Mráz, hlad a popravy čekaly na brněnské Židy v Minsku. První transport připomíná památník na hlavním nádraží
Z brněnského hlavního nádraží odjíždělo v listopadu 1941 tisíc lidí. Z ghetta v Minsku se jich vrátilo třináct. Připomíná to Památník zmizelých přímo na pátém nástupišti. Dnešní cestující by měl „zabolet.“
Karolína Vránková , 15. 11. 2024
Před 83 lety, v brzkých ranních hodinách 16. listopadu 1941, vyrazil průvod tisíce Židů v doprovodu německých stráží směr hlavní nádraží a pak neznámo kam. První brněnský transport je odvezl do Minsku, kde je přivítal dvacetistupňový mráz a v aleji oběšenci, zmrzlí tak, že vydávali zvonivé zvuky, jak to podle vzpomínek přeživších líčí Encyklopedie Brna. Deportováno bylo postupně 10 080 židovských občanů z Brna a přilehlých obcí.
K uctění jejich památky vznikl na 5. nástupišti Památník zmizelých. Nechala ho zhotovit brněnská židovská obec a město Brno, vyrobil ho sochař Jiří Plieštik, autorem návrhu je architekt Tomáš Rusín z ateliéru RAW. Koncept vysvětluje poeticky: „Památník by měl být třískou v dlani. Nevíte o ni, a když o ni zavadíte, tak vás zabolí.“
Škola – tramvaj - dobytčák
Památník je to nenápadný a detaily z traumatické minulosti tu nenajdeme, líčí je ale třeba časopis brněnské židovské obce Kachol Velvan. Týden před transportem dostali lidé předvolání – jeho součástí bylo transportní číslo a spousta formulářů. Transportovaní je museli vyplnit, dále odevzdat klíče od bytu, peníze, cenné papíry, vkladní knížky. Museli také podepsat, že se vzdávají veškerého majetku ve prospěch Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu, což byla organizace zřízená pro financování dalších transportů. Shromáždit se měli ve škole v Merhautově ulici. S sebou bylo povoleno vzít si zavazadlo o hmotnosti maximálně 50 kg.
Halla, a.s.
Ráno se všichni vydali na křižovatku ulic Merhautova a „odtud je přistavená tramvaj odvážela na brněnské nádraží. Na pátém nástupišti je čekal osobní vlak, kam byli surově nahnáni a usazeni do vagonů podle transportních čísel,“ popisuje dále článek. Transport do Minsku byl vypraven od pátého nástupiště. Protože německé úřady chtěly přesunu dodat zdání "normálnosti", šlo o běžný osobní vlak – takto dojeli do Brestu Litevského, kde je Němci přesunuli do dobytčích vagónů. Cesta travala pět dní.
Ghetto se nacházelo v nejchudší části Minsku a tvořily je dřevěné domky bez kanalizace a bez zpevněných cest. Domy byly přelidněné, v jedné místnosti se tísnilo třeba dvacet lidí – muži, ženy, děti. Studen bylo málo, v zimě zamrzaly. Příděl jídla byl 150 gramů chleba na den. „Obvyklými pokrmy v ghettu se staly slupky z brambor a mazivo ze starých kůží z místní továrny. Životní podmínky byly katastrofální: krutá zima, neúnosné hygienické poměry, nedostatek potravin, zdravotních potřeb a vybavení, všudypřítomné vši, blechy a štěnice,“ popisuje to dále Kachol Velvan.
Pokud lidi nezabil hlad, mráz a nemoci, zemřeli při masových popravách, které prováděly esesácké jednotky Einsatzgruppen. Podíleli se na nich příslušníci wehrmachtu a německé pořádkové policie, ale i běloruské pomocné prapory, policejní sbory z Litvy a Lotyšska, a prapor ukrajinských dobrovolníků.
Více k tématu
Židé byli buď hromadně stříleni do týla na okrajích vykopaných jam, nebo byli nalákáni do skříňových nákladních vozů označených klamavě znakem Červeného kříže, a v nich pak udušeni výfukovými plyny, zavedenými speciálně upraveným potrubím do uzavřené nákladní plochy. Během roku 1943 zahynula v minském ghettu většina lidí z transportu "F", celou válku jich přežilo jen třináct.
A kdo jede z pátého nástupiště v Brně a padne mu zrak na nenápadnou desku připojenou ke sloupu, který podpírá přístřešek, může si toto vše připomenout – zabolí to jako zadřená tříska.
- Autoři: Tomáš Rusín
- Ateliér: Atelier RAW
- Země: Česká republika
- Město: Brno
- Investor: Židovská obec Brno, Statutární město Brno
- Výroba: Jiří Plieštik
- Fotograf: Bořivoj Čapák
