Nerealizovaný výdech Zdeňka Sýkory z utajeného podzemního krytu

Klárovské podzemí skrývá jedno z největších tajemství pražského metra – utajenou stanici, která do později vybudované sítě metra nebyla již připojena a o jejíž existenci se širší veřejnost dozvěděla prakticky až kvůli zatopení Malostranské stanice při povodních v roce 2002. Rozsáhlý podzemní komplex propojený s nynější stanicí Malostranská byl totiž od začátku pravděpodobně plánován jako vládní kryt a tvrzení o zkušebních pracích pro výstavbu pražského metra tak bylo pouhá zástěra pravého účelu s vysokým stupněm utajení. Stejně pozoruhodná historie jako za samotným podzemním prostorem se ovšem skrývá i za výdechem, který z něj ústí nedaleko premiérské rezidence v Kramářově vile.

Výdech měl totiž původně zpracovat tehdy již světově uznávaný umělec Zdeněk Sýkora, který už dříve realizoval slavný výdech z Letenského tunelu s ikonickou mozaikou černobílého vzoru. Podle Sýkorova návrhu měla výdech tvořit dynamická dvojice hranolovitých, přes 20 metrů vysokých pylonů s výrazným porcelánovým obkladem.

Jak to už ale někdy s povedenými návrhy bývá, ani tento se nerealizoval a místo něj stojí v betonovém soklu zapuštěná skupina kovových varhanovitých trubek. Dochovaly se nám ovšem fragmenty korespondence a zápisů z pražské výtvarné komise, která se navrhovanou podobou tohoto výdechu zevrubně zabývala, včetně podrobných výkresů a skic, znázorňujících začlenění výdechu do veřejného prostoru. Mimo jiné se v poště před Vánoci 1974 řešil i obklad výdechů tvořený 400 metry čtverečními technického porcelánu v ceně 250 000 Kčs (dnes zhruba 1,9 mil. Kč).

Archivy nevydaly důvody, proč nakonec z realizace sešlo. Z několika kreseb a plošné makety, které tvarem odpovídají architektonickému návrhu výdechu, se můžeme domýšlet, že autor zvažoval použití systému složeného z geometrických elementů, který byl typický pro jeho tvorbu v předcházejícím desetiletí. Historik umění a dlouholetý propagátor Sýkorovy tvorby Pavel Kappel se domnívá, že výtvarný efekt této neuskutečněné realizace měl být daný různou výškou a skosením elementů, které měly mít při měnících se světelných podmínkách optický efekt. Na jedné z dochovaných kreseb také vidíme, že se Zdeněk Sýkora pokusil řešit zadání pomocí dlouhé linie vinoucí se po délce celého komínu. Zakázka totiž časově spadá do období, kdy ve své práci struktury již opouštěl a začal se věnovat liniím, u kterých podle jeho vlastních slov „postupně převládla náhodnost jako určující faktor“.

Přečtěte si také o betonovém výdechu u Hlavního nádraží v Praze, který navrhl v sedmdesátých letech žák Le Corbusiera Josef Danda.

Text převzat z nové knihy Nádech výdech Jana Charváta, zde pro potřeby článku redakčně zkrácen a upraven. Kniha mapující architekturu výdechů pražského metra vychází v prosinci 2017 u nakladatelství BiggBoss. Předobjednávky za sníženou cenu a více informací o knize najdete na stránkách kampaně na HitHit.