Muzeum francouzsko-pruské války v mosazném brnění

Stavba, oděná do patinované mosazi, na sebe bere jednoduchý tvar s nepravidelnými liniemi střechy. Střecha se podél východozápadní osy láme, vytváří hru záhybů a tříští objem, což usnadňuje dialog se sousedními domy a zemědělskými sklady a současně se vyhýbá imitování. Tyto záhyby, porcující střechu jako ocelové nože, jsou rozseknuty prosklenými otvory, zachytávajícími severní světlo.

Stavba bez větších ohledů na sousední domy hledí ke vzdálenému horizontu polí, bývalým bojištím.

Architektonický jazyk muzea vyjadřuje různé pocity, spojené s válkou: napětí (klesající ocelový blok), odtržení (střihy vstupní fasády), zlomeniny (tvar vstupní haly), destrukce (tržné rány ve střeše) – ale také mír a naděje (široký, klidný výhled na okolní krajinu).

Světlo, přicházející přes nepravidelně pilovitou střechu osvětluje centrální prostor vstupní haly o výšce dvou pater takovým způsobem, že se necítíte ani uvnitř, ani venku.

Za recepcí jsou z haly přístupné různé oblasti muzea: výstavních galerie, konferenční sál, vzdělávací oblast ...

Středobodem budovy je „živý“ prostor, oživený koloběhem návštěvníků na různých podlažích a odlesky exponátů.

Je to také dramatický prostor, jehož tmavé, nepravidelné stěny a rozervaná střecha jsou architektonickým výkladem toho, co představuje válka: zlomeniny, ničení a vyhořelé budovy, jejichž zčernalé trámy ční proti obloze.

Obrovské panely patinovaného kovu, tvořící stěny sálu, jsou shodné s těmi, použitými na fasádách. Budova tak získává silnou identitu, soudržnost a sošný charakter.

Volba kovu není náhodou, je to materiál zbraní, granátů, kanónů... a patina, tedy oxidace, evokuje plynutí času od doby, kdy k těmto událostem došlo.