O. Ševčík | Architetura historie umění >3.díl<

Protireformační architektura španělských HabsburkůNová epocha ve vývoji španělské architektury – odklon od zdobnosti platareskního slohu ke slohu označovanému jako desornamentado, Herrerův styl, resp. Estilo escorialenseSan Lorenzo de El Escorial (1563–1584)na severozápad přes 40 km od Madridu v pohoří ve výšce 1055 mobr. 1 pohled na El Escorial (kresba O. Okamury)Kompaktní klášterní rezidence charakterizovaná estetikou přísnosti a askeze, klasickým členěním stavby, monumentalitou dosaženou v exte­riéru i interiéru, rozsáhlým uplatněním místního šedého mramoru – to vše ukazuje, jak nesnadno se aplikuje na iberskou architekturu tradiční kategorizace stylových pojmů (rané, pozdní baroko apod.). Stavební komplex projektovaný Juanem de Herrerou (důvěrník krále Filipa II.) a Juanem Bautistou de Toledo (v Itálii spolupracovník Michelangelův) charakterizuje přísný klasicismus řazený do španělského baroka, respektive pod vyprofilovanější pojem „Herrerův styl“. Španělská architektura je tím sice ovlivněna do počátku 19. století a déle, ale nakonec tento styl nepřevládl.Stavební propojení královského paláce („královo útočiště“) a hrobky Habsburků (Pantheon – „památník Habsburků“) s konventem a kolejí řádu jeronymitů („poustevnický klášter“), osová orientace na kostel a za ním lokalizované královské komnaty, to vše symbolizovalo jednotu světské a duchovní moci („trůn a oltář“), absolutismus vlády Filipa II., vyjadřovalo postavení Španělska jako světové velmoci (El Escorial jako „Akropole španělského impéria“). Odtud, z prosté mnišské cely (strohost cely: stůl, židle, regály, prosté lůžko – to vše stupňuje protiklad vůči pompě Pantheonu, nádheře katedrály a slavnostních sálů), vládl Filip II. po dvacet let (nakonec v téměř úplné osamělosti). V strohé pracovně byly dva obrazy: Tizian a Zahrada hříchů od Hieronyma Bosche.Stavba této proslulé rezidence započala v roce 1563, čili v roce ukončení Tridentského koncilu a tím aspirovala na převedení principů „tridentské víry“ do architektury. Metafory Carlose Fuentese „hrad eucharistie“, „citadela dogmatu“ pocházejí z pozdější doby, ale věrně přibližují ducha celé stavby.obr. 2 perspektivní pohled na klášterní a královskou rezidenci a renesanční kostel; půdorys El Escorialu: monumentální řecký kříž vepsaný do čtverceobr. 3 Nádvoří evangelistů (jedno ze sedmnácti vnitřních nádvoří)Půdorys komplexu tvoří pravoúhlý blok 208×162 metrů se strážními věžemi na nárožích, v chráněném středu je situována katedrála; stavba zahrnuje 17 vnitřních nádvoří, 1.860 prostor (katedrála, klášter, privátní prostory královské rodiny, dílny, archivy, policejní archiv – dnes bychom řekli databanka, slavnostní sály, knihovna, v podsklepení umístěný Pantheon dynastie španělských Habsburků ad.), 86 schodišť, 17 km chodeb, 1.940 dveří, 2?673 oken; 51 zvonů volalo k modlitbám u 28 oltářů.Čím jsou Versailles pro Francouze, petrohradský Zimní palác pro Rusko, tím je El Escorial pro ŠpanělskoV osudech stavby se zrcadlí osudy národa. El Escorial jako by symbolizoval ofenzivní duch katolicismu, stal se pevností protireformace, centrem staré španělské světové říše, nad níž slunce nezapadalo. Vojáci francouzské republiky však byli bez respektu k symbolům a insigniím staré moci v El Escorialu a rozložili v něm svůj vojenský tábor, pod nádherou nástropních maleb zřídili vojenský lazaret a s poklady eucharistie naložili podobně jako před třemi stoletími Cortéz a Pizzaro s poklady a svátostmi Aztéků a Inků. Pro nacionalistické Francovo Španělsko byl El Escorial součástí kastilského mýtu: El Escorial jako kamenná pěst skutečného Španělska, které se pozvedlo proti kacířům a v občanské válce proti republikánům. Nejbizarnější návrh spojený s El Escorialem vzešel od Salvadora Dalího (člen surrealistického hnutí): na každém kilometru mezi Madridem a El Escorialem měly být z kostí pozůstatků padlých vytvořeny skelety a instalovány jako sochy na sokly (tedy celkem 50 „soch“). Skelety by začínaly hned za Madridem a zde neměly přesáhnout výšku několika centimetrů, postupně by se však každým kilometrem směrem k El Escorialu zvětšovaly, takže před El Escorialem po 50 km by byly tři metry nebo až čtyři metry vysoké. Návrh S. Dalího – takto surrealisticky ukazující na nejposvátnější místo Španělska – zůstal nerealizován.Monument absolutistické monarchieInscenace moci a glorifikace panovníka prostřednictvím architekturyPalác ve Versailles(po rozšíření v osmdesátých letech 17. století)pohled na centrální část Versailles ze zahrad (kresba O. Okamury)Versailles nejreprezentativnějším až spektakulárním způsobem artikulovaly ve světské architektuře okázalou dvorskou kulturu a absolutistický způsob vlády nejvýznamnějšího evropského monarchy 17. století – „krále slunce“, Ludvíka XIV. (1643–1715). Ve Versailles a v desítkách napodobenin po celé Evropě byla petrifikována „vysoce stylizovaná aristokratická porenesanční Evropa“, svědectví slábnutí kultury církví a sílení kultury dvorů a tím i doklad „rychlé sekularizace, jenž změnil celý charakter západní kultury. Spojení dvorů s humanistickou kulturou a vědeckým hnutím?… vytvořilo rozšířením vědeckých poznatků nové ideály osvícenského despotismu a racionalizace života“ (Ch. Dawson, Porozumět Evropě. Praha, Zvon 1995).V tomto rozměru se staly Versailles pro ostatní evropské monarchy a vrchnosti nedostižným vzorem: rezidence Habsburků v Schönbrunnu (Vídeň) a rezidence Ermitáž ruských Romanovců, či i biskupská rezidence ve Würzburgu a desítky dalších profánních sídel (Horní Belveder ve Vídni architekta Lukase von Hildebrandta – sídlo Evžena Savojského) ukazují, jak velké úsilí se věnovalo na vyrovnání se s kolosální rezidencí a životním stylem na dvoře francouzského krále. Zámek Blenheim u Oxfordu (architekt a diletant Vanbrugh a architekt Hawksmoor, realizace 1705–1724) má sice inspiraci Versailles, má i kolosální měřítka, má i barokní velkolepost, ale tento dar vévodovi z Marlborough (za vítězství právě nad Ludvíkem XIV.) zůstal pro Anglii něčím výjimečným ba cizorodým – anglická šlechta zůstávala na rozdíl od Francie na venkovských sídlech, tudíž zde chyběla dvorská společnost a salónní kultura aristokracie (s předepsaným způsobem života) jednoznačně připoutané k rezidenci krále (absolutistický monarcha měl tak šlechtu bezprostředně pod kontrolou). Takovéto sociologicky přesně definované zázemí Versailles a desítek kontinentálních napodobenin v insulární Anglii jako konstituční monarchii chybělo.Nejzávažnější a nejrozsáhlejší výstavba paláce ve Versailles je spjata s architekty Louisem Le Vau a Julesem Hardouinem Mansartem v letech 1655–1682.Z architektonického hlediska se uplatnilo seskupování obrovských hmot budov do středového bloku a výrazných křídel (severního a jižního), přesné definování přehledných, dobře čitelných proporčních vztahů, rovná obrysová linie (přerušovaná jen sochami) – výsledkem je Mansartova přísná řádová akademičnost; střed hlavního poschodí je vždy zdůrazňován architrávem s masívní římsou a zdvojenými iónskými sloupy, sochami; iónské pilastry rámují okenní dveře.Králova ložnice je uprostřed paláce a je v ose, která určuje nejen celkové rozvržení rezidence i s jejími křídly, ale i rozlehlých zahrad (architekt Le Nôtre). Srdcem zámku je Mramorový dvůr (Cour de Marbre – je vydlážděn černými a bílými mramorovými deskami) obklopený královskými komnatami. Z výjimečných reprezentačních prostor je třeba ještě uvést alespoň Zrcadlovou galerii (Galerie des Glaces, sál o délce 75 m), Salón války (Salon de la Guerre) a Salón míru (Salon de la Paix), Venušin salón. Vstup do Versailles je inscenován předními nádvořími (Cour royal a Cour de Ministres).obr. 2 Versailles, celkový pohled z roku 1668 (P. Patell)Dosažená estetika největšího evropského paláce – Versailles – je charakterizována druhem aristokratičnosti, impozantností. Celkové vyznění královské rezidence a dvora není výrazně barokní (výjimkou je pozdně­barokní vysoká monumentalizující kaple přistavená J. H. Mansartem v letech 1689–1703 na severním křídle rezidence), ale posun k baroku vyplývá ze směřování k velkoleposti, která se sama o sobě stává cílem, z barokní nádhery a okázalosti interiérů (sochy z mramoru, malované stropy, obrovské plochy zrcadel, pozlacený nábytek apod.): „Základní dispozice zámku je klasicizující v rozvrhu i v článcích s výjimkou kaple, avšak výsledný účin, jehož bylo dosaženo plánovitým soustředěním všech výzdobných technik a materiálů, je nepochybně barokní. Zčásti je to důsledek měřítka i mohutnosti architektury, jinak se ovšem působení opírá o barokní tvarosloví doplňkové výzdoby a vnitřního zařízení. Rozpor mezi interiérem a vnějškem budovy, mezi uměním monumentálním, totiž architekturou, sochařstvím a malířstvím, a uměním užitým, nábytkem, stříbrnictvím a textilem, lze často sledovat v prostředí barokního klasicismu“ (Michael Kitson).Při pohledu na kolosální, megalomanskou rezidenci ve Versailles si uvědomíme dobový pocit z konce 18. století: bylo-li možné svrhnout takovouto mocnou francouzskou monarchii, pak lze svrhnout každou monarchii, každou vládu.obr. 3 a 4 Zámecká kaple, architekt J. H. Mansart, nejbaroknější přístavba k paláci; průčelí a interiér„Tzv. ,západní civilizace’, vyrostlá ze zdrojů starého Řecka, Izraele a hlavně Říma, zvládla ještě hrozbu megalomanie absolutistických despotů. Ale bude schopna zvládnout své ,úspěchy’? Jestliže se v posledních letech druhého tisíciletí předmětem ,křesťanské’ péče o ,třetí svět’ stala hesla typu ,každému Číňanovi jeden Volkswagen’, má naše krátkozraká civilizace ještě nějakou eventualitu mezi takovými ,úspěchy’ a globální smrtí?“ - Milan Machovecobr. 6 Versailles – Zrcadlový sál (Mansart, 1661–1684, dekorace Ch. Leburn), délka sálu: 75 mzávěr | 9. | 8. | 7. | 6. | 5. | 4. | 3. | 2. | 1.díl |mezititulky redakce