O. Ševčík | Architetura historie umění >2.díl<

Z italské renesance inspirované antickou tradicí vzešly dva typy kostelů, které se staly v průběhu času i odpovědí katolické protireformace na nástup reformace: vedle chrámů s centrální dispozicí (tzv. centrála; od antického Pantheonu po výchozí projekty chrámu sv. Petra v Římě a sv. Pavla v Londýně) to byl typ chrámového kostela s hlavní lodí a postranními kaplemi a silně potlačeným transeptem. Posledně jmenovaný typ představoval chrám Il Ges? v Římě architekta Vignoly (realizace: 1568–1584). Právě Il Ges? se stal vzorovým typem kazatelského chrámu Tovaryšstva Ježíšova – jezuitů (a dalších kazatelských kongregací). S protireformací nastoupil cestu nejen po Evropě, ale i do Nového světa. Bruce Boucher neváhá hovořit o stavbě, „která se stala jedním z nejvlivnějších kostelů moderní doby“. – architekt: významný teoretik i architekt Giacomo Barozzi da Vignola (1507–1573) známý jako Vignola;– mecenáš: kardinál Alessandro Farnese; svými požadavky na prostorové pojetí chrámu definoval typ „kazatelského kostela“;– dispozice chrámu: (obr. 1) chrámový typ kostela s jedinou hlavní lodí a silně potlačenou příčnou lodí (zkrácená ramena); čtyři postranní propojené kaple po obou podélných stranách lodě; kupole nad křížením, presbytář s mělkou apsidou;– fasáda: Giacomo della Porta (původní Vignolův návrh nebyl použit); se zřetelným odkazem na architektonické dílo Michelangela vyniká průčelí plastičností, majestátním účinkem a až nekompromisním pojetím monumentality (viz obr. 2). Jasnost artikulace průčelí odpovídala konceptu celé stavby;– interiér: Andrea Sacchi a Jan Miel; původní interiér byl jedinečný v ničím nerušeném prostorovém účinku a ve své prostotě až rigorózní (i tím předjímal nastupující ranou jezuitskou architekturu). Na konci 17. století byl interiér přepracován v barokním slohu (v římské renesanci byly obsaženy výtvarné předpoklady baroka jako možnost); Bacicciova freska v klenbě kostela „nerespektuje těžký rám a přechází volně do chrámového prostoru. Malované mraky zakrývají plastické ozdoby a andělé jako by skutečně létali pod klenbou. Hranice mezi realitou a snem, mezi jednotlivými výtvarnými odvětvími je tu rafinovaně setřena. Všechno je vypočteno na ohromující efekt“ (J. Neumann, Itálie I. Praha, Odeon 1978, str. 261).Čím chrámový kostel Il Gesú působil:– svými mimořádnými rozměry; nádherným prostorovým účinkem síně hlavní lodi o šířce 18 m zaklenuté valenou klenbou;– jak kompaktností, tak jasností svého členění (hlavní loď se vzájemně propojenými postranními kaplemi, redukovaný transept); principy architektury formulované renesančním architektem a teoretikem Leonem Battistou Albertim v De Re Aedificatoria (1452) na základě znalosti díla antického autora – římského vojenského inženýra a architekta Vitruvia, i na základě obeznámenosti se zachovanými zbytky římské klasické architektury nalezly v Il Ges? svoji velkorysou realizaci;– vhodností pro umístění do omezujících parcel městské zástavby; odpovídal požadavkům kazatelských kongregací na velký nerušený prostor jediné hlavní lodi. Jestli Il Ges? byl hlavním („mateřským“) chrámem řádu Tovaryšstva Ježíšova, tak nejmohutnějším kostelem římských jezuitů je S. Ignazio (zasvěcený jménu sv. Ignáce).

obr. 2 průčelí Il Gesú v Římě (překreslil O. Okamura)Tridentský koncil 1545 - 1563Tridentský koncil proběhl ve třech zasedáních (1545–1548, 1551–1552, 1562–1563). Byl zamýšlen a připravován jako ekumenický koncil – devatenáctý v římskokatolické tradici. Přijetím Tridentského vyznání víry („vyznání Pia IV.“) spolu s reformami uvnitř církve, dále řadou dekretů (Dekret o kanonických Písmech, 1546; Dekret o ospravedlnění a celou řadou dalších dokumentů) se s konečnou platností vymezilo učení římskokatolické církve proti protestantismu (Písmo a tradice; prvotní hřích, učení o ospravedlnění, svátosti oltářní, očistec; relikvie a obrazy, odpustky).

Třetí zasedání bylo svoláno papežem Piem IV. (bulou Ad Ecclesiae regimen, 29. 11. 1560) opět do Tridentu ve znamení úsilí o dosažení vzájemného porozumění mezi římskokatolickou stranou a protestanty. Již velkoryse započaté diplomatické úsilí ke svolání ekumenického koncilu však selhalo – rozhodující bylo odmítnutí říšských knížat na sněmu v Naumburgu (1561); od zvacích návštěv Švédska, Dánska, Anglie musil kardinál, legát G. Comendonne upustit; poslání do Ruska se rovněž ukázalo jako neproveditelné. I toto třetí zasedání tak nakonec navzdory původnímu záměru naopak dovršilo rozkol v křesťanské obci.„Trident se nestal jen jedním z řady římskokatolických koncilů. Přinesl závažné prohlášení protiprotestantského, protireformačního římského katolicismu. Ve světle Tridentu byly čteny a vykládány dřívější koncily. Trident tak římskokatolickou církev ovládl na čtyři století, na dobu zvanou ,tridentský katolicismus’. Toto období skončilo až Druhým vatikánským koncilem.“ (tj. 1962–1965)Tony Lane, Dějiny křesťanského myšlení, Praha 1996, str. 193–194.Zasedání Tridentského koncilu na rytině z roku 1565. V tridentské katedrále postavené ve 13. století ve slohu románsko-lombardském probíhala slavnostní zasedání; další jednání se konala v právě dokončeném kostele Santa Maria Maggiore, postaveném v renesančním slohu. Architekturu můžeme chápat jako symbol: v protireformaci (uchopené jako reforma katolické církve) šlo o to propojit tradice s nastupujícím novým světem, integrovat renesanci (řečeno jazykem moderní doby).závěr | 9. | 8. | 7. | 6. | 5. | 4. | 3. | 2. | 1.díl |mezititulky redakce