Národ+architektura=národní architektura?

 Název:  přednáška Národ, umění a národní umění

 Kdy:  27. 10. 2009, 18:00

 Kde:  Kotěrovo centrum - Trmalova vila, Vilová 11, 100 00, Praha 10

 Přednášející:  Ladislav Zikmund-Lender

 Vstupné:  40 Kč

Úryvek z přednášky

V architektonickém mainstreamu dnešních dnů je velmi hluboce zakořeněný architektonický proud avantgardní a funkcionalistický. Je proto velmi snadné domnívat se, že tradicionalistická a folkloristická tvář moderny byla slepou uličkou. Jak Karel Teige tak Le Corbusier odsoudili rondokubismus, který prosazovala poválečná generace umělců v čele s P. Janákem, J. Gočárem a dalšími. Vývoj dvacátých a třicátých let ukázal, že potřebná masová bytová výstavba stejně jako modernizace měst bude směřovat trochu jiným, kosmopolitnějším a levicově orientovaným směrem. S rondokubismem to je vůbec zajímavé. Architektonický kubismus je české unikum, ale rondokubismus, který jedna z teorií chápe jako jeho pokračování je takové unikum na druhou. Dodnes si teoretici příliš nevědí rady, jak a kam s ním. Miroslav Klivar píše, že rondokubismus je odklonem od avantgardní linie architektonického kubismu, Zdeněk Lukeš se spíše kloní k přesvědčení, že rondokubismus byl spíše program než sloh, který byl formován jako národní projev. Těžko najdeme v jiné zemi v tak krátkém časovém úseku snahu vytvořit komplexní styl, který by odpovídal požadavkům národního slohu, rustikální tradice i modernosti a postihl více než malou skupinu architektů. Mladá badatelka V. Hnídková v nedávné studii v Umění naznačuje, že rondokubismus nemusí být nutně národním stylem či slohem a že se v tomto případě setkáváme s mnoha různými liniemi a motivacemi.

Velkou úlohu v meziválečné pronárodně orientované architektuře sehráli také doboví kritici a teoretici, kteří měli lví podíl na formování ideových proudů uvnitř české moderny.

Národně definovaný nový sloh se jako koncept zrodil v hlavě především Pavla Janáka, který se věnoval i teorii architektury a umění. K definování tohoto nového slohu vybízí ještě před koncem první světové války. Na scénu přichází také V. V. Štech, který se vůbec výrazně angažoval v očištění od konotací diletantismu u lidového umění, který byl nadšen z interiéru Stockerovy cukrárny v paláci Ligna Františka Kysely. Štech doslova napsal, že jeho práce je „svěží, šťastnou a veselou improvizaci, působící dojmem lidového umění“.

Je ale důležité, že rondokubismus měl již vystlanou cestu dvěma modernisticky smýšlejícími osobnostmi, kteří definovali modernu pro česko-slovenský prostor. Oba byli komplexními uměleckými osobnostmi, oba zabírali široké spektrum uměleckých druhů a oba aktualizovali lidové umění pro středoevropskou modernu. Byli jimi Jan Kotěra a Dušan Jurkovič. Jan Kotěra ve své rané tvorbě, především u vil a venkovských rodinných domků, přichází se syntézou anglického venkovského domu a lidové tradiční architektury, zjevné je to především na Trmalově vile ve Strašnicích a nerealizovaném Peiskerově domě u Borohrádku. Dušan Jurkovič byl stejně jako Kotěra Matějčkem a Mádlem vyzdvihován teoretiky a historiky umění Zdeňkem Wirthem a Františkem Žákavcem. Žákavec v jeho autobiografii otevřeně používá postupů k mytizování osoby architekta, jako například úsměvná historka, jak byl Jurkovičově prabábě díky její národní hrdosti zachráněn život. S tím zcela koresponduje konstatování V. Hnídkové, že „tehdy společnost hledala nové modly, s nimiž by se mohla důstojně identifikovat.“ Jurkovič vytvořil podobně jako Kotěra určitý model univerzálního architekta, který ač si držel osobitý styl, z něhož neslevil (!), byl architektem bezpočtu výrazů i rejstříků.