Zuccotti). Před zahájením projekčních prací si Soufflot obstaral plány Wrenovy katedrály sv. Pavla, ale vždy počítal s tím, že vnější kupole bude – na rozdíl od Wrenovy stavby – kamenná. Půdorys je koncipován do tvaru řeckého rovnoramenného kříže.Celkově chrám působil velmi čistě klasicky (Soufflot studoval antické chrámy v Paestu) a dá se říci, že Soufflotova stavba dokonale předznamenala krátce po polovině 18. století konec barokní a rokokové architektury a představovala tak nástup nového slohu, označovaného za neoklasicismus. Dějiny západního ducha jsou dějinami boje o obraz světaRůzné světySvět Řeků byl krásný a racionální, středověký svět byl zahalen nimbem transcendentních významů, byl božím dílem a v hierarchii dokonalosti a krásy poukazoval ke svému stvořiteli.Svět nového věku, svět, jehož podobu nově vyložili Galileo Galilei s René Descartem, se stal předmětem jistým způsobem pojaté vědy, kdy příroda byla uchopena jako zdroj surovin a energie, svět se stal souborem věcí, které má člověk – nyní pán a majitel přírody – neomezeně k dispozici.Od ptolemaiovského světa přes svět, který je vnímám jako labyrint, k světu, který se stává předmětem kalkulujícího poznání, objektem mocenského bojeRené Descartes (1596–1650); francouzský filosof, matematik, přírodovědec.Descartes postuluje místo myšlení podřizujícího se řádu věcí myšlení, které podřizuje věci řádu poznání.Účastník třicetileté války (snad i bitvy na Bílé hoře 1620) je pokládán spolu s Galileem za zakladatele moderního myšlení, které skončilo s aristotelsko-scholastickou metafyzikou.Komenského kresba světa jako labyrintu Svět v podobě labyrintu nesplývá s vesmírným, dokonalým univerzem. Svět – město má sice ideální geometrickou formu kruhu, ale je naplněno disharmonií, nestálostí, zmatky v ulicích, nic zde nemá pevný bod.Svět je pozorován z perspektivy, která vizuálně odhaluje „drama o marnosti světa“. Všechny ulice stavů na kresbě směřují od východní Brány Života k západnímu hradu Fortuny (s kolem štěstí, které řídí náhoda) a tím se vlastně přibližují smrti. Pesimismus a deprese obsažené v projevech učenců konce 16. a počátku 17. století získaly v Komenského spisu Labyrint světa a ráj srdce působivé myslitelské a umělecké vyjádření.Proměny vidění světa jako proměny sebepochopeníŠtěstí – ve středověku symbol plodnosti a naplnění spravedlnosti, tedy symbol v blízkosti osudu. V renesanci se začíná o štěstí mluvit jako o děvce a fúrii, která je slepá a neví, co činí.V renesanci začíná evropský člověk žít pod diktátem času – (odtud i první přesnější mechanické přístroje na jeho měření). Otázka po smyslu smrti a náboženská odpověď (která vázala aktivitu člověka k nadčasovým, věčným hodnotám) byly zatlačeny otázkou po smyslu života v světském znění, tj. po možnostech seberealizace individua.Renesanční a novodobý člověk strádá najednou nedostatkem času pro naplnění egoistických zájmů, začíná moderní útěk do budoucnosti, kdy nejzákladnější otázky jedince se neustále odkládají pod tlakem bezprostředních úkolů, odkládají se až do chvíle smrti, kdy je na ně pozdě.Štěstí se ve světě renesanční podnikavosti a moderní konkurence jeví jako něco nevypočitatelného, co lze stěží zakalkulovat do životních aktivit jako životní jistotu.Podle Machiavelliho je však Fortuna ženou, a jako s takovou se s ní musí zacházet, aby jí bylo možno vládnout. Fortunu dokáže zdolat jen vhodný typ člověka. Existuje souvislost mezi tímto přístupem k Fortuně a životní orientací lidí: „Snížením úrovně politické dokonalosti se zaručuje uskutečnění pouze toho druhu politického zřízení, které je v zásadě možné,?… ideální a skutečné nevyhnutelně konvergují“ (Leo Strauss).První vlna moderny se odkrývá v nároku dostat pod kontrolu to, co bylo pro starověk a středověk v principu nedosažitelné.Obrazně se říká, že vrcholný středověk – gotika – nemá pokračování. Tuto césuru vytvořil člověk moderní doby, který se vyvázal z řádu jsoucích věcí a začal si rozumět jako pán a vlastník přírody. To je osudový zvrat v historické konstituci člověka samého.kresba na motivy Destruktáže J. Koláře(kresba O. Okamury)Středověký člověkmá pevné místo na světě, jeho svět je světem hierarchie, autority (Písmo, církev, panovník).Vše, co se ve světě děje, má smysl, dění směřuje od stvoření světa přes současnost ke konci, ke spáse. Autorita není prožívána jako pouto, jako omezení, ale jako vazba k absolutnu v konečném světě. Pravda je dána autoritativně, je zde od počátku, jen je třeba se jí prostřednictvím autorit dobrat. Pravdě byl přikládán větší význam než v moderní, resp. pozdně­moderní době. Individualitu „dělala“ ve středověku příroda (různost talentů). Pevně stanovená sociální role (sociální zařazení se dědí) protiřečí snaze vyjít vstříc osobním sklonům.Novověký člověkse odpoutává od všech autorit, končí nábožensky podmíněná jednota světa, člověka a jeho díla. Po člověku jako vykonavateli boží vůle se ustavuje novověká individualita, kdy si člověk dává hodnotu sám, sebepoznání se stává součástí sebeurčení (humanismus provází důraz na individuální prosazení). Otázka smyslu smrti (a náboženská odpověď) je potlačena dominací otázky po smyslu života v světském znění (měřítkem se stává úspěch, peníze apod.). Pravda je uchopena jako jistota poznání, svět je proměněn v zdroj surovin a energie, v předmět ovládání. Svět se však nestává rozumnějším, ale ohroženějším.závěr | 9. | 8. | 7. | 6. | 5. | 4. | 3. | 2. | 1.díl |mezititulky redakce