New Face of Prague | nejen vrásky přibývají
Říká se, že Praha je matka měst. Ovšem na rozdíl od lidí, kteří stárnou, jsou města neustále omlazována. Kromě projektů, které přidělávají městu vrásky, se objevuje i značné množství zdařilých realizací a právě těm je věnována výstava New Face of Prague, která se koná v Českém centru v Praze. Výběr z toho nejlepšího, co se v Praze urodilo za posledních 18 let, tedy z projektů, které začaly vznikat po listopadových změnách, je zajímavou podívanou, která u některých realizací snese mezinárodní srovnání.
Dominik Herzán , 19. 8. 2008
GJF + ČC = NFOPGalerie Jaroslava Fragnera spolupracuje s Českým centrem již delší dobu a v tomto případě se jí podařil kousek vpravdě husarsko-šalamounský. Přesně ve shodě s workoholickým příslovím o tom, že Mert(a) nikdy nespí, pořádá fyzicky zavřená GJF výstavu v – a ve spolupráci s – ČC. Historicky se výstava GJF koná v ČC vůbec poprvé. Zkratky používáme záměrně, neboť tím chceme demonstrovat, co vlastně výstava přináší – pohled na Novou Prahu ve zkratce. Podle Dana Merty je výstava zaměřena nejen na širší českou veřejnost, ale především za hranice. Příští rok uběhne 20 let od sametové revoluce a nejen u nás, ale i v zahraničí lze očekávat určité bilancování i na poli architektury. Určitým příspěvkem k této očekávané diskusi má být právě i výstava New Face of Prague, k níž 20. srpna 2008 vyjde i reprezentativní katalog. Dnes mírná skepse, do budoucna mírná nadějeŘeditel GJF Dan Merta (všimněte si, že nejen vzhledem, ale i příjmením připomíná čerta) nevidí v novodobých příspěvcích k tváři Prahy žádná esa typu Foster nebo Hadid, na druhou stranu na tiskové konferenci konstatoval, že velmi solidní architektura se najít dá a v rámci postkomunistických zemí jednoznačně snese srovnání. Výstava společně s katalogem mají tedy být určitým příspěvkem do diskuse o charakteru Prahy jako historického, ale nezakonzervovaného, a tedy vyvíjejícího se města. Mají také šanci (a opatrné ambice) poukázat i na odvrácenou stranu developerského přístupu, bez nějž by město sotva mohlo uspokojovat svoje potřeby, ale který leckdy nadřazuje zisk čestnému a upřímnému pokusu přinést řešení určitého urbanistického problému. Největší hityKdyž kapele světového jména vychází bilanční album největších hitů, bude každému určitá píseň přebývat, a jiná chybět, takovýto projekt je vždy určitou kombinací doložitelné faktografie a subjektivního názoru. Je tedy nejen pravděpodobné, ale přímo nutné, že nějaká stavba bude ve výběru chybět, jiná přebývat, nicméně žádná z jednapadesáti vybraných není šlápnutím vedle. Dan Merta k tomu říká: „Nemohli jsme a ani jsme nechtěli ukázat všechno. Mohlo tu být dalších 30-40 projektů, které by s těmi vybranými snesly srovnání.“ Ale také dodává, že počet kvalitních a zdařilých realizací z kulturní a veřejné sféry je minimální. Jistě má pravdu – veřejné zakázky, které vždy tváře měst ovlivňovaly zásadně, se příliš nehrnou a zpravidla jsou opatrné a rozpačité, nevyužívají možnosti, jaké by jim (pří)slušely (formálně lze za veřejné zakázky považovat Hradčany, Národní muzeum i divadlo, bez nichž si dnes Prahu představit nedovedeme). Knihovnu v knize nenajdeteVýstava, stejně jako připravovaný katalog, zahrnují nejen realizace, ale také několik vizí a představ budoucího charakteru města (např. Futura Pragensis). Tento čin ocení zejména budoucí historikové futurologie. Vzpomeňme na vize roku 2000 z 50., 60., či 70. let – tehdy byla pro naši dobu vznášedla považována za samozřejmost, optimistické provokace hovořily o kráčejících městech, a hle, skoro všechno je jinak. Dnešní pohled na budoucnost tedy definitivně docení či zavrhne právě budoucnost sama. Vzhledem k tomu, že zařazení díla do projektu New Face of Prague bylo podmíněno souhlasem držitele autorských práv k dílu, neobjevuje se například Kaplického návrh Národní knihovny. Mezitím bylo rozhodnuto, že blob definitivně na Letné stát nebude (a to už byl přitom položen základní kámen, viz zde)Přes veškerou kontroverzi a také právě pro ni by zařazení knihovny bylo přínosem. Bohužel rozhody spíše osobní a politické argumenty, neboť Jan Kaplický si za žádných okolností nepřeje, aby jeho jméno bylo spojováno s čímkoliv, co podporuje Hlavní město Praha. Těžko přitom najít diskutovanější porevoluční stavbu – srovnání snese snad jen Tančící dům. Na závěr je třeba konstatovat, že sympatický kurátorský výběr je podpořen kvalitními fotografiemi a texty, stejně jako grafikou. Nezbývá, než si na výstavu udělat názor přímo v Českém centru a počkat si na vydání katalogu. Ten bude mít křest 20.8. v budově Classic 7 – tedy bývalých holešovických mlýnech. Což je mimochodem jedna ze staveb, které výstava přibližuje.
